Jak vidí středoškoláci v kraji Evropu? Bez předsudků

Před deseti lety chodili na 1. stupeň základních škol, teď mnozí z nich budou volit v eurovolbách. Dorozumí se cizími jazyky, přátele na facebooku a dalších sociálních sítích mají všude po světě, v zahraničí chtějí po maturitě studovat a pracovat. Deset let od vstupu naší země do Evropské unie, které uplynou v květnu, se cítí být Evropany. Dnešní studenti středních škol.

Sedmdesát osm mladých lidí z osmi středních škol Libereckého kraje se zapojilo do celostátní literární soutěže regionálních Deníků, Evropské komise v České republice a Odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády na téma Naše Evropa.

Co by dělali v kůži europoslance?

Psali o tom, co by udělali a změnili „v kůži europoslance". Vysmívali se stereotypům, které se tradují o jednotlivých národech Unie: „Jak se (ne)známe". Vyprávěli, v čem se od svých vrstevníků ve způsobu života liší a co je spojuje: „Evropané na facebooku." Přemítali, ve které členské zemi by chtěli žít, a co na téma „Moje Evropa" říkají doma rodiče.

Každopádně jedno je z názorů mladých jasné: V České republice vyrůstá přemýšlivější, tolerantnější a multikulturnější generace. Na rozdíl od nás v jejich věku má s cizí kulturou zkušenosti.

Vítězné práce z regionu, které postupují do celostátního kola, zveřejníme v úterý 26. dubna.

Významné projekty i propadáky

Ve středu jsme odstartovali téma 10 let od vstupu České republiky do Evropské unie. Na deseti stranách vás postupně seznámíme s propadáky, které neměly smysl, i projekty, které za evropské peníze naopak smysl měly.

Dozvíte se o možnostech zahraniční zdravotní péče. Představíme vám české exportéry, kteří prorazili v zahraničí, a naopak cizince, kteří se usadili u nás v regionu a jsou úspěšní. Dáme vám tipy, co za hranicemi navštívit a co ochutnat. Evropská unie není odtažité téma. Aniž bychom si to uvědomili, stala se součástí našich životů.

Co si myslí studenti o EU? Je to „naše" Evropa?

Vlastní názory a zkušenosti mohli vyjádřit v literární soutěži Deníku, kterou jsme uspořádali k oslavě 10 let ČR v Evropské Unii. Tady jsou práce studentů z Českolipska, které postoupily do krajského kola literární soutěže.

Jan Kubelka: Cesta do Norska aneb Jak se (ne)známe

Moji rodiče občas zavzpomínají, jak to chodilo v minulém režimu. Třeba se zmíní o „železné oponě" či o tom, jak berlínská zeď přes noc rozdělila rodiny, o českých emigrantech, kteří mnohdy už nikdy neviděli své blízké. A také o tom, že se nemohlo na Západ…

Nějak moc jsem tyto poznámky nevnímal, pro mě to byla hluboká minulost. Ale nedávno jsem sedl k internetu a přečetl zprávu, která mě opravdu zasáhla. Zprávu o setkání rodin ze Severní a Jižní Koreje. Jen na pár hodin… A pak se zase museli rozejít. Bratři a sestry, babičky a vnuci… a to s myšlenkou, že už se možná v životě neuvidí.

Díky tomu jsem si uvědomil, čemu všemu jsem „unikl" a jaké mám dneska možnosti a šance, třeba se někam podívat. Protože hranice jsou dneska otevřené a můžeme tak poznávat i země na západ od nás, získávat nové přátele.

Chci tedy vyprávět o své cestě do Norska, kam jsem jel se svými spolužáky v rámci projektu Evropské unie Comenius. Úkolem tohoto projektu bylo natočit film nebo video na téma „Den Studenta". A já se svými pěti spolužáky vyhrál školní kolo.

DEN I.

Je pondělí, dvě hodiny ráno! Po tříhodinovém spánku se probouzím, abych si dobalil a dal poslední sbohem rodičům, jež mě doprovázejí až ke škole. Šest nervózních kluků nasedne do tranzitu a vyráží na letiště Václava Havla. Tři ženy, které nás doprovází, jsou na rozdíl od nás v klidu. Dvě paní učitelky a kronikářka projektu Verča. Odbaví nás, naloží nás a s rozbřeskem se vzneseme do vzduchu.

Mraky jsou polity rudou barvou. V Amsterdamu jsme po hodině a půl. Zde musíme čekat, až nám přistaví letadlo do norského Kristiandsandu. Na norské půdě tedy staneme v odpoledních hodinách, kdy nás při příletu doprovází západ slunce.

Již ve tmě cestujeme společně s holandskou částí projektu do městečka Lyngdal, kde na nás čekají naše hostitelské rodiny.

Představujeme si ty nejhroznější scénáře, jak už to tak bývá, ale opak je pravdou, čekají nás milá překvapení. Bydlím v chorvatské rodině Loncarů. V Norsku je totiž hodně přistěhovalců. Domy jsou zde moderní, luxusní a obrovské. Odhaduji, že je to na místní poměry lehčí nadstandard. Snažím se konverzovat v angličtině a mně i ostatním to jde, baví mě to. Únava nás však zažene brzy do postele.

DEN II.

Norské školy začínají výuku až v 8.45, což je báječné. Můj hostitel Alex má za souseda svého přítele Kjerranda, ten pro změnu hostí mého kamaráda Honzu. A takto všichni čtyři jezdíme každé ráno do školy společně. Budova školy nás opět mile překvapuje.Tři měsíce starý moderní komplex se snad ani nedá nazvat školou. Spíše vzbuzuje dojem výzkumného střediska NASA.

Zahájení projektu proběhne poklidně. Poté vyrážíme autobusem na výlet k majáku Lindesness. Konečně pořádná příroda. Výhledy na kopcovité a skalnaté pobřeží jsou nádherné. Fotíme, mluvíme anglicky, smějeme se česky. Poté autobusem popojedeme do jeskyní, kde se za druhé světové války schovávali Němci. V přilehlém prostoru se věnujeme tzv. teambuildingovým aktivitám. Sice začíná pršet, ale to nám vůbec nevadí.

Večer jdeme všichni čtyři kluci do lyngdalského bazénu. Je to osmitisícové městečko, čekal jsem tedy nějaký skromný bazének. A hle, bazén rozměrů našeho okresního města, ale s mnohem více atrakcemi. Nejkrásnější je, když za tmy sedíme ve venkovní vířivce a pozorujeme přístav, jak do chladné noci světélkuje. V ten okamžik jsem si řekl, že miluju Norsko…

DEN III.

Ráno se vše opakuje. Ve škole pak přehráváme soutěžní filmy o našich školách. My pouštíme náš vítězný klip a sklidíme velký úspěch. Už teď se prý všichni těší do Česka! Poté se rozdělujeme do pracovních skupin, chodíme po městě, fotíme, povídáme si, je nám fajn. Počasí je nádherné, slunko svítí, mraky žádné. Odpoledne se vracíme do rodin. Moc času sám na sebe nemám, program je nabitý. Večer nás čeká zahájení adventu.

Není to jako u nás, kdy se město sejde na náměstí, kde jsou stánky s blikátky, rozsvítí se stromeček, pustí ohňostroj a jde se domů.

Nejprve jsme se sešli v jednom z místních patnácti kostelů. Odtud vyrazil velký zástup na cestu. Tu nám osvětlovali nosiči s loučemi. Museli jsme být ticho. Atmosféra nádherná. Šli jsme podél světýlek a pokaždé se zastavili u stanoviště, kde nám byla živě přehrána určitá etapa z Kristova života.Takto jsme došli až k příchodu Tří králů. Představení probíhalo s dobovými obleky a bylo nádherně připravené. Všechny nás to doslova ohromilo.

DEN IV.

Dnes se jelo na další výlet autobusem. Opustili jsme kopcovitou krajinu a přijeli do míst, kde byla všude rovina. Pro Norsko oblast netradiční, avšak okouzlující. Všude byly statky a pole. Zastavili jsme u moře. Všichni ostatní šli v poklidu s fotoaparáty v ruce, jen my Češi jsme jak malé děti s jásotem vyběhli k moři. Pobíhali jsme po pobřeží. Povrch byl travnatý i zvlněný a… nekonečný. Byli jsme jak v transu!

Poté jsme s průvodcem projeli autobusem další zajímavé části pobřeží a zastavili se tentokrát na kamenné pláži. Opět všichni v klidu, jen my skotačili po kamenech a lezli na ten největší. Veselé na tom bylo, že jsme svou radostí nakazili i Nory, kteří šplhali s námi. Od pobřeží jsme pak přešli na skalnaté vyvýšeniny, kde nesmírně foukal vítr. To bylo taky úžasné! Do autobusu jsme přišli opět jako poslední.

Večer nás čekal závěrečný večírek. Sešli se všichni rodiče, učitelé a účastníci projektu. Připraven byl raut. Největší rozruch panoval tradičně v české sekci. Od města jsme dostali dary. Na úplný závěr se tancovaly tradiční místní tance. Opití veselostí a radostí jsme se po deváté hodině rozešli.

DEN V.

Turci, Maďaři a Poláci odjeli. Zbyla jen norská, holandská a česká sekce. Musel nám být narychlo vymyšlen náhradní program. A to natočit během tří hodin film. Jak vybruslit z tohoto náročného úkolu? Bylo to jasné. Všichni Češi s Nory do bazénu!

Odpoledne bylo boží. Skákali jsme z pěti metrů, sjížděli skluzavky a vše se natáčelo na GoPro kameru. Když se stmívalo, opět jsme vlezli do vířivky a trávili zde společně poslední chvíle. Tomu se říká družba…

Naše myšlení se přes týden přeorientovalo na to anglické, takže se stalo, že jsme my kluci mezi sebou nemluvili ani česky. Poslední večeře byla výborná. Jediné, čeho jsem se obával, bylo, že se mi do kufru nevejdou všechny mé věci. K půlnoci se to však zdařilo, a tak jsem mohl pokojně usnout.

DEN VI.

Bus z Lyngdalu do Kristiansandu odjížděl v osm ráno. Loučení bylo těžké, a tak se neobešlo bez slz. Nejspíše si nás mladé Norky (o těch jsem se tak trošku zapomněl zmínit) oblíbily tak, že to jinak nešlo. Některým z nás poslaly dokonce dopis na rozloučenou. Nechtělo se nám pryč z tohoto úžasného místa a čekala nás dlouhá cesta.

Kýžené přistání na české půdě se uskutečnilo v půl jedenácté v noci. Cestu z Prahy jsme už moc nevnímali. Opakovali jsme si zážitky a historky. Ano,sice nás doma čekaly rodiny a vlastní postele, ale do Norska jsme se opravdu zamilovali. Mimo to, zájezd nás také všechny víc sblížil. Slíbili jsme si, že cestu na sever musíme uskutečnit alespoň ještě jednou.

P. S. Jo a v Česku byla větší zima!

Od návštěvy Norska uběhlo už pár měsíců, a pořád rádi vzpomínáme. Ale v rámci Evropské unie nás čekají nové projekty, noví přátelé… Ale už vím, že tato nová dobrodružství mě do budoucna určitým způsobem zavazují. Uvědomil jsem si, že i já mám svůj díl odpovědnosti za to, aby Evropa zůstala i nadále „bez hranic" , aby nikdy více nevznikla „nová železná opona".

Jan Kubelka, Gymnázium Nový Bor

Kateřina Kučerová: Problémy ČR aneb jak je to v Evropě? Kdo ví?

Co bych jako europoslanec změnila v ČR? No, to máte těžké. Jako první krok bych vystěhovala nepřizpůsobivé obyvatele a sousedy. Jako druhý krok bych urovnala platy těm, co berou hodně za nic a těm, co berou málo za hodně. Například plat poslance v ČR činí přibližně 80 000 Kč. Plat záchranáře či hasiče je přibližně 20 000 až 30 000 Kč. Přijde vám to normální ?

Jako krok třetí uvedu příklad ze svého života.

Moje matka pracovala v masně jako prodavačka za 15 000 Kč hrubého. Viděli jste někdy, v jakých podmínkách tito lidé pracují? A co jako ženy musí zvládnout? Jak vypadají, když přijdou večer v osm z práce domů? Komu by se ještě chtělo další tři hodiny dělat domácí práce?

Ale zpět k třetímu kroku. Když mi bylo deset, moje máma utrpěla mozkovou příhodu a embolii plic. Letos to bude šest let. I přesto potřebuje čtyřiadvacetihodinovou péči. Ze začátku dostávala invalidní důchod a příspěvek na péči 19 000 Kč. Dnes, kdy se bez pomoci nevykoupe, nepřikryje, nepřečte si zprávu, nedokáže uvařit, vyprat, vyluxovat… Dostává příspěvek na péči 4 000 Kč a invalidní důchod 11 000 Kč. A teď mi řekněte, jak má člověk jakkoli omezený vyžít s 15 000 Kč na měsíc.

Takže krok třetí by spočíval v tom, že člověk, ať už mentálně nebo fyzicky postižený, by měl dostávat takovou částku peněz, aby z ní vyžil a nejlépe i ušetřil .

Krok čtvrtý je opět o penězích. Proč v Německu můžou mít tak vysoké platy oproti nám? Jen protože jsou větší? Řekla bych, že v tomhle vládne nerovnoprávnost a nejen u nás.

Jako další krok bych si přestala rozprodávat půdu pod nohama a snažila bych se být co nejméně závislá na ostatních státech. Když se podívám do minulosti a poslouchám, co mi vypráví mé babičky, co cukrovarů, sklářských výroben, vůbec co průmyslu tu bylo. A podívám se na to dnes. A kde to je? Proč jsme si vše rozprodali a dobrovolně se stali závislými na ostatních zemích? Proč cukr stojí 30 Kč, když my jsme byli dříve ti, co ho vyváželi?

Jako další bych ,,urovnala„ vzdělání. Dneska potřebujete maturitu i na zedníka. Odkdy záleží na tom, jestli máte coby zedník maturitu? Mně tedy osobně záleží na kvalitě odvedené práce a ne na tom, že dotyčný měl problém s maturitou například z českého jazyka. V mých šestnácti letech mám obavy, jak to bude za pár let.

Kladu si otázky typu:

Bude mi stačit vzdělání středoškoláka ?

Chytnu se, aniž bych musela mít něco navíc ?

Budeme vůbec ještě ČESKO?

Nejspíš mi jen zbývá doufat, že se vše k lepšímu obrátí.

Lidi, nedovolme si rozprodávat naši zemi. Vždyť na Čechách je toho tolik krásného!

Kateřina Kučerová, 16 let Česká Lípa, studentka Střední zdravotnické školy Děčín