Albrechta z Valdštejna česká veřejnost často přehlíží

Historickou postavu Albrechta z Vajdštejna, která je s územím dnešního Libereckého kraje neodmyslitelně spjata, představí pohledem, který je možná netradiční, ale rozhodně mu nechybí zaujetí a snaha dobrat se pravdy přes nános lží a polopravd, které byly na její účet vysloveny. Svůj výklad doprovodí vlastními písněmi.

Proč jste si jako jedno z témat svých vystoupení vybral osobu Albrechta z Valdštejna?
Vévoda frýdlantský mě jako nepřehlédnutelná postava našich dějin přitahuje dlouhá léta. Leccos jsem o něm četl a slyšel – a také se často podivoval nad tím, jak ho česká veřejnost přehlíží. Stačí si vzpomenout na soutěž Největší Čech, v níž Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna skončil daleko za jinými, po mém soudu méně pozoruhodnými osobnostmi. A když jsem navíc před dvěma lety vydal zajímavou knihu Jana Bauera Ďábel Valdštejn, zaujal mě generalissimus císařských vojsk natolik, že jsem mu věnoval hned dva své historicko-hudební pořady.

Dva? Jaký je mezi nimi rozdíl?
První jsem nazval – podle zmiňované knihy – Ďábel Valdštejn aneb Pozoruhodný vzestup vévody frýdlantského. Věnuji se v něm jeho rodovým kořenům, mládí, moravské kapitole, zázračnému vzestupu, budování jeho proslulé „šťastné země“, nazývané (možná trochu ironicky) „terra felix“, i vojenským úspěchům. Ve Valdštejnově rozmachu, ať už se týkal čehokoli, stejně jako v mnoha jeho činech i povahových rysech, se ovšem skrývají zárodky a příčiny toho, na co se zaměřuji ve druhém pořadu, pojmenovaném Valdštejnův pád aneb Krutý konec vévody frýdlantského. Ten jeho pád bývá označován jako meteorický; to je sice pěkné přirovnání, ale meteor padá nejen střemhlav, ale také nepřerušovaně. Zatímco Valdštejnově smrti předcházela i období, v nichž se vévoda frýdlantský opět hřál na výsluní. Jenže jen zdánlivě, což on už, ke své škodě a také kvůli svému zdravotnímu stavu, nedokázal správně vyhodnotit.

Velikonoční jízdy v Lužici udivují diváky noblesou

Zdroj: Deník / RedakceZmínil jste, že Valdštejn není mezi českou veřejností ani zdaleka tak populární jako mnohé jiné postavy našich dějin. Co je podle Vás příčinou?
Důvodů je podle mě několik. Zaprvé na něm ulpěl – podle mě nezaslouženě – cejch zrádce, který v Chebu „dostal, co mu patřilo“. Zadruhé byl nesmírně bohatý, byť na druhé straně také zadlužený, a to zpravidla není v očích Čechů populární. Zatřetí se nijak aktivně nehlásil ke svému češství. Jenže se přehlíží, že Valdštejn sice žil už v době baroka, ale svou mentalitou patřil ještě do renesančního světa, a renesanční kavalíři takhle zpravidla nepřemýšleli. Začtvrté je tu po mém soudu hloupá nálepka „pomahače Habsburků“ – na niž doplatila také další zajímavá a kladná postava našich dějin, maršálek Radecký. A zapáté se Valdštejna zastali a takříkajíc ujali hlavně Němci – a po právu ho ocenili. To, že si ho při tom jaksi přivlastnili, však není vévodova vina. A tím méně to, že nacisté nazvali jednu z divizí SS na jeho počest Wallenstein (ostatně tak se náš hrdina nikdy nejmenoval).

Domníváte se tedy, že bychom se i my měli začít dívat na vévodu frýdlantského jinak – pozitivněji?
Bezesporu. Tím nechci říct, že by tu nebyla celá plejáda vynikajících českých historiků, kteří se mu věnovali a věnují. Jenže i u nich mám pocit, jako by nad ním chvílemi stáli v rozpacích. To prosím neberte jako kritiku, tu bych si vůči mnohem erudovanějším autorům nikdy nedovolil. Jen popisuji, co cítím, když přemýšlím nad závěry některých našich badatelů. A jako by se tato nejistota přenášela na kulturní veřejnost. I tak jsou však rozpaky lepší než laciné označování Valdštejna za zrádce, se kterým se v debatách na toto téma setkávám.

Preventivní vlak zamíří do České Lípy. Školákům ukazují, jak se chovat bezpečně

Podle vás tedy Valdštejn císaře Ferdinanda II. nezradil?
Nemohu kategoricky říct, že se zrady nedopustil. Ale na druhou stranu mohu prohlásit, že jsem nikde nečetl žádný důkaz, že by tak učinil. Avšak mnozí autoři berou jeho zradu za prokázanou a justiční vraždu v Chebu považují za odůvodněnou, vždyť podle nich byl Valdštejn „notorický říšský rebel“, který si „nezasloužil jinou odplatu“. Teorie o jeho zradě nejenže nejsou podloženy důkazy, ale údajné vévodovy motivy navíc silně pokulhávají. Nechci zabíhat do podrobností, ale se svou znalostí celé věci se domnívám, že pokud se snad Valdštejn definitivně odvrátil od Ferdinanda II., pak teprve ve chvíli, kdy se konečně dozvěděl, že má být de facto zlikvidován.

Váš oblíbenec je znám jako vévoda frýdlantský, místo konání tedy není náhodné…
To rozhodně není, ačkoli Valdštejn paradoxně příliš nezměnil tvář Vašeho města, které dalo jméno celému vévodství. A co se mě týká, mířím do Frýdlantu podruhé – a velmi rád. Loni jsme zde vystupovali s kolegou Otomarem Dvořákem a svůj společný pořad Vřeteno osudu (aneb Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena) jsme přednesli nejen veřejnosti, ale i studentům gymnázia. Bylo to v obou případech moc milé, stejně jako přijetí ze strany paní Wittmayerové, která akce skvěle zorganizovala. Když tedy od ní přišlo další pozvání, neváhal jsem ani okamžik. Tím spíš ne, že se prý možná přijde podívat i sám císařský generalissimus. Doufám, že bude s mým výkladem i mými písněmi spokojen – protože zaživa dokázal dát svou nespokojenost zatraceně najevo. To zdůrazňuji i proto, abych snad nevzbudil dojem, že hodlám zamlčovat záporné stránky jeho charakteru či některé jeho činy, při kterých se nezastavil před ničím.

U jezera chtějí více turistů. Pomoct má i zřízení destinace Máchův kraj

Vidím tedy, že historie není černobílá… a Valdštejn tak temný, jak bývá líčen.
To rozhodně ne. Ostatně – abych to na závěr trochu odlehčil: jeho oblíbená barevná kombinace, do níž se rád odíval, byla červeno-černá. A myslím, že se k němu hodila.