VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Fotografové se vypravili po stopách předků

Liberecký kraj - Liberečtí fotografové Šimon a Jan Pikous starší se vydali na cestu za objevováním rodinné historie. Cesta na místo posledního spočinutí jejich děda Josefa Pikouse je zavedla až na bývalou italskou frontu.

7.2.2011
SDÍLEJ:

Fotografové Šimon a Jan Pikousové na své dokumentační cestě po stopách českých vojáků na italské frontě.Foto: J. a Š. Pikousovi

Verdun, Halič, Soča – to je několik jmen, kterým první světová válka propůjčila pochybnou slávu. Za každým z nich stojí tisíce vojáků, jejichž jména ve hřmotu zbraní naopak zanikla. V případě bojiště na řece Soči to byly tisíce Nováků, Svobodů či Dvořáků. Českých vojáků ve službách rakouské monarchie.

„Tak to je náš děda. Josef Pikous, sto druhý benešovský pěší pluk.“ Jsem v domku libereckého fotografa Honzy Pikouse, který mi jednou rukou podává svůj pověstně silný grog, zatímco ve druhé svírá starou portrétní fotografii. Obojí od něho postupně přebírám, nejprve grog, posléze portrétovku. Mladíček ve vojenském mundúru se na ní v ležérním polosedu opírá o starou židli.

Může mu být kolem dvaceti. Skoro o deset let mladší než já, a přece mnohem zkušenější než většina lidí, které znám. Přesně řečeno – zkušenější o jednu světovou válku… „Děda bojoval na italské frontě, ale ne až do konce, protože mu střepina dělostřeleckého granátu zranila nohu a poslední rok války strávil v lazaretu,“ vykládá Honza. „Tahle fotka byla pořízená až po válce, v roce 1919. Děda byl tehdy na Slovensku, kde se bojovalo proti Maďarům.“ Jak vidno, výraz „po válce“ musíme chápat relativně. Na Slovensku se ještě rok po skončení první světové války střílelo, protože si čerstvě vzniklé Československo muselo svou východní polovinu vyvzdorovat na Maďarsku.

Josef Pikous, tak jako mnozí další čeští vojáci, neváhal na Slovensku hájit integritu masarykovského státu, třebaže jen o pár měsíců dříve bojoval s nemenší oddaností pod korouhví rakouské monarchie. Paradox? Co by to bylo za dějiny, kdyby nebyly trochu vachrlaté.

Švejkové

„To je právě ten omyl!“ rozhorluje se Honza po „pikousovsku“. Jsme u třetího grogu a tématu české bojové morálky. „O Češích panujou představy, že buď přeběhli k legiím a bojovali na straně Dohody, nebo si nějak odkroutili službu v rakouský armádě, ale zrovna se při tom nepřetrhli. Že to byli takový ty švejkové, válečný lemplové. Jenže na italský frontě patřili Česi k nejlepším vojákům monarchie.“

Italská fronta se otevřela na jaře 1915, když apeninský stát ukončil svou neutralitu a pře-šel na stranu Dohody. Rakousko ihned začalo přesouvat své síly na jih, aby ve výhodném terénu příhraničních Alp zabránily italskému vpádu do vnitrozemí. Mezi rakouskými rekruty bylo nemalé množství Čechů. Otevírala se scéna k jejich nejhromadnějšímu, nejkrvavějšímu, ale z vojenského hlediska dost možná nejvydařenějšímu vystoupení v dějinách.

Málokdo by si na to tehdy ovšem vsadil. Čeští vojáci neměli v habsburské armádě příznivou reputaci. Připisovala se jim nízká bojová morálka a náchylnost k přeběhlictví. K takovým incidentům skutečně docházelo, zvláště na východní frontě. Jeden z nejdiskutovanějších se odehrál v dubnu 1915, když do ruského zajetí hromadně přešel 28. pěší pražský pluk.

Novější bádání prokázala, že nešlo o plánovanou dezerci, nýbrž o řešení zoufalé situace, při níž jinak hrozilo zmasakrování všech vojáků. Přesto tato událost zpečetila pro Čechy nálepku nespolehlivých vojáků a vzdor nesporné statečnosti, kterou prokázali na jižní frontě, jim zůstala prakticky dodnes. Proč?

Události na italských bojištích stály celá desetiletí mimo pozornost většiny českých historiků, a tak nebyl důvod, proč stereotyp švejkovského vojáka přehodnocovat. Situace se začala obracet až v devadesátých letech s publikacemi autorů, jako jsou Josef Fučík či Jozef Vričan. Tyto knihy se dostaly i do rukou Honzy Pikouse a přiměly jej hlouběji se zajímat o osudy jeho dědečka, stejně jako dalších Čechů nasazených na italské frontě.

„Z tatíkova vyprávění jsem samozřejmě věděl, že děda na jihu bojoval,“ vypráví Honza. „Nikdo jsme ovšem netušili, o jak monstrózní válečné nasazení tam ve skutečnosti šlo. Dneska si ty největší řeže první světový války spojí každý s Verdunem, ale v zákopech u řeky Soči to nebylo o nic mírnější.“

Proti dělům bez přileb

Boje na italské frontě byly mimořádně drsné. Důvod je nasnadě: nevyzpytatelné Alpy. Aby odolali tlaku početnějších a lépe vyzbrojených Italů, museli si vojáci habsburské monarchie vybudovat systém zákopů, chodeb a kaveren. V tvrdém kamenitém podloží rozhodně žádná hračka, zvláště když kolem vás třaskají dělostřelecké granáty a vy nemáte ani pořádnou přilbu. Vojáci Rakouska-Uherska totiž na začátku války přilby vůbec nefasovali. Změnu si vynutily až specifické bojové podmínky, především na dolním, krasovém toku řeky Soči. Smrtící účinek explozí tu násobila ostrá kamenitá tříšť, kterou výbuchy rozmetávaly.

Ani s přilbami nebyl ovšem vojenský kolorit o moc přívětivější. Každý den bylo třeba vynést náročným horským terénem celá kvanta zásob, od životně důležité vody, přes potraviny, léky, prvky výzbroje a výstroje – až po osobní korespondenci, jež vojákům zajišťovala jediný kontakt se světem bez hřmících děl. Zásobovací úkoly na svá bedra (doslova) brali speciálně vyčlenění „trégrové“, kteří se vydávali s těžkým ruksakem na nebezpečné a vyčerpávající horské túry.

„Pohled na místa, na kterých si vojáci dokázali vybudovat pozice a do kterých museli dopravovat zbraně a zásoby – to je něco, čemu se člověk zdráhá uvěřit, i když to vidí na vlastní oči,“ vypráví Honza Pikous. Do Julských Alp a Posočí zavítal s bratrem Šimonem zatím dvakrát, a krkolomné prostředí, v němž byli vojáci obou stran nuceni válčit, na něj učinilo dojem.

„Našli jsme několik kaveren vytesaných do strmých skalních stěn. Zásoby se do takových míst dopravovaly provizorními lanovkami. A teď si představ, že tímhle způsobem museli přes strmou stěnu vytáhnout třeba i lehčí dělo. Lehčí – to znamená tak jedna tuna.“

Pod lavinou

Bitvy na Soči zuřily od jara 1915 až do podzimu 1917. Období intenzivních válečných aktivit přerušovaly zimy, ale kombinace sněhových přívalů, mrazu a lavinových sesuvů deptala vojáky stejně úporně jako zbraně nepřátel. Hrozba bílé smrti ztělesňovala jednu z nejděsivějších stránek horských bojů.

„Pokaždé, když rok dopluje k Vánocům, mé vzpomínky se vracejí do pekla, které jsem prožil na kótě 1776 … znovu a znovu slyším ten tísnivý šum, pak hvízdání a šílený lomoz, všechno, co lavinu doprovázelo,“ napsal ve svých pamětech jeden z českých vojáků, který přežil bílou smrt na Boží hod roku 1915. Šlo o jedno z prvních velkých lavinových neštěstí. Vyžádalo si téměř čtyřicet lidských životů, ale ve srovnání s jinými podobnými incidenty šlo o číslo takřka zanedbatelné.

„Při našich toulkách jsme na jednom místě narazili na kapelnicu – pravoslavnou kapli, postavenou na památku ruských zajatců,“ vzpomíná Honza Pikous. „Rusové tu budovali silnici, když se na ně přiřítila lavina a pohřbila jedním vrzem tři stovky lidí – zajatců i strážných.“ Ničivou sílu živlů ovšem mnohonásobně předčily moderní zbraně. Po desetiletích relativního evropského míru se válečná realita stala nelítostnou demonstrací technického rozmachu.

Automatické zbraně s nevídanou kadencí, děla a moždíře s neskutečnou palebnou silou (největší dělostřelecké granáty vážily bezmála čtyři metráky), nemluvě o letadlech či strašlivých účincích bojového plynu. To vše v kombinaci s extrémními přírodními podmínkami. Proč právě za tak zběsilých okolností prokázali Češi bezpříkladnou odvahu a oddanost habsburské armádě?

Česká záhada

„Je to trochu paradox,“ rozvažuje Honza. „Ale několik vysvětlení, proč Češi bojovali proti Italům tak odhodlaně, existuje. Nejčastěji se zdůrazňuje fakt, že Itálie platila v jejich očích za zrádce, a bojovat proti zrádci, to je motivace sama o sobě.“ Itálie patřila před válkou k rakouským spojencům. Při vypuknutí konfliktu se Srbskem, který velkou válku odstartoval, však vyhlásila neutralitu a posléze se připojila k mocnostem Dohody.

Učinila tak za slib územních zisků a nijak své pohnutky neskrývala. Věrolomnost spojená s očividným prospěchářstvím hnula spoustě Rakousko-uherských vojáků žlučí a podnítila k urputnému boji i ty, kteří za normálních okolností nepatřili k „fanouškům“ monarchie.

Nezkrácený článek můžete číst v zimním vydání časopisu VÉČKO.

Autor: Jan Prokeš

7.2.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Fotbal. Ilustrační foto.

Krajské fotbalové soutěže na startu

Mapa exekucí – Liberecký kraj

Exekuce. Liberecký kraj je třetí nejhorší

Křižíkova fontána bude mít konkurenci. V Oldřichově

Nový Oldřichov - Je to jejich velká specialita. Desítky vodních proudů, barevná světla a tóny Smetanovy skladby Vltava.

V Maďarsku byli hodně vidět stolní tenisté z Českolipska

Harkany (Maďarsko) - Maďarští pořadatelé mezinárodního turnaje stolních tenistů veteránů v Harkanách se po nevšedním zájmu hráčů o možnost hrát na tomto prestižním klání, rozhodli rozšířit v letošním roce počet účastníků na 270.

Recept na dlouhověkost? Pracujte s láskou a ne pro peníze

Nový Bor – Anna Hejná z Nového Boru ve středu oslavila neuvěřitelných 103 let. Obklopená svými kamarádkami, pečovatelkami i zástupci města vyprávěla o svých vzpomínkách i zájmech. 

Zoo hledá historické fotky se slony

Liberec – Máte doma fotku vaší babičky, jak pózuje před slony v liberecké zoo? Teď máte příležitost se podělit o tento rodinný skvost i s ostatními.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení