Kabáti obrátili arenu naruby a trhli rekord

Výkon formace, která ve svých začátcích často soupeřila jen s pověstí svérázné hospodské kapely, totiž obstál sám o sobě. Ano, písně Kabátu si často nezadají s jednoduchými halekačkami, podobně jako je tomu třeba u amerických Kiss. Na druhou stranu tu však nelze pominout vliv poctivého rokenrolu, ale také fakt, že Kabáti za léta prostě hudebně i muzikantsky vyzráli. A v tomto duchu svému publiku servírují přesně to, co si od nich žádá – muzikantský nadhled a zábavu.

Do všech světových stran

V rámci aktuálního turné navíc obojí umocnili i technickou progresí ve snaze být svým fanouškům co nejblíže. Po vzoru zahraničních superstar typu Metallicy či Phila Collinse se představili na čtyřstranném pódiu efektně vystavěném uprostřed haly, díky němuž mohli na kapelu diváci shlížet ze všech světových stran.

Ta svůj účel navíc splnila. Perfektně na ni viděli i diváci na sedadlech v nejzazších řadách stadionu, díky čemuž jim Kabáti tentokrát mohli být bližší než vlastní košile. Na druhou stranu se však pro změnu i davy u pódia museli smířit s faktem, že se tak v případě muzikantů nestane nikdy v jejich plném počtu.

Ti se totiž museli pokaždé zorganizovat tak, aby žádná ze čtyř stran, do kterých od centrálního bodu vybíhaly jednotlivé rampy, nezůstala opuštěná. Na orientaci náročný proces však zvládli s přehledem. Větší problémy měl s jejich nevšední pódiovou prezentací spíše osvětlovač, jehož bodový reflektor je zpočátku zaměřoval poněkud s obtížemi.

Drobné nepřesnosti však brzy odezněly. A navíc z pohledu nažhaveného publika se musely ještě dříve ztratit v nástupu kapely, která halu hned na úvod nekompromisně prořízla pilotním hitem nového alba Banditi di Praga.

Rozený šéf banditů

Jakkoliv Josef Vojtek zůstává v rozhovorech diplomatický a otevřeně hovoří o tom, že na některé čerstvé písně si skalní fanoušci teprve zvykají, pravdou je, že jejich živé provedení kapele svědčí. Kabát se totiž s nimi opravdu posunul dále, k větší instrumentální vyzrálosti a zvukové celistvosti, s nimiž jejich typické přímočaré refrény působí až pompézně. Pro desetitisícové publikum ideální stav.

Nespornou devizou kapely je však právě i její zpěvák. Už před vystoupením se dalo odhadnout, že pokud má splnit svou roli do důsledku – motivovat publikum, zpívat a současně být co nejvíce vidět ze všech úhlů, čtyřstranná scéna dá zabrat nejvíce jemu. V tomto případě se však Vojtek ukázal jako rozený lídr a dost možná nejlepší v Čechách.

Dobře zvládnutý vokální projev totiž neumocnil jen působivým kostýmem mezi husarským dragounem a záhrobním baronem Samedim. Jako obvykle dobře uplatnil i svůj herecký talent. S teatrální graciézností fungoval jako skutečný principál, o němž zpíval v úvodní skladbě. S nadhledem se zhostil i uvádění písní v jejich předělech. Ale hlavně – stupňoval energii, aniž by na něm byly patrné stopy únavy. I díky jemu nechybělo vystoupení to, co živý koncert činí nejvíce atraktivním, a totiž spád.

Hold příteli

Z nového alba Kabáti střihli například skladby Lady Gag a Rin, Don Pedro von Poltergaist nebo Ebenový hole. Publiku se ale převážně servírovaly osvědčené hity, kterých má skupina na rozdávání. Hned v úvodu zazněly například buřičské Go Satane Go nebo Buldozerem, přičemž první z nich, podobně jako v polovině koncertu pro kariéru kapely zřejmě definitivně přelomovou Dole v Dole, doprovázely ohňové efekty, jejichž plameny sálaly svým teplem až k divákům v horních patrech stadionu.

Šikovně prodali muzikanti i notoricky známou skladbu Na sever. S tou symbolicky zabrnkali na regionální patriotství libereckého publika a také zdůraznili svůj teplický původ v souvislosti s návratem ze štace v Košicích.

Políbit od tisíců fanynek širokého generačního rozpětí by si však Vojtek zasloužil zejména za to, jak uvedl skladbu Kávu si osladil, kterou věnoval dnes už zesnulému hudebníkovi Františku Kotvovi, coby příteli a ochránci kapely. Není proto divu, že se pískalo pouze v jediném případě. A to když Kabáti ohlásili poslední skladbu...