Irena Eliášová se narodila v romské osadě na západním Slovensku. Jak ale zdůrazňuje, nebyla to osada, které v současnosti vídáme v televizi. Tedy beznadějné, zpustlé místo, kde žijí zanedbané negramotné děti a nikdo nepracuje. „Rozdíl mezi východním a západním Slovenskem byl v tomhle obrovský. My jsme sice nebyli nijak bohatí, ale měli jsme svůj baráček a prožila jsem tam nádherné dětství. Rodiče celý život pracovali a zkrášlovali nám to tam, co se dalo," vypráví paní Eliášová.

A právě práce zavála rodinu paní Ireny Eliášové až na Liberecko. „Řada Romů tenkrát jezdila na léto pracovat do Čech na státní statky. A naši se jednoho dne rozhodli, že se přestěhují do Čech už nastálo," pokračuje. Tak se budoucí spisovatelka ocitla v Chrastavě a téměř celý svůj dospělý život strávila v Libereckém kraji. A tady se jí také podařilo splnit si svůj celoživotní sen a stát se spisovatelkou. I když už kdysi v mládí k němu měla téměř nakročeno… Osud tomu ale chtěl jinak.

Jste autorkou tří knížek, co čtvrtá?
Napsala jsem historický román Oheň přestal plápolat. Jeho děj se odehrává v 17. století a pojednává o historii Romů. Momentálně jej má překladatelka do češtiny, protože jsem se nechala přemluvit romisty a napsala jsem ho v romštině. A jsem moc šťastná, že jsem to zkusila. V romštině jsem zatím napsala jen pár povídek. A teď píšu, to je velká legrace, ságu o romské rodině, o tom, jaké mají problémy, jak se jim žije mezi majoritou. Chci se ale soustředit i na problémy české rodiny. Nápad na román mi nedávno vnukl můj vnuk.

Vraťme se k historickému románu. Nebylo těžké najít prameny?
Dnes není problém se něco dozvědět. Internet je plný informací, kromě toho znám řadu knih, které napsali romisté, takže jsem věděla, kde hledat informace. A to, jak tenkrát Romové žili, znám hodně z vyprávění. Můj děda nám často povídal historky o svém dědovi, co tenkrát jedli, jak žili.

Příběh je samozřejmě vymyšlený a postihuje osud čtyř generací Romů až do roku 1900. Není to moc veselé čtení, tenkrát se Romům děly hrozné věci. Vraždy, popravy; líčím, jak se museli za monarchie skrývat po lesích.

A neuvažujete podobným způsobem zpracovat i dvacáté století? Například téma holocaustu, které je v romské historii jednou z nejtemnějších kapitol.
Zatím ne. Přiznám se, že mi to moc nejde. Ale při svém bádání jsem už leccos zajímavého objevila i z dvacátého století. Víte například, že za Masaryka si Romové kupovali příjmení? Proto znám například tolik Růžičkových.

Netajíte se tím, že jste se chtěla stát spisovatelkou už od dětství. Jste ale z devíti dětí a nevím, zda vaši rodiče měli pro vaše umělecké spády pochopení?

To víte, že moc ne. Já jsem měla samé jedničky a strašně jsem toužila studovat, ale to tenkrát samozřejmě nešlo. S psaním básníček a divadelních her jsem ale začala už jako dítě. Dokonce jsme pak sehráli představení a vysloužili jsme si třeba sladkosti. Ale nejednou jsem musela kvůli psaní utíkat i před výpraskem.

Proč?
No, když se konala třeba svatba, tak za mnou přišli a hned: Ireno, napiš něco. A tak jsem napsala básničku, ale protože jsem si ráda dělala z lidí legraci, museli jsme pak hodně rychle utíkat.

Psala jsem tenkrát hodně. Jen jsem neměla kde publikovat. Bohužel jsem neměla patřičné vzdělání, abych se tím mohla živit. Moji rodiče ovšem byli gramotní a maminka nám hodně četla. To jsem si vždycky říkala, že jednou taky nějakou pohádku napíšu.

A to se vám nakonec splnilo. Vzpomínala jste, že jednou jste už měla na spisovatelskou dráhu nakročeno.
Ano, to mě tenkrát jedna hodná paní z podniku, kde jsem pracovala, seznámila se spisovatelem Josefem Horákem. Byl to známý slovenský spisovatel, dokonce podle jeho románů natočili i filmy, a pracoval na vysoké škole v Banské Štiavnici. Šla jsem na schůzku celá rozklepaná, už jsem se viděla, jak budu slavná spisovatelka. Dokonce jsme se domluvili, že budu napsaná jako spoluautorka. Chtěl, abych psala ze svého pohledu. To bylo něco, byla jsem tak šťastná, ale bohužel za dva měsíce zemřel. Co vám mám povídat, probrečela jsem celou noc.

O několik desítek let později se vám ale tento sen splnil.
Ale až za dlouho. Vdala jsem se, přišly děti a už to nešlo. Teď už děti odrostly, tak se můžu psaní věnovat. Abyste rozuměli, být maminkou je krásné, ale já jsem chtěla, aby po mě zůstalo i něco jiného.

A co vaši sourozenci? Také se chtěli věnovat umění?
Ti žádné umělecké ambice neměli. Jen jeden z bratrů trochu hrál na kytaru.

Ve své tvorbě se samozřejmě nemůžete vyhnout tématu diskriminace. Jaké s ní vy sama máte zkušenosti?
Já jsem měla štěstí, nemůžu si stěžovat. A když měl někdo nějakou poznámku, obrátila jsem to v legraci. Ale samozřejmě znám z vyprávění, jak nás posílají do Indie a podobně. Je taky velký rozdíl, jak to bylo za komunistů a jak teď.

V čem byl rozdíl? Rasisté asi existovali vždy.
Samozřejmě i za komunistů byli rasisti, ale nedávali to tak najevo. Bohužel za demokracie se situace zhoršila. Jen si uvědomte, kolik už bylo napadených rodin. Včetně toho hrozného případu s popálenou Natálkou. Já osobně mám ale opačně zkušenosti. Například když se jednalo o vydání mé první knížky, našla jsem tady v Liberci obrovskou podporu na městě i v knihovně. Když tenkrát kniha vyšla, byla jsem nejšťastnější na světě.

Není to tedy o přístupu obou stran?
Ale jistě. Když nás někdo nesnáší, tak k tomu má asi důvod. Nemůžeme to brát jen tak, že nám gadžové ubližují. Ani nás nemusíte mít rádi, ale důležitá je tolerance. A chápu, že když má někdo třeba špatné zkušenosti s nájemníky, tak už si je příště nevezme. Koneckonců je to přece jeho majetek, do kterého investoval peníze.

Romská spisovatelka Irena Eliášová je první z protagonistů výstavy Tady jsem doma, která představuje patnáct osobností různých národností, pro něž se stal Liberecký kraj novým domovem. Výstavu připravilo Komunitní středisko Kontakt společně s Krajskou vědeckou knihovnou Liberec, Libereckým krajem a městem Liberec. Patnáct velkoformátových fotografií je momentálně k vidění ve vestibulu krajského úřadu.