Blížící se konec školního roku přináší často dětem období stresu, kdy s obavami chodí do školy, a bohužel dochází i k případům, kdy se poslední den ze školy nevrátí vůbec. Mají totiž strach z reakce rodičů na vysvědčení, které kolikrát nemusí dopadnout podle jejich představ.

Co radí odborníci? Jak se k dětem v závěru školního roku chovat? Zeptali jsme se Jitky Havlové, liberecké dětské psycholožky.
„Rodiče by měli děti především chválit a odměňovat. Většinou již dopředu vědí, jak vysvědčení dopadne, takže by to pro ně nemělo být žádné překvapení. I pokud tuší, že vysvědčení bude špatné, v žádném případě by neměli dětem vyhrožovat. Vždycky se s tím dá něco dělat, minimálně do budoucna. Doporučila bych například návštěvu pedagogicko-psychologické poradny.“

Jak se tedy vyrovnat se špatným vysvědčením?
„Rozhodně to vzít v klidu. Navrhnout řešení, nastavit nějaký režim. Například pokud bude dítě dělat reparát, rozvrhnout mu k tomu úměrně prázdniny. Rozhodně bych já osobně považovala za horší, kdyby dítě přineslo dvojku z chování než třeba trojku z angličtiny. I tak ovšem, pokud přinese sníženou známku z chování, bych nedávala například zaracha přes celé prázdniny. A v žádném případě pak tělesné tresty.“

A co když dítě prospívá špatně dlouhodobě?
„Pokud je dítě dlouhodobě podprůměrné, například i propadá, může mít v běžné třídě pocit, že nic neumí, že k ničemu není, v porovnání s ostatními. V tom případě bych opět doporučila návštěvu poradny, kde by popřípadně navrhli přeřazení do speciální nebo zvláštní školy, kde by dítě nebylo stresované.“

Poraďte ještě, prosím, čtenářům, jak namotivovat dítě k lepším výsledkům do budoucna, pokud vidí, že dítě má navíc, ale prostě samo nechce?
„Dobré je rovněž ho vzít do poradny, aby slyšel od někoho jiného, že například intelekt má na vysoké úrovni, ale pokud s tím sám nebude chtít nic dělat, místo vystudování střední školy může skončit i se základním vzděláním někde ve fabrice.

Většinou to od cizího člověka pubertální dítě pochopí spíše než od rodičů. Rozhodně je však potřeba takový krok udělat zavčasu, aby nebylo pozdě. Já osobně jsem měla takový případ, kdy se chlapec rozhodl, že by chtěl studovat počítačovou třídu na střední škole, ovšem poté, co ze základní školy vyšel z osmé třídy. A to jenom proto, že předtím sám nechtěl.

To už je pak pozdě a dítě zbytečně poprvé v životě tvrdě narazí. Jsou totiž situace, které již nejdou vzít zpět. Jenže není tomu tak jen u dětí, ale i u rodičů, kteří se mnohdy v odměňování nebo trestání školních výsledků unáhlí.“