Dokáži si představit, lehké zklamání hudebních fajnšmekrů a znalců tvorby Jeana Michela Jarreho. Jeho středeční koncert v Liberci se z tohoto pohledu mohl jevit jako né úplně vydařený. Nejsem si jistý zda byla liberecká aréna tou nejšťastnější volbou organizátorů.

Koncert přeložený kvůli technickým nárokům audiovizuální show, narazil i po dvou měsíc na technické limity arény. Detaily zvuků, jejich meandry a jemné valéry se poněkud ztrácely. Posluchač znalý Jarreho hudby, ten který doma v ranných 80. letech zbožně schraňoval jeho nahrávky, mohl být zklamaný, rozpačitý. A také přidušený, protože klimatizace byla zřejmě vypnutá z důvodu nadměrného odběru elektrické enegrie.

Ale…

V kontextu ke vzniku Jarreho hudby a ke skutečnosti, že dnešní posluchač, konzument je každodenně zahlecený obrovským mmnožstvím obrazů a zvuků, se může Jarreho show zdát průměrná.

Já jsem byl nadšený. Jarre moc dobře ví co si lidé žádají a dávkuje s velkou rozvahou. Jeho skladby jsou pro něho deníkem a vzpomínkou, tak jak to předvedl ve skladbě Čínský suvenýr. Ve které jednoznačně vyjadřuje svůj postoj k Velkému bratru. A diváka, posluchače mrazí, při pomyšlení, že za naším každodenním světem je ještě jeden… Pak znovu lidi pobaví, rozhýbe, roztleská svými primitivními rytmy, udeří na kolektivní zkušenost.

Vzápětí své skladby dokáže využít tak, aby všechny upozornil, že náš svět to nejsou jen zářivé lasery a reflektory a že každou vteřinou drtíme a ždímáme naši Zemi, každým okamžikem se blížíme k limitní nule. Jean Michel Jarre je mezinárodní umělec, který baví masy, ale současně se vyjadřuje k palčivým globálním tématů současnosti. A je samozřejmě hudebníkem, jehož současná prezentace se pohybuje na hranici běžné zábavy a videoatru. Jean Michel Jarre je stále inspirativní.