VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Egonovy příběhy, pohledy a také pohlednice

Zájem čtenářů o příběhy a fejetony libereckého spisovatele Egona Wienera je velký.

13.1.2013
SDÍLEJ:

Ilustrační foto. Foto: archiv

Jeho knihy a novinové články byly podnětem k tomu, aby Euroregion Nisa, obec Rádlo a město Žitava vydaly výběr příběhů z knih „Egonovy pohledy a pohlednice 1 - 4" v česko-německém analogickém vydání, doplněné velkým množstvím starých pohlednic z oblasti Euroregionu Nisa od Jablonecka až po německou Žitavu a okolí.

Kniha vyšla v prosinci loňského roku a zájemci z řad studentů českého nebo německého jazyka obou stran státní hranice mají možnost pocvičit se ve studovaném jazyce a obohatit své znalosti reálií Euroregionu Nisa.

V obchodní galerii Plaza Liberec se uskutečnila i velká výstava starých pohlednic ze sbírek Egona Wienera spojená s prezentací jeho knih.

Jazykolamy až příliš složité

Tu řeč, kterou jsem se učit nemusel, protože zněla kolem mě jako bzukot včel, němčinu, jsem skoro zapomněl. V těch letech kolem Gottwaldovy smrti až po změnu ústavy v roce 1960 jsem si myslel, že němčina se učit nemusí, že ji každý zná od babičky. Rodiče tak mluvili mezi sebou, sousedi na sebe přes plot křičeli německy, farář se tak loučil s ovečkami. I náš doktor němčil v Osvětimi. Táta křičel na bratry německy, na mě česky, v krámě se mluvilo německy i česky, ve škole, na výboru, v knihovně a na nádraží česky. V TEPu česky, v mlékárně německy a u řezníka Braunera oběma jazyky. Obecně platilo všude česky, ale německy taky.

Děti to měly prima. Kromě školy. Tam řádil nový ředitel Jiránek z Prahy výhradně česky. Opravdu jsem si jako dítě myslel, že každý člověk se rodí dvojjazyčný. V naší obci bylo Němců i po odsunu stále dost, v podstatě polovina obce. Ta polovina, která odešla, byla s tou druhou stejně v příbuzenském vztahu, ale znáte to. Vždycky to někdo musí odskákat, takže se nějak mezi sebou i na odsunu dohodli.

Místní stejně měli Němce za fašouny, i komunisty z nich, ale ti byli pod ochranou samotného Gottwalda a našeho vzdáleného příbuzného Bruno Kohlera. Kdo by to však rozplétal? Ani tehdy o to nikdo nestál. Bylo to tak více či méně ve všech rodinách včetně té Hitlerovy, Churchillovy i u prarodičů a prapříbuzných britské královny.

Každá mince i pohlednice má svůj rub a líc, a tak se seběhlo, že jsem nejednou s lístečkem psaným německy odkráčel do místního obchodu za nákupem a bylo mi vyhověno. Na schůzce rodičů s učiteli v místní škole si nový ředitel s učitelkami zoufali, že se nemohou domluvit česky s žáky, ale s rodiči to bylo ještě horší. V hospodě U Zeleného stromu se objednávalo pivo, ale s placením se na vrchního volalo německy. Jó, to byly časy, které pokazily až „lidové kurzy ruštiny", kde se lidem snažícím naučit se rusky doporučovalo hlavně mluvit česky… Úplný Kocourkov!

Ale život šel svým tempem a obec Machnín se vyvíjela v duchu socializace vesnice. Na výboru a na poště se mluvilo výhradně česky a vesnická organizace KSČ už pracovala, jako by v obci žili jenom Češi a komunisti. Nakonec skončili poslední Němci na hřbitově a jejich vnuci a vnučky německy zapomněli skoro všichni.

Teď frčí angličtina, ale té schází to, co potkalo mě a mé vrstevníky. Mít někoho doma, komu je ta řeč mateřštinou a slýchat ji ráno při vstávání i mezi dveřmi, když odchází do školy…

Čaj nebo meltu

U babičky v Geršdorfu, to je dnešní Loučná, součást Hrádku nad Nisou, visel na zdi v kuchyni mlýnek na kafe. Zrnková káva nebyla po válce běžná, ale babička, hospodská, si poradit uměla. Smíchala v mlýnku něco praženého, něco sušeného, přidala pár zrnek opravdové kávy a mlela tak dlouho, až výsledkem bylo kafe, že na něj, co živ budu, nezapomenu.

Ilustrační foto. Ta vůně! Tak voní snad jen med v medometu, pryskyřice po ránu, když je les kolem ještě plný mokrých pavučin a vysoké trávy. Tak voněla babiččina ranní káva, melta, do které jsem si lámal suchý chleba. Babička pokaždé volala: „Dej si tam cukru, co je třeba." Strávníků bylo víc a všichni jsme rozuměli a věděli, že máme jíst a pít.

Čaj byl na stole také. Čaj se lžičkou v hrnečku a s voňavým kouřem, s horkou párou nad ním. Nad stolem se srážely vůně růže stolisté. Nebylo třeba ani jíst a pít. Stačilo dýchat nosem, zavřít oči a snít.

Jen dětí sedělo u stolu pět. Pak přisedli dospělí a my se srazili k sobě blíž. Dospělí pili také meltu. Čaj tu byl jen pro tatínka a pro maminku, která se sem, na konec světa, přivdala z Prahy a čaj byl něco, co pijí lidé z města. Meltu maminka odmítala vždy slušně, ale vytrvale. Pokaždé.

Když jsme se odstěhovali z Hrádku, nebyl nikdo, kdo by mi meltu vařil. Meltu a margarin maminka, která prožila válku a tehdejší protektorátní zásobování Prahy potravinami, zásadně a jednou provždy zavrhla. Nastal čas čaje a později pravé pražené zrnkové kávy.

Káva se ve velkém mlela a pražila v Matoušově ulici, kousek od našeho libereckého bytu. Tak obden se obsluha míchaček pražících bubnů zapovídala a nechala kávu přepražit. Tak vznikl můj odpor ke kávě, k zápachu, který zahalil okolní ulice, vnikal do oken a nutil nadávat a hrozit pražírně kávy pěstí.

Zbyl mi čaj, herbata, jak říkají Poláci. Ti měli čaj a dlouhé cigarety v šedesátých letech minulého století na všech pultech pro Čechy. Cigarety jsem si kupoval, i když jsem nekouřil. Jen pro tu vůni a barevnou exotickou krabičku.

Čaj dodnes pořádně vařit neumím, ale denně ho vypiji tři litry, čímž dělám radost urologovi a sám sobě si přidělávám starost jak srovnat spaní s běháním. Co naplat. Život je melta nebo čaj. Ať se na problém dívám z kterékoli strany, vždy vám vyjde jen jeden šálek nebo hrnek, káva nebo čaj.

Dobře zvolil ten, kdo je pije každý den. Samosebou, že už to není ten čaj a kafe s chlebem od babičky, ani bramborák, jak ho uměla jen moje máma. Je tu něco, co jednou ocení naše děti. To, co zažívaly u snídaně ony, co je bude nutit vzpomínat.

Nikomu nechci sahat do svědomí, nemám valné smýšlení, o čem to bude. Jaká vůně je jednou bude spojovat při vzpomínkách na snídani? Co že si to mohli vybrat, co pili před cestou do školy. Cítíte tu vůni?

Pohádka pro syna

Když byl Jakub docela malý kluk, měl rád pohádky, které jsem mu rád vyprávěl. V té době jsme bydleli v Machníně. Z okna kuchyně jsme viděli na Ovčí horu, která uzavírá libereckou kotlinu od západu. Pod ní, v romantických zákrutech, opouští řeka Nisa velký Liberec, aby pod hradem Hamrštejnem zamířila do rovin za Chrastavou, k Hrádku nad Nisou a ke státní hranici. Mnohokrát jsem prošel toto melancholické území o ploše několika kilometrů čtverečních, mnohokrát jsem, vykloněn u okna vagonu připojeného k parní lokomotivě, riskoval žhavý oharek v oku. Nikdy jsem se nenasytil té krásné barevné krajiny podél železniční tratě z Machnína do Andělské Hory a dál, dál podél Nisy do Hrádku nad Nisou.

Míval jsem tam strach z padajícího kamení, ze zvuků, které vydává praskající dřevo bleskem zasaženého stromu, užíval jsem si šumění kapek hustého deště, choulil se před větrnými poryvy sněhu s ledovou vodou. Nesčetněkrát vztahovaly holé větve ruce po mé čepici, šále, srážely mi brýle a stahovaly bundu z ramenou, a přesto se stále vracím, abych byl na podzim znovu zaskočen krásou podzimních žlutočervených bukových listů nad andělohorskou elektrárnou. Ta duhová paleta, barevná škála není ve výbavě žádného malíře. Tohle umí jenom slunce, když se opře do strání nad Nisou a maluje, kam svým štětcem dosáhne. Od řeky až vysoko k nebi, k modré obloze, s bílými nebo černými oblaky plujícími jak středověké koráby nad hlavou mořeplavce vdechujícího vodní tříšť z jezu pod malou hradní vodní elektrárnou.

Jako v té pohádce pro Jakuba o mloku ve studánce při cestě dolů k Nise. Už dole, za školkou, za posledními domky, kde pod modrými zvonečky rozsetými v trávě, na loukách pod Ovčí horou žijí užovky, ježci a ve větvích starých stromů sovy, sojky a mohutné černé vrány.

Tam, na Ovčí hoře, kde se stráň mění v les, žije ve větvích prvního stromu veverka Zrzečka, babička a maminka všech veverek, které znám. Každá z nich byla hrdinkou pohádky vyprávěné na dobrou noc všem dětem v okolí a nejen mému Jakubovi. V těch místech běhal koloušek Venda, ježek Malá Bodlinka, sovička Evička. Večer co večer mě Jakoubek prosil: „Tatínku, vyprávěj, co dělala dneska Zrzečka?" A tak jsem povídal.

Vyprávěl jsem příběhy z kanceláře, ale místo Hanky za stolem sekretářky seděla zelená žába. Zrzečka byla moje kamarádka Jitka, koloušek byl Standa, šofér Bohoušek statný jelen. Syslíkem byl Milan z Hejnic, rychlá rybka z akvária Petra z Podještědu a Mirek Zajíc to všechno fotil.

Večer co večer jsem Jakubovi vyprávěl, co bylo a nebylo v kanceláři a při tom se z okna díval na černou Ovčí horu na tmavém pozadí. Na co jsem při tom myslel? Už nevím. Občas mě tříletý synek zastavil dotazem, jak jsem ten příběh z práce opravdu dořešil. To jsem se raději vrátil do dějin, k Jiráskovi a některé příběhy si zaranžoval do našeho prostředí. Co si pamatuji, úspěch měl Brunclík z Karlova mostu, Braniboři v Čechách a Bratr Paleček v součinnosti mých kancelářských přátel za pomoci zvířat z Ovčí hory nad Machnínem.

Tak to mohlo jít až do dospělosti mého syna, ale tak daleko to bohužel nedošlo. Již ve čtyřech letech začal být skeptický důsledek výchovy v mateřské škole. A tak skončily mé snahy nadělat z mých kolegů přítulná lesní zvířátka a polidštit je. Jakub si našel jiné hrdiny a já zešedivěl.

Jaké pohádky vypráví machnínští rodiče svým dětem dnes, nevím. Zeptejte se, třeba někdo ví, kde má domeček malý ježeček a kde spává veverka Zrzečka…

Na dobrou noc

„Honzíku, zhasni a spi!"

„Dědo, vyprávěj! Jel kolem nás opravdu ten generál Laudon, co měl velkou čepici z té známé písničky?" Ani mně se nechtělo spát.

Ernst Gideon von Laudon (1717 - 1790) byl ze známé rodiny, kde těch generálů bylo více, ale ten z písničky byl v mládí i ve spolku s pandury, s nehezkou vojenskou cháskou. Když tehdy projížděl tou naší vesnicí byl už generálem s vlastní hlavou a vlastní čepicí. Zvláštní bylo, že se moc nepřátelil s ostatními veliteli, ale i tak byl velmi úspěšný a dějiny a lidé ve vesnicích na něj nezapomněli.

Ještě slavnějším rodákem z našeho pomezí byl generalissimus všech vojáků v rakouské říši Albrecht z Valdštejna. Těch slavných Čechů generálů velkých vojsk vlastně ani moc nebylo. Zato císařů, králů, knížat a sjednotitelů, co si kolem Liberce rozestlali postel, těch bylo víc: hezkých pár knížat královské pruské rodiny i sám pan král Wilhelm I., sjednotitel Německa Otto von Bismarck (1815 - 1898), saští členové panovnického rodu, hrdá polská šlechta, ruská velkoknížata, Napoleon a jeho maršálové, švédští generálové, pobaltští magnáti, kozáčtí atamani. Žoldnéři celé Evropy, Vlaši, Chorvati, Francouzi, Jihoslované, ti všichni se zastavili v Jablonném, Chrastavě, ve Frýdlantu, v Liberci či Turnovu a chtěli zde spát, nakrmit koně, markytánky, vyprat prádlo a někam uložit raněné, okovat koně, spravit boty, najíst se a odskočit si na záchod. Ani se moc neptali a koho asi taky. Panstvo ze zámků ve Frýdlantu, z Liberce, Sychrova, Grabštejna i Turnova odjelo do Prahy a do Vídně a doma zůstala jen čeleď, aby topila, vařila a hlídala, co se uhlídat před těmi urozenými kobylkami uhlídat dalo.

Lze říct, že se tu cizí chlapi procházeli jako doma a německým kolonistům přibylo v našem kraji spousta děcek, majících své tatínky rozeseté po celém světě. Kdo tady u nás křičí, že je Čech, je velký trouba věřící na pohádky. Jaký Čech? Možná tak ještě prapradědeček si o tom mohl nechat zdát. Čechů tu pár zůstalo, ale je jich jako šafránu, asi jako v Německu Lužických Srbů.

O to víc mě mrzí, že pokud jsme měli významné Čechy, dovedeme se k nim nehezky obracet zády, byť by to byl velký český polní maršál, který stojí za řeč, člen starého šlechtického rodu Radetzky z Radetze (Radče).

Jeden z příslušníků tohoto rodu byl na konci 14. století správcem stavby Chrámu sv. Víta, ale i další sloužící v armádě byli úspěšní. Nejvíce proslul Jan Josef Václav, slavný rakouský vojevůdce. Bojoval v napoleonských válkách, například v bitvě u Wagramu i u Lipska. Později se stal velitelem rakouské armády v Lombardii a Benátsku. U svých vojáků byl mimořádně oblíbený. V roce 1858 mu byl na Malostranském náměstí v Praze vztyčen pomník ulitý z ukořistěných italských děl. Pomník byl po vzniku Československé republiky odstraněn. Řada lidí se dnes snaží vrátit sochu na původní místo, ale drhne to. V Čechách to ani jinak nejde.

Dobrou noc, Honzíčku, ať se ti zdá o princezně a princích, o Šípkové Růžence. Brzy dojde na příběhy, které jen z dálky připomínají pohádky. Někdy jsou to spíš horory o podivné lidské schopnosti zapomínat to, co by se nikdy zapomenout nemělo.

Egon Wiener

Autor: Redakce

13.1.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Hasičská fontána.

Křižíkova fontána bude mít konkurenci. V Oldřichově

Vítězem turnaje se stal František Just.

V Maďarsku byli hodně vidět stolní tenisté z Českolipska

Recept na dlouhověkost? Pracujte s láskou a ne pro peníze

Nový Bor – Anna Hejná z Nového Boru ve středu oslavila neuvěřitelných 103 let. Obklopená svými kamarádkami, pečovatelkami i zástupci města vyprávěla o svých vzpomínkách i zájmech. 

Zoo hledá historické fotky se slony

Liberec – Máte doma fotku vaší babičky, jak pózuje před slony v liberecké zoo? Teď máte příležitost se podělit o tento rodinný skvost i s ostatními.

Desítky rodičů nezapsaly děti do školky. Hrozí jim pokuta

Severní Čechy - Podle zákona musí rodiče povinně zapsat do mateřské školy své ratolesti. Jde o děti narozené v době od září 2011 do konce srpna 2012.

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení