Pocházíte odsud?
Narodil jsem se v Praze a jsem tedy ryze velkoměstské dítě. Ale už své první působiště jsem měl na venkově, v Polabí, v Libici nad Cidlinou. V místě, kde se narodil svatý Vojtěch. Na zahradě fary jsme ještě nacházeli střepy původního hradiště. Ale když po devíti letech působení přišla nabídka z Jablonce, hned jsme s manželkou věděli, že sem chceme.
Jak jste vnímal prostředí pohraničí, o kterém se říká, jak je ateistické, lidé tu nejsou zakořenění?
Z počátku jsem žádný syndrom vykořenění nevnímal. Přišel jsem nejdřív do sboru, postupně pronikl do vztahů a teprve pak do města, do krajiny. Sbor naopak tvořili lidé hluboce zakořenění ve víře. Přišli sem také po válce, ale už hledali stejně smýšlející lidi. Navíc tu byla skupina reemigrantů z polského Zelova (šlo o evangelické emigranty z pobělohorské doby, pozn. redakce), kteří se už dobře znali. Nejdřív se začali scházet po domech. Později postavili tuhle modlitebnu. Mimochodem jsem v ní byl prvním farářem, předtím byl sbor v podnájmu v husitském kostele.
A jak je to s tím ateismem?
Myslím, že otázka ateistické společnosti je otázkou celé Evropy. S podobným problémem zápolí sousedé v Sasku, ve Švýcarsku. Tam je v evangelických kostelech za posledních dvacet let o pětinu méně lidí… Ateismus jako vědomé odmítnutí víry ale není správný výraz. To, co vnímáme v současnosti, je spíš individualizace společnosti, která se čím dál víc tříští do rodin a rodiny se dále rozkládají na jednotlivce. Ubývá svateb a už v tom vidíte, že lidé mají problém vytvořit pevný vztah k druhému člověku, veřejně dát najevo svou odpovědnost. Už manželství je na individualistickou společnost příliš, natož mít pevnou vazbu k nějaké komunitě. Vnímání společenských vazeb je utlumené a je to samozřejmě obrovská škoda.
Přesto se v poslední době zdá, že se kostely a modlitebny začínají znovu naplňovat…
S nějakými prognózami jsem opatrný. To, co tady zcela vymizelo, je duchovní rozměr života. Myslím, že jsme k tomu měli nakročeno už za RakouskaUherska. Silně se v tom ale odrazila zkušenost první a zejména druhé světové války. Lidé se vzdali své víry s vědomím, že když se děje něco tak strašného, Pámbů není. Samozřejmě to není pravda, ale v myšlení lidí se to tak pochopitelně projevilo. Dovršila to doba, kdy komunisté považovali víru za nežádoucí a náboženství za opium lidstva. A když si uvědomíte, že někdo prožil tohle všechno během jediného života kdy jako dítě přišel v první světové válce o otce, v dospělosti naplno prožil hrůzy nacismu a pak přišel vědecký ateismus, ve svých upadlých projevech, je to až k neunesení.
Přesto, nebo možná právě proto, se lidé do kostelů vrací?
Vzrůstající počet lidí v kostelech není zcela jistě návratem toho, co bylo. Bylo velkou iluzí myslet si, že se vše vrátí před rok 1938 nebo ještě někam dál, že lidé jen čekali, až budou do kostelů zase smět. Jsem přesvědčen, že je to spíš v osobním přístupu. Nemáme se špatně, nikdo nás výrazně neomezuje v našich právech, můžeme si zvolit vlastní cestu. A otázka volby je to nejdůležitější. Po roce 89 se výrazně změnily možnosti. Potřebovali jsme hlavně MÍT. Pěkné věci, bydlení, dovolenou, něco znamenat. Ale po dvaceti letech si lidé začínají uvědomovat, že to nestačí. Že člověk není tvořen jen tím, co má a čím je navenek, ale že důležitější je, čím je uvnitř. To je nový fenomén. Lidé si začínají uvědomovat, jak je důležité pečovat o to, co je uvnitř. A je v tom i odpověď na otázku, proč hodně lidí začalo hledat duchovní cesty i mimo křesťanský prostor.
A nevracejí se ke křesťanství i lidé, kteří prošli zkušeností buddhismu a dalších vzdálených náboženství či alternativních duchovních zkušeností?
Křesťanství se nejsnáze odhodí, jako obnošená košile, protože je všude kolem nás v architektuře, v umění a člověk nejdřív sahá po něčem novém, něčem s nálepkou exotiky. Z čím větší dálky je náboženství importováno, tím je nebo bylo přitažlivější. Záměrně používám slovo import, protože všechna tato náboženství jsou sem uměle dotažena. Nic proti nim nemám, respektuji je, ale doma jsou někde jinde. V jiném prostředí, krajině, u lidí jiných mentalit. Pokud si náboženství, které z těchto příčin někde funguje, dovezeme sem, nabízí se otázka, nakolik je to opravdové jako tam, kde je doma, a nakolik je to jen jakási hra.
Jestli chci vyznávat náboženství, které vyznávají lidé žijící v obrovské chudobě, a jezdím přitom v Mercedesu a knoflíkem si pouštím klimatizaci, tak to pro mě prostě není myslitelné.
Ale i křesťanství původně nevzniklo v Evropě…
Samozřejmě, to je jasná námitka, že i křesťanství je importováno z Palestiny, ale za dva tisíce let pošlo obrovským vývojem, historií plnou omylů a přehmatů, často i tragických. Dneska je už jinde. Tenhle vývoj u jiných náboženství zatím neprobíhá, řada z nich je navíc velmi konzervativní, takže ani probíhat nemůže. Vítám proto lidi, kteří objevují náboženství, které je tady doma, v prostoru, ve kterém žijeme.
Mluvíme o vaší modlitebně. Jak je to vlastně u nás s evangelickými kostely a kde je vůbec na Jablonecku ten nejbližší?
Na Nové Vsi, ale není využívaný. Patřil německé evangelické církvi a po roce 1945 nebyl nikomu předán. V Jablonci je samozřejmě nejbližší bývalý německý luterský kostel na náměstí Dr. Farského, dnes patřící Československé církvi husitské. V Liberci byl evangelický kostel do sedmdesátých let na náměstí Boženy Němcové. Šlo o obrovskou stavbu a spravovat ji bylo nad možnosti sboru, který jej předal městu s nadějí na rekonstrukci a využití třeba jako koncertního sálu. Liberec ho ale nechal ještě chvíli chátrat a pak zbourat v duchu hesla „odstřelenej kostel, dobrej kostel".
Jaký je hlavní rozdíl mezi katolickou a evangelickou církví?
Kdybych měl použít pro každou z nich jedno slovo, tak asi že zatímco římskokatolická církev je spíš prožitková, evangelická spíš intelektuální. Když přijdete do katolického kostela, většinou barokního, ale není to jen případ baroka, které proslulo svou zdobností, vidíte tu obrazy, sochy, výtvarné umění, cítíte vůni kadidla…
To, co člověka vtahuje do děje víry, je záležitost smyslů očí, uší, nosu. Všechno to na člověka působí dojmem, že jde o mimořádný prostor, kde dochází k mimořádnému prožitku. Je to místo, kde se člověk setkává s Bohem, působí to i na mě, že se to stane, má vás to vtahovat, nejen dovnitř kostela, ale i v kostele samém vzhůru. Patrné je to například v kostele sv. Mikuláše na Malé straně v Praze, tam když se podíváte do té krásné prosvětlené barevné kopule, máte dojem, že tam vede přímo roura do nebe. Je to naprosto úžasný prožitek, který může na vnímavého člověka velmi silně působit, a s velikou nadsázkou bych to dokonce přirovnal k prožitku ze špičkového rockového koncertu, kdy jste jakoby vtahováni na jeviště a přímo cítíte, že jste součástí toho děje.
Evangelická církev na vás působí verbálně, slovy. Při bohoslužbě jsem jen v černém taláru a nemám tam nic ani oltář, ani obraz. Jedinými prostředky, které mám k dispozici, jsou slova a zpěv. Není to proto, že by mi to někdo zakázal, ale protože protestantská zbožnost se soustředí hlavně na zvěstované slovo. V římskokatolické mši je promluva faráře jen jedním z prostředků, u nás tím hlavním. Není náhodou, že protestanti neříkali v neděli, že jdou z kostela, ale že jdou od slova Božího.
Není právě ta jednoduchost obřadu, založená na intelektuální bázi, na rozumovém chápání, pro dnešní zejména mladé lidi přitažlivější formou obřadu?
Lidé jsou různého založení a je dobře, že si každý může vybrat, co je mu bližší. Dnešní generace věřících má jednu takovou paradoxní výhodu, že není zatížena rodovou tradicí a může si svobodně zvolit. Lidé někde vzali za kliku, když se tam cítili dobře, tak tam zůstali, nebo to zkusili a šli jinam. I já jsem často připravil lidi ke křtu a oni pak přešli ke katolíkům, nebo obráceně. To je v pořádku. Jde jen o to, aby člověk nehledal celý život. Tím přichází o to, že je někde doma. Taky nemůžete mít deset rodin a přebíhat z jedné do druhé, jak vám to vyhovuje. Člověk si vybere a s tím přijímá to, co mu ta rodina dává, a na druhou stranu je jí i něčím povinován.
Katoličtí kněží jsou do jednotlivých farností posílání biskupem, jak je to u evangelíků?
My se rozhodujeme sami za sebe, ke službě nás povolává farní sbor. Jsou to takové námluvy mezi farářem nebo farářkou, u nás slouží i ženy, a staršovstvem, což je jakási rada sboru. Pokud se vzájemně domluvíme, probíhá tajná volba a teprve pak je duchovní jmenován. Takhle mě vlastně povolal sbor v Děčíně, i když jsem uvažoval ještě o Litoměřicích, kde je silný evangelický sbor. Spolehl jsem se ale na intuici, na Boží vedení. Podle tohoto klíče jsem volil už dvakrát a vždycky správně. Nikdy v mém rozhodování nebyla žádná vědomá strategie, takže se těším. V Děčíně budu jmenován v tamním kostele v Podmoklech 1. září.
Proč jste se vůbec rozhodl k takové zásadní změně?
Asi proto, že patřím k farářům, kteří jsou stěhovaví. Snažím se vždycky žít a pracovat naplno a jedinou možností, jak nezajet do zavedených kolejí, případně nevyhořet, je radikální změna. Změníte úplně všechno svůj sbor, domov, okruh svých spolupracovníků, zčásti i okruh svých známých, opět se dostanete do situace , kdy se probudíte, v tomhle případě v Děčíně, a musíte přemýšlet, kam jít pro rohlíky. Je to očistné. Rozhodně vás to profesně donutí dokončit věci, které máte rozdělané a takzvaně zůstávají viset, a zároveň se otevírá velká možnost začít dělat svou práci jinak, tak jak člověk třeba chtěl, ale začal jinak a už to nešlo z různých důvodů měnit. Změna je zkrátka šance nového vykročení a vypůjčím si současný termín je to jakýsi restart, kdy mohou naběhnout nově nainstalované programy poté, co jste odstranil ty nevyhovující, i když už je počítač trochu zastaralý a unavený, ale ten restart bývá rozhodně prospěšný.