Nedávno se mi dostala do ruky jeho sbírka přeložená do češtiny s názvem Gítaňdžali, která mě překvapila svou nadčasovostí. Pozoruhodné je ale celé dílo Rabíndranátha Thákura, stejně jako jeho život.

První básně napsal v osmi letech

Rabíndranáth Thákur se narodil roku 1861 v sídle svých rodičů zvaném Jorasanko v bengálské části Kalkaty jako nejmladší ze čtrnácti dětí. Pocházel z bohaté a prominentní rodiny. Jeho dědeček byl velice bohatý muž, který financoval mnohé veřejné projekty (například vysokou lékařskou školu v Kalkatě), jeho otec byl náboženský reformátor a učenec. Matka mu zemřela, když byl velmi mladý. Jako dítě žil v literárním, hudebním a divadelním prostředí. Jeho nejstarší bratr byl respektovaný filozof a básník, další bratr talentovaný hudebník a dramatik a jedna z jeho sester byla uznávanou spisovatelkou. Thákur začal psát první básně v osmi letech.

Vzdělání se Thákurovi zprvu dostalo od domácích vychovatelů, později navštěvoval několik indických škol (například Bengálskou akademii, kde studoval historii a kulturu). Roku 1873 s ním otec podnikl dlouhou několikaměsíční cestu po Indii, při které ho rovněž vzdělával v angličtině, sanskrtu, astronomii a historii.

Začátkem října roku 1878 pak Thákur odjel do Anglie studovat práva. Nejprve se zapsal na střední školu v Brightonu a později studoval na univerzitě v Londýně. V roce 1880 však studium ukončil, vrátil se do vlasti a začal pracovat na své básnické sbírce Večerní zpěvy (jejich zasněná nespokojenost připomíná díla anglického básníka Shelleyho), na svém prvním románu Tržiště mladé královny i na dramatu Génius Válmíkiho. Roku 1883 se oženil s desetiletou Mrinalini Devi Raichaudhuri, se kterou měl dva syny a tři dcery.

Bengálsko

V letech 1890 až 1901 žil Thákur ve Východním Bengálsku (dnešní Bangladéš), kde se na otcovo přání ujal správy rodinných statků a kde sbíral místní legendy a folklor. V té době byl již autorem mnoha básnických knih a během zdejšího pobytu také napsal 59 svých povídek z celkového počtu 84, které později vydal v třídílné sbírce Kytice povídek z roku 1912.

V roce 1901 se Thákur odstěhoval do Západního Bengálska na rodinnou usedlost Šantinikétan, aby zde založil ashram (ve starověké Indii označení pro hindskou poustevnu, kde mudrci bydleli v míru a v klidu uprostřed přírody), který by zahrnoval mandir (chrám a modlitebnu), experimentální školu, zahrady, háje stromů a knihovnu. Ale potkaly ho zde tři rodinné tragédie, roku 1902 zemřela jeho manželka a roku 1903 a 1907 dvě z jeho dětí.

V letech 19051906 byl Thákur vůdčím představitelem hnutí za zachování jednoty Bengálska, které britští kolonizátoři rozdělili (tehdy ještě neúspěšně) na hinduistickou a muslimskou část (k rozdělení země stejně roku 1947 došlo, když byl z Britské Indie vyčleněn Pákistán). Thákur se však brzy myšlenkově s hnutím, reprezentovaným především Indickým národním kongresem, rozešel. Kongres totiž podle Thákura stavěl zcela jednostranně do popředí vydobytí maximální míry politických a hospodářských práv a svobod a zcela rezignoval na řešení sociálních problémů zejména indického venkova, které Thákur tak důvěrně znal.

Nobelova cena a návštěva Prahy

Díky důkladnému studiu angličtiny se stal pro Thákura tento jazyk v podstatě druhou mateřštinou. Proto v letech 19121913 začal Thákur pořizovat formou básní v próze poměrně volný anglický překlad výboru ze své duchovní lyriky, zejména ze sbírky Gítaňdžali, z níž přejal pro překlad také titul. Anglická Gitanjali, která vyšla s předmluvou Williama Butlera Yeatse, se setkala v Evropě i v Americe s takovým ohlasem, že přinesla Thákurovi v roce 1913 jako prvnímu příslušníku asijského národa (a prvnímu neevropskému nositeli tohoto ocenění vůbec) Nobelovu cenu za literaturu. Podle odůvodnění Švédské akademie především: „… Pro hloubku a vznešené zaměření jeho básní, pro krásu a svěžest, jež jeho poetický génius skvělým způsobem dovedl uvést ve své vlastní anglické podobě do literatury Západu." Švédská akademie rovněž konstatovala, že „básníkova motivace zahrnuje v sobě úsilí o smíření dvou sfér civilizace, které jsou si značně vzdáleny, což je především charakteristickým znakem naší současné epochy a co je jejím nejdůležitějším úkolem a problémem".

Na Gitanjali navázal Thákur roku 1914 dalším svým anglickým překladem, tentokrát svých básní milostných, který vydal pod názvem Zahradník (The Gardener) a který se setkal se stejným ohlasem jako překlad předcházející. Roku 1915 mu byl britským panovníkem Jiřím V. udělen titul rytíře, který Thákur přijal, ale kterého se v roce 1919 vzdal na znamení protestu proti masakru v Amritsaru, kde britské vojenské jednotky zabily téměř čtyři sta účastníků neozbrojeného protestního shromáždění proti represivním zákonům přijatým britskou koloniální správou.

Thákur rovněž hodně cestoval. Navštívil více než třicet zemí na pěti kontinentech a setkal se s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího světa, mezi nimiž byli například William Butler Yeats, Ezra Pound, Henri Bergson, Albert Einstein, Robert Frost, Thomas Mann, George Bernard Shaw, Herbert George Wells, Romain Rolland a další. Dvakrát navštívil i Prahu (roku 1921 a 1926) a také zde přednášel. Své anglické přednášky také vydával knižně, uspořádané do tematických sbírek.

Institut pro venkovskou obnovu

V roce 1921 Thákur a zemědělský ekonom Leonard K. Elmhirst zřídili poblíž Šantinikétanu Institut pro venkovskou obnovu jako alternativu k hnutí Mahátmy Gándhího, se kterým Thákur nesouhlasil (zejména s bojkotem britského zboží, které mělo přinášet Indii soběstačnost, ale venkovu způsobovalo velké problémy). Thákur přesvědčil mnohé vědce a sponzory z různých zemí světa (byl mezi nimi i náš profesor indologie Vincenc Lesný) k účasti na jejich projektu, který měl vytvořit z Institutu vzdělávací místo sloužící k „osvobození vesnice z pout bezmocnosti a nevědomosti posílením znalostí". Tak byla k původní experimentální škole přičleněna mezinárodní univerzita Višvabháratí a v letech 1922 až 1924 přidáno oddělení hospodářské a umělecko-průmyslové výchovy.

Pozdní tvorba

Poslední roky Thákurova života byly poznamenány dlouhodobou nemocí, která začala koncem roku 1937, kdy Thákur ztratil na delší dobu vědomí. Básně, které však v těchto letech napsal, patří mezi jeho nejlepší, neboť se v nich projevují myšlenky na blížící se konec života spojené s mysticismem a s hledáním smyslu lidského života.

Rabíndranáth Thákur zemřel roku 1941 v rodinném sídle Josaranko v Kalkatě, v pokoji, který byl jen o patro výše než ten, kde se před osmdesáti lety narodil.

Rozsáhlé literární dílo oslovilo svět

Thákur je dovršitelem moderní indické kulturní renesance, která zapojila indickou literaturu do světového kontextu, aniž ji zbavila nejcennějších rysů jejího tisíciletého odkazu, a dodnes je nejvýznamnějším spisovatelem moderní indické literatury. Napsal víc než 200 knih veršů, dramat, románů, povídkových souborů, esejů a cestopisných črt, z nichž mnohé sám přeložil do angličtiny. V poezii dovedl vyjádřit vlastenecké zanícení, krásu přírody i milostné okouzlení, v pozdější etapě jeho tvorby se pak jeho básně vyznačují hledáním smyslu lidského života. Jeho dramata (z našeho pohledu převážně knižní) se vyznačují převahou lyrického prvku a symbolismem.

Z Thákurových próz jsou nejcennější jeho povídky, které jsou oproti jeho románům (ve kterých se projevil zejména nedostatek tradice tohoto žánru v indické literatuře) tematicky i formálně dokonalejší. Thákur, který začal psát povídky již roku 1877 (v šestnácti letech), obohatil indickou povídku o nové umělecké postupy (jako je hovorový jazyk), rozšířil její tematické okruhy a prohloubil její humanistické tendence.

Jeho rozsáhlé literární dílo doplňuje bohatá tvorba hudební i malířská. Dvě jeho písně jsou nyní národními hymnami: v Bangladéši Amar Shonar Banglaa (1906, Mé zlaté Bengálsko) a v Indiii Jana Gana Mana (1911, Jsi vládce myslí všeho lidu).

Užitečné informace

Profesor Vincenc Lesný byl jeden z našich nejvýznamnějších indologů, průkopník studia novoindických jazyků a zakladatel jejich systematické výuky u nás. Narodil se 3. dubna 1882 v Komárovicích na Moravě. V prosinci 1903 se zapsal na Karlovu univerzitu, kde se věnoval studiu klasické filologie a sanskrtu. V letech 19221923 podnikl Lesný svou první studijní cestu do Indie. Po návratu byl roku 1924 jmenován mimořádným profesorem indické filologie. Léta 19271928 strávil opět v Indii, kde mimo jiné přednášel na Thákurově škole v Šántiniketaně.

V klasickém hexametru přeložil roku 1947 buddhistickou sbírku průpovědí Dhammapada. Jeho životním dílem se stala obsáhlá a jedinečná kniha Buddhismus z roku 1948, která sleduje historii tohoto náboženství nejen v Indii, ale i na Ceylonu, v Barmě a Siamu a zabývá se i severním buddhismem mahájánovým v Číně, Koreji, Japonsku, Tibetu, Mongolsku, Nepálu a Indonésii. Mnohostranná vědecká činnost prof. Lesného byla oceněna členstvím v předních vědeckých institucích, jako například Višvabháratí v Šántiniketaně, Association Francois des amis de l'Orient při Musée Giumet v Paříži a Gypsy Lore Society v Edinburghu. Od roku 1930 byl řádným profesorem indické filologie na Karlově univerzitě, na níž poté působil až do své smrti 9. dubna 1953.