Své umění si zdokonaloval u světových legend typu Borise Pergamenščikova a na svém kontě má přes svůj mladý věk ohromné množství úspěchů. Jeho sólový recitál s díly Bacha, Brittena a Dutilleuxe se uskuteční v Knihovním sále zámku.

Před časem jste vystoupil společně s Českou filharmonií v Praze. Je to skutečně vaše jediná česká zkušenost? A jaký je vůbec váš vztah k české hudbě a kultuře?

Vystoupení v Děčíně v rámci festivalu Lípa Musica bude mým druhým českým koncertem po debutu s Českou filharmonií. K Čechům a české kultuře mám velice hluboký a vřelý vztah. Miluji Dvořáka, a to nejen jeho proslulý Violoncellový koncert, ale zvláště Klavírní trio f moll a symfonickou báseň Holoubek. Mé srdce si ovšem získali i Janáček a Martinů, Ervin Schulhoff, Pavel Haas nebo Gideon Klein. A z literatury mi učarovali Kafka a Kundera. Líbí se mi přímost ve způsobu vyjadřování, která je jedinečná ve své celistvosti a jednoduchosti.

Začněme na samotném počátku vaší kariéry. Pocházíte z hudební rodiny? Co vás přimělo k volbě hry na violoncello?

Můj otec byl chirurgem a trochu hrál na klavír a violoncello. Můj bratr si vybral klavír a později i taktovku, já zvolil violoncello.

Jste jedním z posledních studentů legendárního Borise Pergamenščikova. Jak vzpomínáte na spolupráci s touto ikonou a jak mistr ovlivnil vaši uměleckou osobnost?

Byl to neobyčejně skromný a noblesní člověk, muž s neobyčejným množstvím znalostí a humoru a celý svůj čas věnoval nám studentům. Otevřel mi širší obzory v oblasti umění a ukázal, že hra na violoncello je a musí být součástí většího rámce.

Jakých osobností si ve violoncellovém světě nejvíce považujete?

Určitě Yo-Yo My, protože dokázal překonat hranice hry na violoncello. Dosáhl vysoké úrovně hudebního umění, které je nezávislé na vlastním nástroji. Je jedním z velmi mála instrumentalistů, u kterého si zkrátka nejsem jist, na jaký hraje nástroj, když „koncertuje"…

Festival pokračuje v sobotu v KravaříchV sobotu 10. října bude festival Lípa Musica pokračovat na dalším tradičním místě v kostele Narození Panny Marie v Kravařích, kde vystoupí mladistvý, avšak velmi úspěšný dechový ansámbl Belfiato Quintet. Ten si pro svůj festivalový debut připravil barvitý program, ve kterém nebude chybět ani klasicistní dílo Mozartovo, ani kompozice modernější z dílen skladatelů Nielsena a Hindemitha.
Vstupenky na oba koncerty konané tento týden jsou stále v prodeji. Informace o vstupenkách a programu najdete na webových stránkách lipamusica.cz

Zvítězil jste v řadě významných mezinárodních hudebních soutěží, které vám otevřely dveře na přední koncertní pódia po celém světě. Co si sám myslíte o soutěžích a jejich vlivu na mezinárodní kariéru mladých umělců. Je dnes vůbec možné rozvinout úspěšnou kariéru bez takovýchto úspěchů?

Myslím si, že soutěže jsou dnes stále méně a méně důležité, protože je jich příliš mnoho a kritéria často neodpovídají hudbě. Jestli má někdo opravdu svůj hlas, bude vyslyšen, internetem se dnes šíří věci velmi rychle.

Cítíte hluboký závazek k soudobým autorům klasické hudby a věnujete se často její interpretaci. Který ze soudobých komponistů nejvíce oslovuje vaše hudební prožívání?

Musím se přiznat, že v současné době nemám tolik příležitostí se soudobé hudbě věnovat. Ale cítím silnou potřebu soudobou hudbu hrát, protože žiju v přítomnosti. Když se nad tím zamyslím, tak určitě Thomas Ades nebo Jörg Widmann. Ti mají podle mého názoru univerzální hudební jazyk, který je mně srozumitelný a který je současně velmi odlišný a výrazný.

Poslech vašich nahrávek fascinuje plynulým legatem, úžasnou technickou kontrolou a intonací a krásným zvukem. Co vy obecně považujete za nejdůležitější aspekty pevné techniky?

Myslím, že je především důležité, aby pevná technika dala umělci na techniku zcela zapomenout a umožnila mu se umělecky vyjádřit bez jakýchkoli omezení.

Jste rovněž ředitelem progresivního Festivalu komorní hudby v Lockenhausu. Toto „dítě" vynikajícího houslisty Gidona Kremera je jedinečným fenoménem na světové festivalové scéně. Jak se tato spolupráce zrodila a čím je podle vás tento festival specifický?

Gidon Kremer se po třiceti letech strávených v čele festivalu rozhodl, že je čas udělat změnu. Znali jsme se již více než osm let a po jednom společném koncertu, na kterém zazněla poslední Beethovenova sonáta, mě požádal, zda bych nezvážil nabídku převzetí festivalu. Umělci zde vystupují bez honoráře a programy jsou oznamovány až v den konání koncertu. Každý rok si vyberu určité téma a udělám předběžný návrh programu, a když se pak všichni v Lockenhausu potkáme, diskutujeme o tématu a skladby, které chceme zahrát, můžeme změnit i na poslední chvíli. Je to velmi experimentální prostředí prodchnuté kreativitou a spojením hudby s ostatními formami umění. Na podzim každého roku se pak ještě vydáme na turné s programem, který jsme v Lockenhausu sestavili.

Jaké jsou vaše umělecké ambice do budoucna nejen s tímto festivalem, ale také vaše osobní?

Právě jsem dokončil nahrávku všech koncertů C. Ph. E. Bacha s mým drahým přítelem Jonathanem Cohenem a jeho skvělým ansámblem Arcangelo a současně jsem natočil i violoncellové koncerty Šostakoviče a Weinberga s Michalem Nesterowiczem a DSO Berlin. Těsně předtím než pojedu do Děčína, mě čeká nahrávání s Fazilem Sayem. V příštím roce se chystám na kompletní cyklus Beethovenových sonát spolu s Alexanderem Lonquichem a rovněž na Bachovy suity, které provedu koncertně. Čeká mě zkrátka hodně hudby, kterou chci objevit a se kterou chci srůst…

Poodhalte nám něco ze svých mimohudebních zájmů a vášní? Jak relaxujete?

Nejraději v kruhu přátel, kteří mě inspirují. Společnost a výměna myšlenek s milými lidmi je něco, co považuji za svůj druhý domov vedle hudby. A pak příroda, to je další velmi důležitý element, se kterým potřebuji být v neustálém spojení, abych se uvolnil a znovu naplnil.

Lucie Johanovská