Stojím před budovou Textilní fakulty liberecké univerzity a čekám. Přichází skupinka v bílých pláštích. Děti z příměstského tábora dnes mají na programu textilní den. Budou se učit třeba batikovat. Lektoři jim vysvětlí, co barvení a další techniky obnáší. Nic mimořádného, říkáte si. Až na to, že tyhle děti žijí s poruchou sluchu ve světe ticha.

Jedna z dívek mě upřeně pozoruje. Zamávám na ni a ona mi podává ruku. Usmívá se. „Neslyšící děti rády komunikují, ale spousta lidí jim nedává moc šancí," vysvětluje Petra Bobková, manažerka liberecké pobočky agentury Tichý svět, která tábor již druhým rokem pořádá. Cílem je odstranit komunikační bariéry a dát sluchově postiženým dětem naději, že je jednou bude okolí brát jako sobě rovné. Určen je proto jak pro neslyšící, tak i slyšící děti od 7 do 13 let. Ty se sluchem se naučí komunikovat s dětmi, které mají zdravotní problém a poznají také třeba znakovou řeč, ty druhé se stanou rovnocennými vrstevníky zdravých dětí.

Jako velmi málo táborů v České republice totiž nabízí možnost spojit dva různorodé světy. Náš obyčejný svět s tím „tichým". A dává možnost neslyšícím dětem zapojit se do kolektivu a vyzkoušet si všemožné aktivity v rámci tématu Zábavné poznávání.

Děti například navštívily továrnu na dřevěné hračky Detoa v Albrechticích na Jablonecku, včera zase Technickou univerzitu. Před nimi je návštěva liberecké iQlandie nebo libereckého podzemí.

Přidávám se ke skupince a ptám se Petry Bobkové, zda jsou všechny děti neslyšící. „Nejsou, proto je učíme prstovou abecedu, aby poznaly, že se svět neslyšících dá propojit s tím naším. A děti to velice baví, proto se tak spolu dorozumívají, i když nemusí. Nachází v tom jakýsi tajný kód." A má pravdu, děti se smějí a baví, ale já nerozumím „ani slovu". Společně odcházíme do jedné z laboratoří textilní fakulty. Děti dávají pozor a dozvídají se spoustu nových a zajímavých věcí. Děti s nedoslýchavostí nebo částečnou ztrátou sluchu odezírají, pomáhá také překladatelka do znakové řeči.

Slyšící i neslyšící děti se při hře dorozumí snadno. Jen musí dostat šanci.

Nedá mi to a stále pozoruji holčičku, se kterou jsem navázala kontakt. Jmenuje se Martička. Fascinuje mě její nadšení ze všech věcí okolo, od barev na batikování až po plastové lžičky ležící na stolku. Se vším by si nejradši hrála. Nejvíc ji ale upoutal kameraman České televize a jeho kamera.

Po výkladu co všechno textil dokáže a jaké má vlastnosti, se děti chystají na batikování triček. Martička drží tričko a připravuje si ho na stole. Po krátké pauze už mají všechny děti to své hotové. Malá Marta září jako sluníčko. Najednou zazněl zvuk podobný výkřiku. Byl to smích, ale jiný, než ho známe. Ona sama ho neslyší. Nedovede si vůbec představit, jaké to je. My slyšíme zvuky, smích nebo třeba bzukot hmyzu, ale ona ne. Uvědomuji si, jak je její život a všech ostatních lidí s tímto handicapem rozdílný…

Tábor pro sluchově postižené děti bohužel není dotován. Rodiče jej musí hradit sami, týden je vyjde na 1 300 korun. Přesto je o něj mezi rodiči velký zájem. „Nevěděli jsme, jestli ho letos budeme pořádat znovu, ale zájem nás přesvědčil," říká Petra Bobková. „V příštím roce se proto uskuteční už potřetí," uzavírá.

KRISTÝNA ZÍKOVÁ

V Jindřichovicích si užívají táborový život nevidomé děti

Skupina dětí se zrakovým postižením z celého Česka si přijela užít dva týdny táborového života do základny nedaleko Jindřichovic pod Smrkem na Liberecku. Od běžných letních táborů se tahle chatová základna u česko-polské hranice liší jen velmi málo, až na druhý pohled si návštěvník uvědomí, že chatky kolem tábora propojuje šňůra. Není to ale oplocení. „Je to vodící šňůra, která dětem umožňuje, aby byly co nejvíce samostatné," řekla vedoucí tábora Rebeka Vadasová.

„Děti jsou schopné se držet nějaké linie, když jsou tam chatičky, jdou podél chatiček, tam, kde nejsou, natahujeme šňůry, podle kterých mohou chodit, aby byly samostatné a ty základní věci v táboře, jako dojít si na záchod, do jídelny nebo do chatičky, si mohly obstarat samy," vysvětila. Ve srovnání s běžnými tábory má tenhle také mnohem více personálu. „Když počítám i praktikanty, tak je to skoro jedna ku jedné," připustila Vadasová. Někteří praktikanti jsou podle ní bývalými táborovými odchovanci a mají také zrakové postižení.

Hry jako jinde

Jinak se ale tenhle tábor od jiných příliš neliší, i když z 26 dětí některé nevidí vůbec a jiné mají jen zbytky zraku. „Jinak jsme klasický tábor, máme celotáborovou hru na motivy knížky Terryho Pratchetta Svobodnej národ, sami si vaříme, děláme táboráky, děti šly samy na puťák," vyjmenovala Vadasová. Se stany na vybraná tábořiště vyrazily děti po skupinkách v úterý, takže samy venku zažily i slušnou bouřku, která se v noci na dnešek Libereckým krajem prohnala.

„Jen dvě skupinky jsme odváželi v noci, víceméně ale kvůli panice vedoucích, děti to zvládly dobře," přiznala hlavní vedoucí.

Nadšené byly děti také z Liberce, kde měly tzv. ptačku. „To je akce, při které nás vedoucí někam vyšlou, a my se musíme ptát lidí. Dají nám úkol, a my se musíme doptat, to bylo super. Byli jsme v Liberci, šel jsem k obchoďáku, a tam jsem si nakoupil, co jsem potřeboval," vysvětlil ČTK nevidomý jedenáctiletý Ondřej Krejča z Litvínova. Ptačkou byla nadšená i patnáctiletá Gabriela Bačkovská z Proseče na Chrudimsku. Děti šly podle Vadasové úplně samy, i když z povzdálí je pro jistotu vždy sleduje nějaký „strážný anděl".

Děti si ale také na táboře zkusily třeba vyrobit máslo a vlastní čerstvý sýr. Učí se rozdělat oheň, nadšené jsou, když mohou v kuchyni krájet cibuli. Založily i vlastní táborovou kapelu.

„Tábor jim dává volnost, kterou jinak neznají, a možnost zkusit si věci, k nimž se jinak nedostanou, protože rodiče mají pochopitelně strach, aby si třeba neublížily," vysvětlila Vadasová. Podobné tábory se podle ní pořádají už od 70. let minulého století, některé děti ale jezdily i na běžné tábory, třeba se skauty.

„Hodně ale záleží na organizátorech, zda si na to troufnou, a také na dětech, zda chtějí," poznamenala. Vedoucí a praktikanti na tomhle táboře pracují podle ní jako dobrovolníci bez nároku na odměnu. „Dostanou jen najíst a mají kde spát," řekla. Přesto jsou náklady na dítě zhruba dvakrát vyšší než na běžném táboře a bez pomoci sponzorů a grantů by si pobyt rodiče nemohli dovolit.