VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Demeter Senický: Manželka mlátila policajty mojí uniformou

Ústecký kraj - Příběhy 20. století jsou dokumentární cyklus, který vypráví životní osudy pamětníků. Cesta válečného veterána Demetera Senického, který od roku 1949 žije v Teplicích, začala na Volyni.

8.11.2013
SDÍLEJ:

Demeter Senický na snímku z roku 2010.Foto: Lukáš Krákora

Demeter Senický se narodil 27. listopadu 1917 v jedné ze dvou českých rodin v převážně polské obci Edvardovka na Volyni v okrese Vrba, mezi městy Dubno a Rovno. Po ukončení základní školy začal pracoval s otcem na rodinném hospodářství. Místní Češi byli ekonomicky úspěšným etnikem. Pěstovali všechno možné, hlavně obiloviny, brambory, ovoce a zeleninu.

V září 1939 začaly pro Volyni zlé časy, když v rámci sovětsko-německého paktu zabral rozsáhlé oblasti východního Polska sousední bolševický stát.

V Rudé armádě, pak v táboře

V roce 1940 se Demeter Senický oženil s Věrou Žáčkovou, ale již v dubnu následujícího roku musel narukovat do sovětské armády. Stalo se tak ve městě Achtirka v Sumské oblasti, kde začal s dělostřeleckým výcvikem. Za pouhé dva měsíce napadli Němci Sovětský svaz a výcvik nováčků se citelně zrychlil. Projevoval se však nedostatek ručních zbraní. „Já jsem zbraň nechtěl. Když se rozdávaly pušky, vždy jsem šel dozadu. Nebyl jsem sám, takových nás bylo víc. Volyňáci, Poláci i Rusové. Nakonec jsme šli na frontu a ještě jsme neměli zbraně."

V srpnu Rusové stáhli všechny vojáky ze západu do pracovních táborů. Čechy, Poláky, Ukrajince… „Nevěřili nám. Vezli nás tři nebo čtyři dny zavřené ve vagonech. Po cestě jsme nedostávali žádné jídlo." Demeter Senický se dostal do pracovního tábora ve Čkalovu (dnes Orenburg). Tam až do svého útěku v říjnu 1942 pracoval většinou jako truhlář-tesař.

Po čase mu pomoc při útěku nabídl kamarád Šeda, který z tábora utekl již dříve a v říjnu 1942 přijel z Buzuluku do Čkalova nákladním vozem pro pivo. „Řekl mi, ať si jdu ještě koupit svačinu. Šel jsem na trh, a samo sebou, Rusové zrovna udělali zátah a kdo neměl papíry, musel na služebnu NKVD. Stojím tam na dvoře a říkám si, to snad není možný, oni tam na mě čekají, jak jsme domluvení… No nakonec se mi podařilo utéct. Byla tam vysoká zeď, tak jsem ji přelezl a rychle pryč."

Do Buzuluku dorazil Demeter Senický v dobré fyzické kondici. I proto ho hned po příjmu jmenovali velitelem karantény. Po skončení karantény se na přání kamaráda Šedy přihlásil k němu do kulometné roty. Brzy po začátku výcviku byl ale na vlastní žádost přeložen k protitankové rotě.

Účast v bojích

Prvního křtu ohněm se dočkal v březnu 1943 ve slavné bitvě u Sokolova, kde českoslovenští vojáci dlouho odolávali velké přesile nepřítele. „Velitelem mého kanonu byl nějaký Šimáček, ale ten se před bojem ztratil. Myslím si, že ho ,uklidili', protože věděli, že to tam bude špatné a on byl velký komunista. Velení jsem pak jako miřič převzal já. Sedmého můj kanon odstěhovali za řeku do zálohy. Jinak bych tady asi nebyl. Když to druhý den začalo, přiletělo letadlo a zasáhlo nám oba koně i povoz. Jen dělo a nějaké střelivo nám zůstalo. Kanon jsme odtáhli sami až k lesu, protože jsme počítali s tím, že Němci do lesa nepůjdou. Najednou přijel na koni velitel Janko a začal na nás křičet: ,Jak to, že jste tady? Němci už jsou tam a vy jste tady… Bez kanonu vás nechci vidět, jinak vás všechny postřílím.' Vozka kanonu, to byl ruský Čech, mu povídá: ,Z koně dolů, nebo tě taky zastřelím.' Janko viděl, že je zle, pobídl koně a ujel. Osmého večer jsme vystříleli všechny zbylé náboje na Sokolovo. Tenkrát nás zachránila ta řeka, protože Němce zpomalila. Jinak jsme byli všichni v hajzlu."

Demeter Senický u svého děla.

Zanedlouho po bojích u Sokolova byl Demeter Senický vybrán do poddůstojnické školy. Hned po ukončení kurzu v květnu 1943 onemocněl v Novochopiersku žloutenkou. Po uzdravení dostal desátnickou hodnost a stal se velitelem čety v protitankové rotě.

Dalších těžkých bojů se Demeter Senický zúčastnil u Kyjeva, kde z vlastní iniciativy zničil několik německých kulometných hnízd a protitankových postavení, a zlomil tím do té doby tuhý odpor nepřítele v daném úseku.

Po tomto úspěchu o něm ve vojenských novinách vyšla krátká zpráva s fotografií: „Rotný D. Senický zničil přesnou střelbou svého děla několik fašistických pevnůstek, kulometných hnízd. Za své činy byl vyznamenán mnoha sovětskými řády a medailemi." (Mimo jiné Rudou hvězdou SSSR a Čs. válečným křížem, pozn. aut.)

Na konci roku 1943 u Bílé Cerekve vedl do útoku četu „Zakarpaťáků" s protitankovými puškami. „To byli bojovníci! Z těch protitankových pušek udělali takový rámus, že Němci mysleli, bůhví kolik nás není, a utekli ze zákopů. Ani jeden z nás nepadl. Vběhl jsem tam do budovy nějakého sovchozu a vidím, jak se mi tam vzdává německý důstojník v kožichu. Povídám si, nebudu se s tebou párat, a chtěl jsem ho zastřelit. Zasekl se mi ale automat. On viděl, že mi to nestřílí, shodil ze sebe ten kožich a utekl. Tak jsem si ho vzal a přijel s ním až domů na Volyň."

Později u Buzovky se četa Demetera Senického marně snažila zničit strategicky důležitý most. „Tři dny jsme tam stříleli, ale nešlo to. Rusové už byli naštvaní, že jsme to ještě nezničili, a odpoledne tam poslali celý prapor pěchoty. Viděli jsme, jak Rusové sestupovali z kopce dolů a Němci do nich samo sebou řezali z kulometu, Rusové padali… ale někteří se dostali až k nám do zákopů. Nakonec stejně ten most nezničili."

Když se fronta přiblížila k Volyni, dostal Demeter Senický přímo od generála Svobody svolení navštívit domov. Jel s ním kamarád Mikeš. „Přišel jsem na náves a koukám, támhle spálený barák, támhle spálený barák… Tak se doma ptám: ,Tady byl nějaký boj, nebo co?' ‚Ty to nevíš? To udělali banderovci.' Veškeré polské domy spálili a jejich obyvatele povraždili! Rodiče mi radili: ‚Hochu, raději se moc neukazuj a zase rychle odjeď.' Taky jsem se hned druhý den vrátil na frontu."

Armádním běžcem

Demeter Senický v uniformě.V březnu 1944 byl společně s kolegy Dudou a Mikešem vybrán na cvičení do důstojnické školy v Rjazani u Moskvy.

V důstojnické škole, na atletických závodech, se u Demetera Senického projevil nevšední běžecký talent, když vyhrál dva závody za sebou. Z důstojnické školy byl stažen a stal se z něho závodník ruského armádního týmu.

V červnu 1944 se však Demeter Senický vrátil na frontu. K dělostřelectvu se už nevrátil, 20. srpna nastoupil jako velitel pěší čety a zástupce slavného samopalníka Arnošta Steinera. Již 10. září byl vážně zraněn v boji. „Během útoku na ves Zindranowá mě zasáhli do ruky a do nohy. Když jsem se dostal k zákopu, Steiner tam seděl ještě s jedním a nic je nezajímalo. Steiner vždycky někoho poslal do boje, sám nešel a pak telefonoval, že to udělal on. Proto u něho velitelé čet tak padali. Taky jsem to pak Svobodovi řekl. Svoboda to uznal. Steiner měl být hrdinou Sovětského svazu a nedostal to."

Ze svých zranění se Demeter Senický léčil v nemocnici v Tbilisi. Hrozící amputaci ruky se sice podařilo sovětským lékařům odvrátit, ale když byl v únoru 1945 propuštěn, poslal ho československý vojenský lékař znovu do nemocnice, do slovenských Vyšných Hágů.

Po vyléčení už se na frontu nevrátil a působil jako instruktor ve výcvikovém středisku v Levoči, kde ho v květnu 1945 zastihl konec války.

Poválečné osudy

Po válce sloužil Demeter Senický nejdříve u strážního oddílu na Žatecku, potom si vzal hospodářství v Blažimi u Žatce. Tam hospodařili s manželkou až do vzniku JZD v roce 1949. Poté s úspěchem uplatnil svůj nárok na trafiku. Sehnal ji v Teplicích, kam se také s celou rodinou brzy přestěhoval.

V roce 1953 mu komunisté trafiku sebrali a ještě si jednu noc poseděl ve vězení. „Když u nás doma dělali prohlídku, manželka vytáhla moji uniformu a začala s ní policajty mlátit. Tak zjistili, že nejsem ,zápaďák' ale ,výchoďák' a ráno mě pustili."

Od roku 1953 pracoval v Prioru, pak u lesního závodu v Dubí u Teplic. S první manželkou Věrou měli dva syny, kteří dnes již nežijí. V roce 2003 se podruhé oženil s Janou Lincovou.

„Musím říct, že jako válečný veterán si v žádném případě nemohu naříkat. Kdykoli jsem o něco zažádal, vždy mně vyhověli. Kolikrát mi i sami poslali poukaz do lázní, aniž bych o to žádal."

Příběh pamětníka je součástí sbírky www.pametnaroda.cz. Sledujte Ceny Paměti národa 17. 11. ve 21.20 na ČT1.

Zpracoval Lukáš Krákora

Autor: Redakce

8.11.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Policie rozdávala v rámci akce Řídím, piju nealko nealkoholická piva. Akce má upozornit na vzrůstající počet nehod, kdy jsou řidiči pod vlivem alkoholu.

Opilců za volantem přibývá

Bouřka. Ilustrační foto.
41

Na severu Čech hrozí v pátek silné bouřky

Krajské fotbalové soutěže na startu

Liberecký kraj - Krajský přebor jen ve dvanácti, I. B třídy opět ve čtrnácti účastnících. Takový je start krajských soutěžích, které řídí Liberecký krajský fotbalový svaz (LKFS).

Exekuce. Liberecký kraj je třetí nejhorší

Liberecký kraj – Celkem 43 092 obyvatel Libereckého kraje starších 15 let čelí exekuci.

Křižíkova fontána bude mít konkurenci. V Oldřichově

Nový Oldřichov - Je to jejich velká specialita. Desítky vodních proudů, barevná světla a tóny Smetanovy skladby Vltava.

V Maďarsku byli hodně vidět stolní tenisté z Českolipska

Harkany (Maďarsko) - Maďarští pořadatelé mezinárodního turnaje stolních tenistů veteránů v Harkanách se po nevšedním zájmu hráčů o možnost hrát na tomto prestižním klání, rozhodli rozšířit v letošním roce počet účastníků na 270.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení