My pamětníci listopadu 1989 jsme vzpomínali, jak naši otcové a matky seděli v listopadových dnech roku 89 u televizí, rádií a asi ani nevěřili tomu, že se dočkali změny režimu. Jak se vyrojily na kabátech občanů, na anténách aut trikolóry a většina občanů dávala nepokrytě najevo radost, že se konečně dočkají demokracie.

Zkrátka tu smutnou neděli dne 18. 12. 2011 prožívala úmrtí pana Václava Havla většina národa takříkajíc v sobě. Neuplynulo ale mnoho hodin a občané dávali smutek najevo zapalováním svíček na náměstích.

Další etapou vyjadřování smutku byly snahy mnohých spoluobčanů pojmenovávat ulice, náměstí, knihovny, divadla, letiště a jiné veřejné budovy a instituce, právě po panu Václavu Havlovi.

Musím se přiznat, že jako starosta menší obce jsem moc nevěřil tomu, že i Kravaře zažijí iniciativu, snažící se o přejmenování veřejných prostor po Václavu Havlovi.

Avšak člověk míní a život mění. Dne 24. prosince 2011 jsem obdržel písemný návrh ve věci přejmenování kravařského náměstí na náměstí Václava Havla.

A protože je pro mne nejpříjemnější meditační prostředí sauna, přemýšlel jsem a přemýšlím o tomto návrhu. Stranou ponechám různá individua, případně ideové artisty , kteří tato „přejmenovávání“ navrhují. Někdy mám totiž pocit, že za iniciativou pod jménem demokracie se skrývá jakési „vykoupení“ navrhovatelů.

Stejně tak jsem přesvědčen, že ze skromnosti, která vyzařovala z osoby pana Václava Havla, je proti jeho filozofii tento pro mne módní trend vzdávání holdu a úcty.

Ale možná by za úvahu stálo jiné uctění památky než způsobem pompézním a dávání na odiv, jací že jsme to demokraté. Myslím tím „přehavlování“ našich niter a duší. A to způsobem, že přijmeme za vlastní vlastnosti, myšlenky a ideje, které Václava Havla dělaly Václavem Havlem. Že bychom si každý sám v sobě uvědomili pojmy jako je humanita, demokracie, pokora, žebříček hodnot a podobně.

A jsem přesvědčen, že to by byla pocta panu Václavu Havlovi ta nejvyšší.

Vít Vomáčka, starosta obce Kravaře