Co je to vlastně veřejný prostor? A máme ještě vůbec nějaký? Nebo jsou to jen místa ve městě, která jsou v područí zájmů městské samosprávy a developerů? Liberec patří mezi ukázková města, kde to např. s jeho centrem (defakto dvěma centry mezi okamžitě začínající periferií) šlo v posledních několika letech hodně z kopce. O tom se napsalo mnohé, i když spíše dílčím způsobem.

Ředitel Severočeského muzea Jiří Křížek.
Ředitelem Severočeského muzea zůstává Jiří Křížek

NERADOSTNÉ CENTRUM LIBERCE

Je to už pár let, kdy architekti na TUL vydali publikaci, kde se jako první pokusili uchopit situaci centra Liberce. Knížka trochu zapadla, ale také jsem byl svědkem, jak u jednoho známého architekta vyvolala až nečekaný záchvat vzteku. „Bodejť by ne," řekl by nejeden Liberečák obeznámený se zdejším politicko-podnikatelským prostředím. To je pro změnu zase takovým poloveřejným prostorem. Ale tomu se teď věnovat nebudeme. Po letech kulturního a hlavně občanského (chcete-li „aktivistického") sucha se konečně objevuje generace, která to za nás starší a nadávající třeba odmaká. Tak např. je tady SEVP, neboli:

SPOLEK ZA ESTETIKU VEŘEJNÉHO PROSTORU.

Kristýna Marková, Jindřich Gubiš a Michael Mádle se spolu dali dohromady v únoru 2016. Jak říká Michael Mádle: „všechny nás tak trochu štval stav Liberce." Město s ohromným potenciálem, a přitom s tak zarostlými zákoutími a zbytky čehosi, co se propadá časem. Všechny tři členy spolku zajímají především opomíjená díla minulých dob v městském prostředí. Jejich původ tkví většinou v dobách totality. A tak často končí jako zbídačelé objekty upadlé do bezdomoví. S členy spolku jsme si popovídali o městě, o aktivitách spolku a výhledech do budoucna.

Takže impuls k založení spolku byl stav města.

Mádle: Ano, chtěli jsme s tím něco udělat, sešli jsme se a mluvili o tom, jestli třeba nezaložíme spolek. Byli jsme na jedné vlně a už to bylo.

Napadlo mě, jestli jste se nenechali inspirovat Pavlem Karousem a jeho knihou vetřelci a volavky?

Mádle: Inspirovali jsme se určitě, taky se s ním všichni známe a píšeme si. Zároveň, když objevíme nějaký pozoruhodný objekt, tak mu pošleme fotku.

Na facebooku máte jako krédo ochraňování uměleckých děl ve veřejném prostoru. Většina těchto děl pochází z éry komunismu. Jsou nějaké výjimky?

Gubiš: Naše webová galerie obsahuje díla druhé poloviny dvacátého století až po současnost. Díla z éry komunismu jsou nedoceněna hlavně proto, že si neprávem nesou politické jho. Přitom většina výtvarných děl ve veřejném prostoru z té doby nejsou politicky kontaminovaná. Naopak, odbíhají od konkrétnosti k abstrakci, a proto byly tenkrát pro komise, které o umístění děl rozhodovaly, stravitelné. Předválečná výzdoba se v Liberci nesla v trochu jiném duchu. Z předválečného období je zde zajímavá hlavně architektura.

Fungujete od února 2016. Mohli byste čtenářům popsat, co vše se podařilo zachránit, nebo co byste vypíchli jako výjimečnou záležitost? Prý jste teď našli nějaké skvosty na dvoře technických služeb?

Gubiš: Například náš pilotní projekt „Bludičky", které stály před ZŠ na Františkově. Spojili jsme se s autorem panem Karlem Wunschem a ten nám osvětlil detaily jejich vzniku, poskytl původní papírový model a dohledali jsme i pár fragmentů fotografií.

Obecně nás mrzí, když některé z výtvarných děl zmizí a nikde o něm není záznam alespoň v podobě fotografie. Řekli jsme si, že i s ohledem k budoucím generacím, bychom měli tato díla vypátrat. K Bludičkám přibyly monumentální Sirény před libereckou teplárnou, dále spousta realizací od manželů Skálových a nakonec i „Kvetoucí lampa" (náš interní název). Byla to plechová instalace se symboly poplatnými době, ale její elegantní silueta nás natolik zaujala, že jsme začali pátrat. Nakonec jsme zjistili, že tato díla stála v Liberci hned na třech místech, na křižovatce ulic Dělnická Červeného, v Dolním Hanychově a také v ulici Aloisina Výšina, bohužel po všech se slehla zem. Když jsme se dozvěděli, že v areálu TSML jsou k vidění fragmenty odstraněných děl, podle popisů jsme zhruba věděli, o která díla se jedná, o to víc jsme byli překvapeni, když jsme na místě spatřili Kvetoucí lampu, a hned ve dvou exemplářích. Jedno torzo nám město dokonce darovalo a my máme takovou smělou vizi, ale to zase někdy příště.

Na facebooku zveřejňujete i dobové fotografie? Kde se k nim dá přijít? Je těžké je nalézt?

Marková: Někdy jsou nám zdrojem dobové i současné publikace, zaměřující se na tuto tematiku. Jindy se ptáme po známých i cizích lidech, zda náhodou nevlastní nějaké fotografie zachycující díla nebo místa, která právě zkoumáme. Párkrát nám i přišly do naší facebookové schránky snímky od lidí, kteří sledují naši činnost. A dokonce jsme už nejednou pátrali formou vylepených letáčků v ulicích Liberce.

Zajímá mě, jak se daří vytvořit prostor pro veřejnou diskuzi. Máte pocit, že Liberečáci se o veřejný prostor ve sém městě zajímají?

Marková: To je právě kámen úrazu. Většina debat o veřejném prostoru sklouzne k diskusi o čistotě parků a chodníků. Otázka je přitom komplexnější. Jde nejen o čistotu města, ale taky o to, aby město vypadalo hezky, bylo atraktivní třeba i pro turisty. Reklamní smog tomu nepřidává a výtvarné dílo naopak může do značné míry ozvláštnit běžný parčík. Jak se díváte na (ne)soulad krásných soch s minigolfem mezi muzeem a galerií?

Gubiš: Můžeme být rádi, že tato výjimečná výtvarná díla přežila do dnešních dnů. Spolu v parku před bývalým pavilonem Bytexu, vytváří snové zátiší, které je bohužel devalvováno umístěním zařízením pro minigolf. Podobných případů bychom našli více. Například abstraktní plastika Po válce od Slavoje Nejdla se krčí ve stínu památníku obětem komunismu, na druhou stranu, lepší než kdyby byla ve stínu reklamního poutače.

Co je specifického na městském prostoru Liberce?

Gubiš: Výstava Socha a město byla událostí, která významně obohatila veřejný prostor Liberce. Dodnes se můžeme těšit z děl, která byla pro výstavu vytvořena a město si je poté ponechalo. Člověk by si řekl, že výtvarnému umění přála hlavně uvolněná doba konce šedesátých let, ale doba normalizace byla taktéž velmi plodná. Liberec má ohromný potenciál, který zatím neumíme zcela využít. Patříme k městům s největší plochou zeleně, ale upravených parkových ploch máme pramálo, to je liberecké specifikum a zároveň paradox.

Spolupracujete s magistrátem?

Nejvíce spolupracujeme s odborem ekologie a veřejného prostoru. Jako spolek jsme se už podruhé zúčastnili akce Ukliďme Česko, kterou v Liberci organizuje právě tento odbor. Byli jsme i osloveni, jestli bychom nesepsali své připomínky, nebo nápady, co by bylo možné v Liberci vylepšit, zejména co se týče péče o výtvarná díla a jejich bezprostředního okolí.

Napadlo vás třeba vydat nějakou publikaci k tomu, čím se zabýváte?

Marková: O publikaci, která by zachycovala naši práci a věnovala se veřejnému prostoru, skutečně přemýšlíme. Je to jeden z bodů v našem plánu téměř od samého začátku. Navíc v současnosti už máme z čeho čerpat. Zatím je však vše v procesu plánování. Ale určitě bychom rádi spojili naši lásku ke knihám s užitečným a zdokumentovali tak to, co děláme.

Jaké máte plány?

Chceme hlavně dokončit projekty, které jsme začali. Doplnit kompletně naší webovou galerii, mít ke všem dílům co nejpodrobnější informace. Záměr máme i se znovu nalezeným výtvarným dílem, tzv. Kvetoucí lampou. Ale hlavně bychom byli rádi, kdyby čím dál tím víc lidí chápalo veřejný prostor nejen v té praktické rovině, ale i v té estetické.