REPORTÁŽ: Václav Neckář to v Liberci rozjel jako za mlada

Podpořit ho přišly téměř tři stovky příznivců, kteří tentokrát seděli. Byly mezi nimi hlavně starší ročníky, sem tam přišli i mladší.

Koncert začal chvilku po půl osmé večer. Mezi prvními písněmi zazněly hity z šedesátých let Ša-la-la-la-li nebo Massachusetts.

Zazpíval i písničky z nejnovější desky

Zazpíval i Stín katedrál, duet s Helenou Vondráčkovou, tu na libereckém koncertu zastoupil jeho bratr Honza. Po ní následovala ještě známá Chrám svatého Víta, při které zpíval do bandasky na mléko a zvedal na střídačku nohy do výšky jako mladík. Klobouk dolů, pane Neckář.

„Srandičky, srandičky… ale nebylo mi pořád veselo. Před deseti lety jsem měl takovou mozkovou příhodu. Myslel jsem, že už nebudu zpívat, ale moji kamarádi mi pomohli. Napsali mi i novou skladbu, ze které posléze vznikla celá deska Oči koní,“ uvedl novější písně z alba Oči koní Václav Neckář. Přidal i další písničky z této desky. Publikum na ně zase tak moc nereagovalo, přeci jenom nejsou tak zažité.

Zatančil si i s jednou fanynkou

Plejádu novějších písní zakončil písničkou Můj taxis a pokračoval zase osvědčenými peckami, třeba písničkou, která zazněla ve filmu Pelíšky Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Při dalším songu vyzval přítomné, aby si zatančili, neboť Lékořice je ve valčíkovém rytmu.

„Láska, to je nemoc zlá, každý na ní svůj lék má, poslechněte, jak jsem na to od lesa šel já. Rozhod jsem se léčit lásku lékořicí, objednám si aspoň tisíc odnoží a-a-á… Pak si svařím soudek vína se skořicí a počkám, až se ten plevel rozmnoží,“ zpíval Neckář a jeho bratr ho v mezihrách doprovázel na klávesy a hrál typickou valčíkovou melodii.

Když pak Václav přestal zpívat, šel mezi publikum a v první řadě vyzval k tanci jednu z divaček. Přidal další písničku Čaroděj Dobroděj, při které mu jeho bratr nasadil svítící kouzelnickou čepici.

To asi jednu z fanynek rozněžnilo natolik, že se rozhodla zpěváka oslovit přímo při koncertu. „Moje maminka vás má moc ráda. Prý jste ji jednou políbil, když jste vystupoval z vlaku. Přeju vám moc zdraví,“ řekla do mikrofonu a sklidila potlesk.

V druhé polovině se představily Bacily

Kapela Bacily, se kterou Václav Neckář spolupracoval už v 70. letech, se pak předvedla hlavně v druhé polovině koncertu. Sama bez Václava zahrála tři písničky, klávesák a kytarista se střídali ve zpěvu.

Jejich muzika připomínala tvrdší rock, který byl místy podobný třeba německým Halloween. Celý koncert pojali více rockověji, než znějí Neckářovy písně z nahrávek, což bylo velmi příjemné.

Zpěvák sice někdy četl texty ze čtecího zařízení a při proslovech se mu maličko zadrhával hlas, ale chvílemi působil dost vitálně. Po pódiu se proháněl jako za mlada a některé jeho taneční kreace by mu mohli závidět i mladší kolegové. Zpěvák na sebe vůbec nestrhával pozornost. Vždycky ukázal mikrofonem na muzikanta, který zrovna hrál nějaké zajímavé sólo.

Písně jako Planetárium, Lásko nádherná, Časy se mění tvořily vrchol koncertu. „Teď zazpívám písničku Odejdu a už odejdu,“ strašil publikum Neckář. To se mu odměnilo potleskem ve stoje.

Nakonec se vrátil a zazpíval celý koncert očekávanou Půlnoční a celý sál zpíval s ním. Koncert pak zakončil velmi krásnou baladou Jedenkrát s akustickou kytarou a foukací harmonikou.