VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Červen 1945. Mír, jen Češi mučí a vraždí Němce

Ústí nad Labem - Temnou minulost připomíná původní inscenace 32 hodin mezi psem a vlkem. Činoherní studio ji v pátek večer uvedlo ve světové premiéře

17.9.2010 12
SDÍLEJ:

Představitelé inscenace 32 hodin mezi psem a vlkem. Nad Natašou Gáčovou (Marta) zleva Kryštof Rímský (Petr), Matúš Bukovčan (Pamětník) a Jan Plouhar (Hans). Foto: Klára Žitňanská

Asi „ťalo do živého“ Činoherní studio v Ústí, když si vybralo jako 1. premiéru 39. sezony drama podle novely Jana Tichého 32 hodin mezi psem a vlkem. Autor ze severu Čech v ní popisuje, jak v červnu 1945 v Novém Boru Češi vraždili Němce.

Hledali zbraně? Nenašli je. Byla to odplata za 7 popravených z Rumburské vzpoury z května 1918? Či bylo „třeba“ ukázat, že „zlo“ může být tam, kde vedle sebe vždy žili Němci a Češi bez problémů?

Na události nahlíží divadlo optikou tehdejších dětí, tří Němců a Čecha. Sejdou se už jako senioři, vzpomínají… Poetiku a hravost hry podtrhují neobvykle loutky i pohybová spolupráce s hercem Rosťou Novákem, známým z TV i z „cirkusu“ La putyka.
O inscenaci jsme si povídali s Filipem Nuckollsem, režisérem Činoherního studia.

Jak to bylo v Boru 3. června 1945?
Tu sobotu obsadil Nový Bor samozvaný pluk čs. armády z České Lípy. Hermeticky ho uzavřel, vybral si sedm místních a popravil je.

…v době, kdy ještě není uzákoněn odsun sudetských Němců?
Ano. A přesto bylo divoce odsunuto do Německa na 50 osob. Našly se prý u nich zbraně či rádia – ač se dušují, že už to byla několikátá prohlídka a vše odevzdali.

Působí na vás, režiséra, ten příběh? Zatínáte pěsti, či jste spíše nad věcí?
(úsměv) Člověk asi nemůže soudit boží kontext, aby mohl zatínat pěsti. Na to máme o té době málo informací.
Ale pěsti se dají zatínat nad tím, že příběh vyprávějí děti, které zůstaly po popravených. A jimž tímto aktem sebrali dětství. Vše vyprávíme skrz jejich fantazii.

Pohybujeme se tedy ve více časových rovinách?
Dá se říci, že ano. Naši herci, lidé, kterým v té době bylo okolo deseti let, si na to vzpomínají dnes – tedy po šedesáti letech, jako důchodci.

S děsem, nadhledem i sklerózou?
Řekli jsme si, že to jsou babičky a dědečkové z LDNky z Pirny. V inscenaci se „urvou“, utečou na dva dny a kdesi v Sudetech obsadí kapli, kterou si Přemek Podlaha přestavěl na chalupu. Opustil ji ale už v roce 1991 a dnes se tam chystá muzeum… „Zasquatují“ ten prostor a začnou se bavit o tom, co je spojuje, o události z června 1945. To bylo to poslední, co v Boru viděli, protože tehdy to bylo strašně rychlé.

Jak moc rychlé?
Končí válka, je květen 1945, v Novém Boru všichni místní nacisti páchají hromadnou sebevraždu i s rodinami.
Nejdřív máte dojem, že na vás bude spáchána perzekuce, ale měsíc se nic neděje. Musíte odevzdat zbraně, jsou u vás domovní prohlídky a všechno je dobrý. Přežili jsme válku! Nic už nebude, je mír, už se dohodli. Lidi se chtějí brát, mít svatby…
A najednou přijde 32 hodin blokády a totálně jim změní život. Pár výstřelů, bití, týrání, probudí se až někde u Sebnitz. Neví, co se stalo, tehdy odsuny nebyly na denním pořádku. Ty uzákoněné přišly až za měsíc a půl…
Byla to jistá svévole několika československých vojáků.

Baví vás na této inscenaci právě její hravost, dětský úhel pohledu?
Přesně! A těším se, až nebudeme muset hrát o těchto věcech, až už budou všeobecně známé. Dosud byli Češi vždy podávaní jako holubičí povahy a Němci jako ti zlí fašisti.
Letos se v divadlech u nás to téma dost „vytahuje“, mnozí se k němu vracejí…

Ale veřejnost ho dál vnímá kontroverzně. Máte i tuto zkušenost?
Mám. Bavil jsem se o tom se svými bratránky z Orlických hor, a teď mě nenávidí za to, že „obhajuju sudetské Němce“.
Já je neobhajuju. Říkám, že odsun byl nejrozumnější, co se udělalo. Ale provázely ho věci, které byly svévolné. My bychom měli přiznat, že byly.

Tedy ani stydět, ani omlouvat se?
Měli bychom se omluvit, ale ti lidé, kteří to udělali, už jsou stejně dávno mrtví. Je spíš třeba vědět, že už to nikdy neuděláme. Že se tu v červnu 1945, a o tom máme dost svědectví, i slušní měnili ve zvířata. Díky Bohu, že jsme my nic takového nezažili. A hrajeme to proto, abychom to ani nikdy nezažili.

Ve zvířata se měnili jen na chvilku.
Ano, i v tom je hezký název 32 hodin mezi psem a vlkem. Lidi se měnili ve vlky…
Po Červeném Nepomuku o zabrání Sudet a odsunu Čechů hrajeme o odsunu Němců. V obou hrách chceme ukázat, že v lidské spravedlnosti nelze uplatňovat něco jako kolektivní vinu. Osudy lidí jsou různé, nelze šmahem soudit celé etnikum.
Říkám, že odsunem Němců se tu něco ztratilo. Jestli celé Čechy na přelomu 19. a 20. století něco evropsky určovaly, pak jen proto, že tu byl obrovský tavící kotlík české, židovské a německé kultury. Navzájem se ovlivňovaly.
Odsun byl hodně tragický okamžik. A já jsem rád, že jsme si našli knížku Jana Tichého, která se na něj dívá lehce dětským pohledem.

Má příběh jasného hrdinu, či v červnu 1945 „jen“ všichni chtěli přežít?
On tehdy ani nikdo nestihl přemýšlet nad tím, jestli chce přežít. Před popravou byla skupina Němců na náměstí vystavena intenzivnímu a krutému mučení…
Knížka vznikla podle výpovědí lidí, kteří žili v Německu v době, kdy ji Jan Tichý psal.
Krom jedné fabulace – postavy příslušníka revolučních gard Petra (Kryštof Rímský), který pochybuje o tom, co se děje, protože se zamiluje do o devět let starší Němky Heide, která je pak zastřelena – v ní není nic vymyšleno.
V knize je třeba lékař, o němž nikdo neví, co se s ním stalo – prostě zmizel. Jeho syn říká: „Já měl radost. Sice tam zastřelili nějaký lidi, ale vzkázali, abychom tatínkovi přinesli večeři. Takže žije!“

Změnily novoborské události život tamním lidem? Těm, kteří zůstali?
Život tam šel dál. Když ještě leželi mrtví na novoborském náměstí, v tu dobu měly svatbu tři česko–německé páry.
A když byli mrtví odklizeni, po 24 hodinách, určitě zase všichni seděli v hospodě, pili, bavili se… Co vám jinak zbývá – v té době? Třeba Willy (hraje ho Jirka Maryško) ještě večer po popravě jde a vyzná své holce lásku. Život šel dál…

Bylo důležité pro vás i herce navštívit Bor, skutečné místo událostí?
Nejdřív to pro mě byl jen takový příjemný výlet. Ale když člověk vidí tu radnici a ví přesně, kde stáli odsouzení, kde na ně mířili a kde je mučili… Když vidí dům primáře Trägera a dokáže si představit „támhle je ta nemocnice, kam si pro něj přišli“, tak musím říct, že ty věci pro mě začaly ožívat. Bylo to zajímavé, působivé, inspirující.

Autor: Radek Strnad

17.9.2010 VSTUP DO DISKUSE 12
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Policie. Ilustrační foto.

Na houby autem? Pozor, kam jedete. Policie rozdává pokuty a honí čtyřkolky

Sanitka. Ilustrační snímek.

Nevzali ho do nemocnice, zemřel

Českolipskem projede desítka historických vozidel

Českolipsko - Pro milovníky starých vozů budou o víkendu na Českolipsku probíhat hned dvě akce. První z nich je setkání majitelů a příznivců vozů Mercedes-Benz, druhou pátý ročník setkání Valotour.

Českolipskou Čtvrtí roku 2017 se stalo Moderní centrum

Česká Lípa – Přesto, že ani pořádně nevěděli co je čeká, utkali se členové osmi českolipských týmů v originální soutěži Souboj čtvrtí. 

KRÁTCE: Bogar má už dva tituly mistra světa. Práce v Pihelu mění jízdní řád

Českolipsko - Přinášíme krátké zprávy z celého regionu: zpravodajství z měst i obcí, krimi, kultury a sportu.

Marek Burian přestoupil do Doks. "Seběhlo se to rychle," přiznává hráč

Česká Lípa – Ještě před týdnem v Novém Boru se společně se spoluhráči z českolipského Arsenalu radoval z premiérové výhry v divizní soutěži. Sedm dní nato už ale na stadionu v Semilech oblékl dres Doks.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení