Skepse je mezi lidmi v nemocnici obrovská, důvěra je chabá, říká primářka

A je to tu opět. Dvou až čtyřletý interval vzruchů, rozjitřených nadějí a zklamání, tak typický pro naši nemocnici v České Lípě, se znovu začíná rozjíždět. A já neumím a ani nechci být pasivní k tomu, co se opět děje. Vyjadřují se mnozí a hlas těch, kterých se to bytostně týká, tedy zaměstnanců, tu ještě nezazněl. Nabízím tedy svůj.

Nejdříve však o co jde? Po dlouhých přípravách a náročných jednáních se v minulém roce podařilo vymoci pro nemocnici úvěr od bank ve výši zhruba 100 miliónů korun na nutné opravy. 43 miliónů z toho navíc bychom dostali z evropských dotačních programů. Má to však podmínku mít garanci od vlastníka nemocnice Libereckého kraje. Začít s pracemi kolem zateplení by se muselo už teď v dubnu. A nezačne. Nové krajské vedení rozhodlo úvěr neschválit, odsunout…

Pracuji v českolipské nemocnici 23 let, nastoupila jsem jako řadová lékařka na interní oddělení. Prošla jsem všechna oddělení interny a mnoho let pracovala na JIP. Devátý rok jsem primářkou interního oddělení. Již 12 let se pohybuji v managementu NsP, byla jsem členkou představenstva a nyní jsem 3 roky členkou Dozorčí rady, volena zaměstnanci NsP.

Kdo bude odvážný

Troufám si tedy říci, že nemocnici a lidi v ní a kolem ní dokonale znám, vím, o čem mluvím, svůj profesní život jsem s ní spojila a nikdy neuvažovala jinak. Pracuji v ní ráda, a tak jsem také ráda, že se pan senátor Kapoun nebál velmi věrohodně a pravdivě popsat situaci kolem českolipské nemocnice. Mohla bych jen dodat, ano máte pravdu.

Posledních 12 let v nemocnici v České Lípě slýchávám s každou novou politickou garniturou: „Ti před námi, ti to ale zkazili, ti tomu dali, my na to půjdeme jinak. Ale nejprve musíme prověřit, co oni udělali špatně…" Ano, stalo se to dle mého soudu evergreenem a hlavní náplní činnosti nových krajských vlád. Stále dokola se někdo vymezuje vůči minulosti a já, a troufám si říci, že nejen já, přitom čekám, až někdo odvážný také vymezí budoucnost.

Otázky pro politiky

Mám proto nyní několik otázek, a pokud je někdo z nových krajských politiků umí zodpovědět, nechť tak učiní.

Proč stále hledáme zodpovědnost jiných za to, co se stalo, či nestalo? Proč nenapřeme své síly do zodpovědnosti budoucí? Co tolik čekáme, že nás uspokojí, až ukážeme na chyby těch před námi? Proč plýtváme našim drahocenným časem (a že o jeho vzácnosti jako lékařka něco vím).

Takže, proč díky tomu všemu, českolipští pacienti musí přebývat ve staré, zchátralé budově s oprýskanými zdmi? Proč, když se ráno vaří čaj pro pacienty i zaměstnance, teče z kohoutků rezavá voda? Proč trubky v rozvodech vody mají průsvit 0,5 cm a jsou ucpané nánosy za 30 let? Proč, když lékaři, nebo sestry jedoucí ráno do práce, musí projet tankodromem za budovou nemocnice a řadu minut se nervovat hledáním místa, kde zaparkují.

VŠECHNY ČLÁNKY K ČESKOLIPSKÉ NEMOCNICI ZDE

Proč když jde mladá maminka s miminem do budovy NsP, říká: musíme s kočárkem tudy, aby na nás nespadla omítka? Proč, když přijdeme ráno do práce, je popraskané topení a musíme zavřít část oddělení a jeho funkce musí přebrat oddělení jiné? Proč lékař musí řešit organizačně havárie zařízení, kombinovat a přesouvat pacienty, místo toho, aby s nimi rozmlouval, léčil je. Každý ví, že v pěkném prostředí se žije lépe. A tudíž se i lépe pracuje. Ale naše nemocnice je zastaralá a v mnoha technických ohledech nefunkční.

Naděje se vytrácí

Jak zabránit tomu, aby se to všechno neodráželo na náladě lidí, kteří v ní pracují, ale i na náladě těch, kteří si do ní chodí pro pomoc? Už starořečtí lékaři věděli, že základem úspěchu každé efektivní léčby je navázání dobrého vztahu lékaře s pacientem. Víra a naděje léčí s námi. Jenže ty naše se za ta léta neproměněných slibů již poněkud vytrácejí. Při všech těch každodenních a letitých válkách, které musíme za nemocnici vést, ji jen s obtížemi a jen a jen kvůli pacientům ze sebe vydáváme. Ostatně svědčí o tom i řada pochval od spokojených pacientů.

I nám se podaří často zachránit lidský život. Víte, je to asi ta poslední satisfakce, která nám ještě v té nelehké práci zbyla: když nám stará paní řekne: „Já se nejradši vracím k nám, do České Lípy, je to tu moje nemocnice…" Zvláštní, už dlouho mám pocit, že výraz „moje nemocnice" zní jen od pacientů a zaměstnanců. Jak ráda bych ho slyšela i od pravých vlastníků a jak ráda bych tato slova viděla podložena reálnými a pozitivními kroky od nich.

Proč naše práce je vlastně každodenní boj o každý přístroj, o každé nové pracoviště? Bylo by škoda nezmínit, že pár jsme jich vybojovali se zdarem.

Máme novou multioborovou JIPku, máme výstavní ortopedii, máme novou endoskopii, nový DIOP, přestěhovanou a zrekonstruovanou LDN. Máme se čím pochlubit.

Tato nová oddělení musíme však také neustále zdůvodňovat, obhajovat jejich vznik… proč? Jsou snad českolipští pacienti něčím odlišní od těch libereckých? Musí ti českolipští stonat na zastaralé dialýze, musí se důležité analýzy provádět na nevyhovující patologii, atd. atd. Znova a znova, kolikrát jsem to už za těch 12 let takhle vypočítávala.

A těšila se, že to jednou skončí. Místo toho je to tu znova, neboť jsme se opět z nového vedení Libereckého kraje dozvěděli, že se nám zateplení odsouvá… Sliby o tom, že by se mohlo začít budovat v září jsou nereálné. To každý, kdo má reálnou představu, jak takový stavební zásah v nemocnici probíhá, ví.

Já ale moc nevím, nejsem politik, jak bych mohla ještě více pomoci.

V českolipské nemocnici je míra skepse po tomto politickém rozhodnutí obrovská a míra důvěry v nové vedení kraje chabá.

Já to ale nechci vzdát a ani to nevzdám, a chci spolupracovat, ne honit minulost, ale pracovat pro smysluplnou budoucnost. Pořád věřím, že v novém vedení Libereckého kraje jsou lidé, kteří nás podpoří. Pokud ano, v nemocnici v České Lípě mě vždycky najdete. Ale, prosím, přijďte s konkrétními kroky, jako lékařka totiž vím, že sliby nikoho nevyléčíme.

Prim. MUDr. Kvasničková Romana, NsP Česká Lípa