Gabriela Vermelho: Možná jsem Osud

Taneční drama dvou sester, krásné Jessie plné lásky a zkažené Morgiany s nenávistí v srdci, našlo nový domov v divadle v Ústí. Režisérku i autorku Alenu Peškovou inspiroval román Alexandra Grina i slavný horor Juraje Herze, film podle Grina s Ivou Janžurovou v dvojroli. Právě libreto Peškové ukázalo Gabriele Vermelho cestu ke vzniku temné, ale pestré hudby. Věřte, čeká nás zážitek.

Hororové scéně dominuje obrovské zrcadlo, odrazy tanečníků a tanečnic v něm umocňují temný příběh pomalého umírání nevinné krásky. Vášně jsou všude, nerovný souboj lásky a zrůdné závisti diváka pohlcuje, vtahuje.

V šatech s černou krajkou, s tmavými stíny na očích usedá Gabriela Vermelho po zkoušce vedle mě v šatně divadla. Cigárko ze špičky, jednu z rekvizit, dávno típla, její kvinton (pětistrunné housle) chrání futrál, kniha je zavřena. „Jsem vypravěčka, ale můžu být i Osud,“ připouští. Zatímco pečlivě stírá černou rtěnku z úst, ptám se.

Výzvy mě baví!

Pro Jessie a Morgiana jste složila hudbu, uvádíte ji, dohráváte živě muziku. Byla to zajímavá nabídka?
Když přišla autorka libreta a režisérka Alena Pešková s nápadem, abych složila k tomuto představení muziku, nezaváhala jsem a řekla hned: Ano. Baví mě zvládat výzvy! A výzva to byla, do té doby jsem nikdy tolik hudby najednou nedělala. Pracovala jsem na pár představeních, ale nikdy to nebylo tak obsáhlé a přesné. Nikdy celovečerní balet jako je Jessie a Morgiana.

Vydrželo vám to nadšení?
Jen než mi došlo, co jsem udělala. Pak přišel velký strach. Vždyť já souhlasila, ale nevěděla jsem, jak na to! Musela jsem se naučit ovládat všechny programy, díky kterým jsem hudbu točila, bylo třeba zvládnout moc věcí…

…a vymyslet muziku.
To samozřejmě, to bylo první. Ale hodně mi pomohlo libreto, ve kterém Alena popsala, jak si vše představuje. Novinkou pro mě bylo i to, že choreografie vznikaly na moji muziku, kterou jsem musela vymyslet na příběh… Byl to šílený stres, protože já nikdy nevím! Až pak se to začne v bolestech rodit. Vždycky říkám: Do krve…

Premiéra byla v Praze v Malostranské besedě loni v březnu. S jakým předstihem jste začala psát?
Začátkem února. Jsem ten nešťastný typ, který si vše nechává až na poslední chvilku.

Strach a dar shůry

Strachu je příběh Jessie a Morgiany plný. Jak zájem a reakce diváků splňovaly vaše představy?
Moc to neřeším. Když pracuji na věci, do které se celá ponořím, vím, že jsem udělala to nejlepší, co v danou chvíli šlo. Tak to cítím, je to to, co mě stoprocentně naplní, pohlcuje z takové práce jsem nadšená! Kladné reakce diváků mě těší, jako každého, kdo něco pravdivě tvořil a věnoval tomu vše. Když jsem další rok psala hudbu k baletu Nikdy nekončící příběh pro liberecké divadlo, věděla jsem o každé notě, za každou si stála, všechny měly své místo i význam. Věděla jsem přesně, že to tak má být a nebude jinak.

To, že můžu tvořit hudbu, vnímám jako dar shůry. Je důležité, jak moc má člověk „otevřené přijímače“, jak moc je schopen vnímat. Beru to tak, že jsem jen průchozí článek, přijímač toho, co slyším, co mě napadá.

Byl pro vás podstatný příběh krásné Jessie a zlé Morgiany?
Ano, ovlivnilo mě, že jde o horor. Když jsem poprvé pustila Prolog představení své tehdejší spolubydlící, řekla: „Skvělý. Ale jestli to tak půjde dál, půjdu se oběsit!“ Je to zkrátka psycho.

Umíte složit hudbu k „čemukoli“?
Každé dobré téma pro divadlo, když má kvalitní základ, může člověka inspirovat, aby jej dotvořil kvalitními věcmi. V případě baletu choreografií, hudbou, světly, scénografií, kostýmy…

Každou svou notu znáte, není prostor k improvizaci? Občas jste ve své roli i „komediantka“, je to tak?
Hudba se pouští z nahrávky, představení je přesně narežírované choreograficky, pak i mé vstupy. Říkám vždy stejný text, ale jistou volnost mám…

Nejde - a ani nemůže jít - o úplnou improvizaci. V takové inscenaci si nemůže nikdo dělat co chce, představení se musí někam ubírat, musí mít svou náladu, nemohu tam dělat úplné nesmysly. Musím to držet v určité formě, jako to drží ti tanečníci. Kdyby tam někdo začal „šaškovat“, tak to hrozně spadne.

Liší se původní balet od ústeckého?
Ano, hlavně prostorem, Malostranská beseda je menší.

Baleťáci nejvíc dřou

A co ústecký soubor? Jaký je?
Jsem z něj nadšená, jsou to miláčci! Na divadle mám ráda přesné, nadšené a koncentrované lidi. Na nich je vidět, že tančí rádi. A přitom co se týče divadla to mají právě baleťáci nejhorší, nejvíc dřou a jejich produktivní umělecký čas je nejkratší…

Našla jste v Ústí svět, který jste nečekala? Zažila překvapení?
Já si nic nepředstavovala, nikdy nic neočekávám, jen se těším, co bude. A pak nejsem ani zklamaná, můžu být jen překvapená. Důvěřuju Aleně a ta by nedělala zbytečné věci.

Věděli jste už zkraje, že se bude Jessie a Morgiana hrát i jinde?
Ne. Vůbec. To byl nápad a projekt Aleny, vznikal z čistého nadšení. To bylo to, co člověk dělá z lásky k té věci.

V Ústí tedy dostal tento baletní horor více profesionální rozměr?
Ne, už v Praze to bylo strhující. Tančili tam profíci, včetně Aleny Peškové a také např. lidi ze Státní opery v Praze, to nebyl žádný amatérismus. Jen to byl soukromý počin zaštítěný pražskou Malostranskou besedou.

Jste hudebně hodně aktivní, nepůjčila jste si pro balet některé ze svých starších hudebních témat?
Když dělám něco dalšího, vždy se snažím, aby to bylo nové. Nikoho, ani sebe, nevykrádat. Hledat nové cesty.

Jessie a Morgiana je silný příběh a v něm hodně strachu…
Tam není jen strach, tam jsou různé silné emoce. A myslím si, že když je interpret silný a cítí to pravdivě, tak tu emoci přinese.

Máte s tímto baletem spojené také nějaké přání?
Moc bych si přála, aby se toto představení hrálo a lidi jej měli rádi, aby na něj chodili. S naším baletem Jessie a Morgiana je totiž spojena spousta úsilí. Chci, aby návštěvníky bavil, aby se nejen šuškandou neslo, že je to super představení. Aby naše úsilí bylo zúročené tím, že se bude tento balet uvádět co nejdéle.

Máte i další aktivity, nepohlcuje vás tu Jessie příliš?
Mám teď trošku divoké období, dělám toho víc. Naučila jsem se ale si to v hlavě „stříhat“: když jsem tady, myšlenkově nemohu být jinde. Věnuju se teď Morgianě a ta je pro mě výjimečná tím, že vznikala částečně i v mých rukách. Tady nemusím jen „sloužit“ ku prospěchu věci, zde je vložena moje invence a tím je to pro mě vzácné. Já tomuto představení říkám, že je moje první baletní dítě.

Jsem ráda, že žije

Ale dál si ho na pódiu dotváříte…
To ano, a jsem ráda, že dál žije. Že nezůstalo jen v Malostranské besedě, že bylo pro ústecké divadlo natolik zajímavé, že si jej vzalo na repertoár. Myslím, že všichni inscenátoři jsme za to určitě rádi.

Co je na baletu těžké? Vše si ohlídat?
(smích) Těžko je na cvičišti, lehko na bojišti… A na premiéru se moc těším.