Pan Pappas je totiž majitelem jediné liberecké řecké restaurace – Nikosovy taverny MASA BUKA. Do Liberce ho přivedl ten nejkrásnější důvod, láska, a měsíční návštěva se natáhla na deset let. Za zvuků řecké hudby jsme si povídali s ním i jeho partnerkou Alenou Šídovou.

Jak jste se v Liberci ocitl?
NP: To je jednoduché, našel jsem si českou ženu. Nejprve jsem tady jel na dovolenou, ale pak jsem zůstal. Už jsem tady skoro deset let.

ADAMA ZIZIEN pochází z republiky Burkina Faso. Do Československa přišel absolvent jazykového gymnázia v roce 1989, vystudoval  knihovnictví  a informatiku. Později studoval ještě politologii v Hradci Králové. Po studiích nastoupil na Technickou univerzitu
Z tradic předávám svým dětem to, co tady chybí

A kde jste se seznámili?
NP: U nás v Řecku.

Majitel řecké taverny MASA BUKA Nikolaos Pappas na své milované Sicílii s majitelem bistra, který jej naučil několik receptů.Zdroj: archiv Nikolaose Pappase

Takže láska z dovolené…
AŠ: To ne. Já jsem byla v Řecku pracovně. Měla jsem cestovní kancelář, a tak jsme se seznámili.

To musel být trochu šok: slunné Řecko a pak deštivý Liberec. Jak se vám tady líbilo?
NP: Líbilo se mi tady moc. Liberec je krásné město. A co se týče počasí, přistěhoval jsem se sice na podzim, v říjnu, ale s počasím jsem žádný problém neměl. Nemám totiž rád teplo.

Co tady pro vás bylo nejhorší? Jazyk?
NP: Žádný problém jsem neměl. Češtinu jsem se začal učit hned a trvalo mi zhruba rok, než jsem začal rozumět. A učím se ji vlastně doteď. Hodně mi pomáhá partnerka a také se učímod kamarádů, z televize. Trochu problém mi dělalo „ř“, tak když jsem chodil kupovat rohlíky, koupil jsem jich raději místo tří pět. Používal jsem i různé fígle, jako že chci jedena dva a podobně.

Vídáte se se svými krajany?
NP: Nemáme na to čas. Kdo za námi nepřijde do taverny, toho bohužel nevídáme. Máme sice v neděli a v pondělí zavřeno, ale to si potřebujeme odpočinout od toho kolotoče a v pondělí už zase skládáme meníčko nebo jezdíme po nákupech.

Ale do Řecka jezdíte? Nechcete se vrátit?
NP: Ano, každý rok. Zavřeme na měsíc nebo měsíc a půl restauraci a jedeme.
AŠ: Ono v tom tempu, v jakém žijeme, si musíme udělat přestávku. Kromě toho je v létě půlka Liberce pryč.
NP: O úplném návratu jsem zatím neuvažoval. Pocházím z malého přímořského města Parga, které je sice hezké, ale je to turistické místo a v zimě je tam úplně prázdno, mrtvo.
AŠ: V těchto letoviscích je to po sezóně opravdu depresivní. Nic tam není, všechno je zavřené.
NP: V tomhle směru je Liberec lepší, protože tady nejsou takové rozdíly. Je tady živo celý rok. A taky tady můžu třeba chodit na houby. V Řecku v přímořské oblasti žádné nerostou, tam se jí jenom žampiony.
AŠ: Ale když jsem mu řekla, že půjdeme na houby, tak na mě koukal proč, kdyžsi je můžeme koupit v obchodě.
Tak jeden český fenomén – houbaření – vás chytil. Ale co lyžování? V Liberci všichni lyžují…
NP: Tak to ne. (smích) My moc nesportujeme, ale mám tady v okolí Liberce spoustu oblíbených míst: Ještěd, Bedřichov, Josefovo Údolí…

Začátky majitele řecké taverny Nikolaose Pappase, kdy ve dvanácti letech začínal jako číšník.Zdroj: archiv Nikolaose Pappase

Sledujete třeba českou politiku? Jak se vám zamlouvá elektronická evidence tržeb, která se vás jako majitele restaurace nedávno dotkla?
NP: Nijak zvlášť, my už jsme účtenky vydávali předtím. Kromě toho je v Řecku situace s EET mnohem horší, úřady jsou přísnější a chodí hodně kontrol.

Kdy jste přišel s nápadem otevřít si v Liberci řeckou restauraci?
NP: V tomhle směru jsem měl jasno. Naše rodina měla restauraci celý život. A to nejen v Řecku, moje sestra má restauraci v Německu, kde žije.
Já jsem v taverně pracoval od dvanácti let. Dělal jsem, co bylo potřeba. Pomáhal jsem tátovi na grilu otáčet souvlaki nebo mámě s přípravou zeleniny. Pracoval jsem i jako číšník. Prošel jsem několik rodinných podniků, dělal jsem v řeckých tavernách v Německu u strejdů a sestry. Pak jsem se vrátil do Řecka, kde jsem pracoval u kamaráda v taverně nejprve jako číšník, pak jako kuchař.

Musel jste přizpůsobovat jídelníček Čechům nebo jej máte jiný, než jste měl v Řecku?
NP: Jídelníček jsme nepřizpůsobili Čechům vůbec. Máme jen typicky řecká jídla. Samozřejmě, že nás lidi ze začátku kritizovali, ale pak už nás respektovali. Nelíbilo se jim, že nemáme hranolky, majonézu, kečup. Nebo, že máme jen řecká vína a že nepodáváme knedlíky.

A jak dlouho to trvalo, než bez výhrad řeckou kuchyni zákazníci přijali?
NP: Někteří ji nepřijali dosud. Míváme sice plno, ale na hranolky se ptají pořád. AŠ: A to je pořád upozorňujeme, že si je přece mohou dát ve všech ostatních restauracích v Liberci.
NP: Je to různé. Někomu chutná a nemá výhrady. Jiní si stěžují, že máme jídla hodně kořeněná, že používáme moc bylinek. My si ale zakládáme na tom, že vaříme zásadně jen z čerstvých surovin. To už bohužel není běžné ani v některých řeckých restauracích.
AŠ: Je ale pravda, že se to týká spíše podniků, kde vaří pro turisty. Kde se vaří pro Řeky, tam by si to nedovolili. NP: Myslím, že lidi už to umí ocenit. Řada zákazníků už se vrací a máme stálou klientelu. Chodí k nám i hodně cizinců.AŠ: Všechno je to o kvalitě. My používáme jen ty nejkvalitnější věci, co jsou na trhu. Na tom si Nikos hrozně zakládá. Chce vařit jen z čerstvých potravin. Co se dá, dováží z Řecka: oleje, feta sýr, jogurt, řecké víno, řecké oregáno, řeckou sůl…

Jste jediná řecká restaurace v Liberci a vy jste tady jediný kuchař? Jak se to dá stíhat?
NP: No, dá. O pomocníkovi jsem zatím neuvažoval.
AŠ: Je pravda, že si někdy musí zákazníci chvíli počkat, ale nechceme být rychlí na úkor kvality.

Co jídelníček? Musíte jej obměňovat?
NP: Měníme jej každý rok a každý týden máme vždy nějakou speciální nabídku, což je deset jídel navíc. V poslední době si lidé oblíbili jehněčí maso nebo chobotnice.

A co česká kuchyně?
NP: Tak tu miluji. Mám rád skoro všechno. Nejraději mám klasiku vepřo knedlo zelo. Chutná mi i v jiných restauracích, nemám s nimi problém.
AŠ: Doma ale vaříme řeckou kuchyni. Českou si užijeme jen u mojí maminky.

Ruzanna GRIGORJANOVÁ se narodila v hlavním městě Arménie Jerevanu. Do tehdejšího Československa přišla diplomovaná programátorka kvůli neléčitelné srdeční vadě své dcery. S manželem, stavebním inženýrem žije v Liberci. Nyní pracuje v neziskové organizaci,
Nikdy vaší zemi nepřestanu být dost vděčná