Čech jí, aby žil. Francouz žije proto, aby jedl..

Česko nebylo pro Didiera Delépine žádnou neznámou. Pochází odtud jeho žena Jarmila, s níž má dva syny. Dlouhá léta ve Francii stál v čele Spolku normandského, českého a slovenského přátelství. Jeho parketou coby pedagoga pro vzdělávaní učitelů hudební výchovy byla hlavně kulturní výměna dětských souborů, ať už šlo o Severáček nebo sbory liberecké ZUŠky či školy v Jabloňové v Liberci.
Teď je Didier Delépine dobrovolným členem liberecké pobočky Francouzské aliance a v Držkově, v penzionku s názvem Malá Normandie spolu s Aliancí pořádají mimo jiné kulinářsko-jazykové kurzy francouzštiny. S nadsázkou se dá říct, že nezměnil zemi, jen trochu posunul hranice. „Takhle by se asi měla budovat společná Evropa,“ s úsměvem říká jeho žena Jarmila.

Botanická zahrada má další unikát

Sešli jsme se ve francouzském bistru v Liberci. Nemůžeme tedy začít jinak, než co je každému Francouzovi nejbližší, tedy gastronomií. Jak vidíte tu českou?

Základní rozdíl je v tom, že Čech jí, protože má hlad, zatímco Francouz, protože má chuť. Také se říká, že Čech jí, aby mohl žít, zatímco Francouz žije, aby jedl… Francouz je totiž schopný sedět u slavnostnějšího oběda i tři, čtyři hodiny, Češi jsou podstatně rychlejší…

Jaká je tedy francouzská kultura stolování?

Občas mě zvou střední školy v kraji na besedy a když mluvím o gastronomii, studenti francouzštiny jsou udiveni, jak se k jídlu stavíme. U nás se u jídla setkávají děti, rodiče i prarodiče,a zdaleka přitom nejde jen o jídlo, je to i součást výchovy. Začíná se tím, že rodina jde společně na trh, vybere si všechny suroviny – ryby, zeleninu, ovoce… Nejdřív se ale dlouze mluví o receptech. Pak se jídlo společně připravuje a nakonec vychutnává. Přitom si vyprávíme, sdělujeme dojmy, jak komu co a proč chutná. Je to skutečně velký rodinný rituál a francouzský kulturní rys. Dokonce o tom byl natočen film. Ne náhodou je francouzská gastronomie na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Máte nějaké oblíbené české jídlo?

V restauraci si rád dávám českou kuchyni, ale doma vařím já, takže jíme převážně francouzskou. Rád ale kombinuji a tak mou specialitou je něco mezi gulášem a hovězím po burgundsku, kterou jsem nazval Držkovský guláš…
Francouzská kuchyně se dá dobře dělat z čerstvých zdejších surovin. V Liberci si dokonce můžete ochutnat francouzskou kuchyni za cenu burgeru, škoda, že Češi si dají raději ten burger…

Jak jste se ocitl v Čechách?

Ve Francii jsem žil do svých 57 let, v roce 2009 jsme se ale s manželkou rozhodli, že se přestěhujeme sem. Z mnoha důvodů. Předně – má žena kdysi souhlasila, že za mnou odejde do Francie a žila tam 25 let. Tím druhým byl fakt, že se sem přestěhovali oba synové. Navíc jsme přišli do místa, které jsme oba dobře znali, protože tu žili manželčini rodiče. Je to tu jako v zeleném ráji a protože jsem přes třicet let žil u rušné železárny. No a ten čtvrtý důvod byl, že jsem ve Francii ukončil svou profesionální kariéru jako učitel a mohl si tím pádem dělat, co jsem chtěl. Takže hned čtyři dobré důvody.

Ovocnáři už sčítají škody

Bylo navzdory znalosti českého prostředí, zvyklostí, mentality něco, nač jste narážel, na co jste nebyl připraven?

Nejde ani tak o porovnávání jednotlivých národů, všichni žijeme v Evropě. Ale každý národ má svou kulturu a my jsme tu od toho, abychom ji vzájemně poznávali a snažili se sblížit. Možná snad jeden takový rozdíl. Francouzi jsou temperamentnější, zatímco Češi v sobě mají spíš určitý nádech nostalgie. Slovanské duše… Jsou romantičtější, pomaleji se rozhoupávají, zatímco Francouzi jsou mnohem dynamičtější.

Myslela jsem spíš rozdíly životního stylu. Češi jsou stále vystresovaní…

Naopak. Tady je to mnohem klidnější, lidé nejsou tak vystresovaní, jako ve Francii i když samozřejmě, že jsou rozdíly mezi venkovem a městy. Francouzi jsou zvyklí přemýšlet dlouho dopředu, musejí mít všechno dobře zorganizované a připravené. Třeba tři, čtyři měsíce dopředu. Možná že v tom jsou trochu ovlivněni anglosaskou kulturou. Češi spíš vše řeší na poslední chvíli, protože jsou velice rozšafní a mají na všechno dost času. Ale na druhou stranu musím říct, že všechno nakonec perfektně klapne. To si Francouz vůbec nedovede představit. Také jsme víc centralističtí, už od dob Napoleona, zatímco v Čechách se víc nechává na obcích a městech, ale to je jen můj osobní dojem.

V čem naopak spatřujete podobné rysy?

Těžko říct, protože se stýkám převážně s lidmi, kteří jsou frankofonní. Čeština mi moc nejde. A jestli máme něco společného..? Jisté je, že máme společnou evropskou kulturu. Česko-francouzské vztahy mají dlouhou historii i když samozřejmě, Mnichovská dohoda pro ně nebyla přínosem. Ale ve vzájemných vztazích se to naštěstí nijak nepromítlo a já jako Francouz necítím žádné nepřátelství ze strany Čechů. Naopak. I když to z naší strany tenkrát zrada zřejmě byla. Vždyť mezi oběma zeměmi byla bilaterární dohoda! Možná víc zbabělost, než zrada, ale ve Francii se to vždy vykládalo tak, že to bylo pro záchranu celé Evropy…

Jaké mají Francouzi povědomí o České republice, znají ještě někoho jaké další dalšího kromě Muchy a Kundery?

Dnes se Česká republika spojuje většinou se jménem Václava Havla nebo Franze Kafky. A taky Zátopka…a některých českých fotbalistů, kteří hráli ve francouzských klubech. Já jsem Československo poznal už v roce 1984 ještě v době v socialismu, kdy lidé u nás moc nevěděli, co se u vás děje. Před rokem 89 existovalo jen velmi malé procento Francouzů, kteří měli chuť a zájem sem vyjet, takže průměrný Francouz Českou republiku neznal a ani ve škole se toho moc nedozvěděl. Pro mnohé byla jen součást východního bloku. Vše v podstatě míchali do jednoho východního pytle. Ať to byla Sibiř, Balkán nebo Pobaltí. Byla to taková šedá zóna, bílá plocha na mapě. A ještě dnes, 26 let po sametové revoluci, mluví o Československu. A když se zeptám, zda vědí, kolik kilometrů je z Paříže do Prahy, klidně řeknou dva, tři tisíce kilometrů. Překvapí je, když řeknu tisíc. „To je jako od nás do Nice“ diví se a hned mají větší chuť se sem podívat.

Jaký byl váš první dojem z té „šedé zóny“, z té bílé plochy na mapě?

Já hodně cestoval do zemí východního bloku, byl jsem v Rumunsku, Bulharsku, takže jsem věděl, jaké jsou tam těžkosti, ale i jaké jsou tam pozitivní věci. Francouzi byli navíc vždy velmi dobře přijímáni. Nepříjemné byly kontroly a prohlídky na hranicích, což se teď, dá se říct, výrazně otočilo : tady je to bez problémů, zatímco ve Francii, kvůli hrozbě terorismu, stojíte dlouhé fronty na odbavení a všude potkáváte ozbrojené policisty a vojáky. A v USA, odkud jsem se nedávno vrátil, je to ještě horší.

Ve Francii nedávno proběhly prezidentské volby. Jak jste vnímal výsledek?

Prezidentské volby jsou ve Francii velmi důležitým momentem. Předcházela jim velká debata, jakým směrem se Francie bude ubírat. Zda doleva nebo naopak hodně doprava.

Ultrapravicová strana měla velké preference, takže Francouzi nakonec rozhodli, že nechtějí, aby jejich země byla první v Evropě, kterou by řídila ultrapravice. Lidé nakonec volili spíš proti krajní pravici Le Penové, než pro nového prezidenta Macrona. Ale jakým směrem se bude Francie skutečně ubírat, rozhodnou hlavně červnové parlamentní volby. Když jste se předtím ptala na rozdíl mezi námi, možná že jeden z těch základních rozdílů je zájem o politiku. Češi vám řeknou: hlavně nemluvte o politice, kdežto Francouzi se o politické dění v zemi hodně zajímají. A tím víc kolem voleb. O politice se ve Francii diskutuje hodně a všude.

Hodně se mluvilo o tom, že Marine Le Penová chce svou stranu reformovat. Že už nepůjde o krajní pravici, tak jak ji představoval její otec. Věříte tomu?

Jsou to takové politické hry. Ona hlavně slouží médiím jako politický strašák. Ale málo platné, v druhém kole ji volilo zhruba 11 milionů Francouzů. Hlavně ale tam, kde jsou největší ekonomické a sociální problémy, a kde si lidé myslí, že je stát nechal napospas. Takže jde o spíš o problém společnosti, ne tak až jedné strany, i když se nic nesmí podceňovat.

Jak vnímáte českou politickou scénu? Zejména události posledních dní?

Rozdíl je v tom, že český prezident nemá takové pravomoci. Od sametové revoluce nevidím na vaší politické scéně žádný výrazný rozdíl, strany dělají levopravé koalice, takže člověk se v tom těžko orientuje. Ale střídání vlád sociální demokracie a liberální pravice je podobné jako v Německu či ve Francii.

A jak vidíte ten příklon prezidenta Zemana, nakonec i jeho předchůdce Klause k Rusku?

Češi, nebo alespoň značná část společnosti to považuje za velmi alarmující. Jak to vidíte vy s jistým odstupem od historické zkušenosti let 1945 a 1968?
Nemálo Francouzů je toho názoru, že vztahy s Ruskem nemusejí být přátelské, ale měly by být spíš partnerské. I francouzské prezidentské volby byly hodně ovlivněny mezinárodní politickou scénou, například i výsledkem amerických prezidentských voleb a i ve Francii se v prezidentské kampani střetávaly názory ostře protiruské s umírněnými. Debatovalo se o tom, zda je Rusko expanzivní a nebo je to NATO, co se stále víc přibližuje k ruským hranicím i přes platné dohody… Což není dobře. Kdyby k něčemu došlo, nechtějí na to Francouzi coby Evropané doplatit.

Takže vnímáte kroky našeho prezidenta jako „pragmatické“?

Je to víc poloh. Francie také dodržovala embargo proti Rusku, za cenu obrovských dopadů na její ekonomiku, zatímco USA potají ve spolupráci pokračovaly! Je to hodně vysoká hra. Takže ne odvrhovat, ale udržovat rozumné partnerství. Z velkých mocností asi není dobré si dělat nepřítele.

Za studené války se také u nás říkalo, že sovětské tanky brzy přijedou na Champs-Élysées… Na druhou stranu to u nás za druhé světové války skřípalo ve vztazích s Američany. Prezident De Gaulle si udržoval velký politický odstup a nezávislost na Americe, Francie tenkrát také vystoupila z NATO… Válka a mocenské hrátky, to není hezká věc.

Nepůjdeme raději k hokeji? V Paříži se odehrával velký hokejový svátek. Komu jste fandili?

Samozřejmě že fandím Čechům, je to velký hokejový národ. Problém je trochu v tom, že máme doma francouzskou televizi a Francouzi hokej nepřenášejí, jsou spíš na fotbal, ragby, basket, o hokej ve Francii velký zájem není.

Ale řada zápasů jasně ukázala, že francouzský tým na tom není vůbec špatně..?

Moje žena říká, že ve Francii bylo do hokejových klubů v posledních letech nakoupeno hodně Čechů a Slováků, takže Francouzi se to od nich už trochu naučili…(začne se smát)

I v hokejovém klubu u nás v Normandii jich po dvě sezóny bylo šest… Pro francouzská média nejde o divácky zajímavý sport, stejně jako třeba o skoky na lyžích nebo v Česku oblíbené krasobruslení.  A velkou výhodou smíšené česko- francouzské rodiny je, že když hraje Francie s Českou republikou, tak ať zápas dopadne jakkoliv, nakonec stejně vyhrajete!