Naposled se zastavil před loňskými Vánocemi. Položil na stůl něžné bleděmodré ozdoby na stromeček. Prý vlastní výroba. Dali jsme je na borovicovou větvičku a vyzdobili s ní místnost pro klienty. Petr se trochu zasnil. „Jsem tak strašně rád, že už tohle zařízení nepotřebuji, že jsem tady jenom host.“
Pochází z rodiny, kde jsou velmi dobré, přímo harmonické vztahy. Má staršího bratra. Vyučil se sklářem.

Během svého působení v K–centru jsem za dvanáct let nepotkala člověka, který byl tak „urputný“ jako Petr. Tolik impulsů a varování, aby přestal drogy brát, ale on nedbal ničeho a šel dál… Patří mezi těch několik klientů – není jich mnoho - pro něž psychiatrické léky zůstanou trvalou součástí života.

To je život!

„Když se kdysi na intru poprvé mluvilo o marihuaně, říkal jsem si, že bych se toho svinstva v životě nedotkl. Neuběhlo ani pár týdnů a chystali jsme se na mejdan. Někdo slíbil, že přinese morfium a také ho přinesl. Frajeřili jsme, ale když mělo dojít k činu, všichni jsme se lekli, báli jsme se jak čert kříže a nikdo se morfia ani nedotkl.

Já jsem pak po nějaké době toho kluka zase provokoval, až přinesl morfium znovu. Byl jsem děsně zvědavý, to byl základní moment. Už předtím, s alkoholem, jsem začal objevovat jiný stav, který byl zajímavější než ten, kdy je člověk střízlivý. S drogami byl ten pocit ještě velkolepější.

Cítil jsem se silný, zábavný, zdálo se mi, že všichni mně víc rozumí, že se máme rádi a že mám hlavu plnou úžasných myšlenek. Říkal jsem si, tohle je život! A ne najít si byteček, dělat ve fabrice, přijít domů ve čtyři, vynést koš, uvařit si párek, sednout k televizi a konverzovat s ženuškou…“

Přišly stíhy

Alkohol, morfium, marihuana, pervitin, hašiš, pervitin, taková zhruba byla Petrova drogová kariéra trvající čtyři roky. V době, kdy začal, kromě pravidelných dávek pervitinu, kouřit s kamarádem v Německu hašiš, přišly „stíhy“ (pozn. red.: Stíha neboli stihomam je typický psychotický stav vyvolaný užíváním pervitinu.

Někdo ji může mít po několika dávkách, někdo po letech užívání. Člověk se stává podezíravější, ve všem vidí úklady a pikle proti sobě. Může mít pocit, že ho někdo pronásleduje, postupně se dostavují vizuální a sluchové halucinace. První stíhy se většinou dají zažehnat pauzou v braní, pořádným spánkem a jídlem).

Bál se lidí

Změnil se k nepoznání. Stal se zakřiknutý, ustrašený, věčně naštvaný. Když zjistil, že droga přestává účinkovat, poprvé ho napadlo, že by měl přestat. Následovalo několik marných pokusů. Pokoušel se sám i s pomocí odborníků. Z léčeben vždycky po krátké době utekl. Začal se bát lidí. Když se na něho někdo podíval, rozklepala se mu hlava. „Připadal jsem si jak stoletý stařec,“ dodává.

Další příběhy ze seriálu PROČ? najdete v rubrice Související články vpravo nahoře

Dostal doporučení na psychiatrii v Ústí nad Labem. To už byl ve stadiu, kdy nepoznával vlastní mámu. Lékařka Petrovi sdělila, že má schizofrenii. Byl přesvědčen, že diagnóza byla poslední kapkou, že definitivně s drogami přestane. Následovalo znovu léčení, útěky a zase léčení. Přestal brát léky a začal brát pervitin.

„Teď nemůžu pochopit, v jakém světě jsem to žil. Bál jsem se lidí, neměl jsem kamarády, opustila mě holka. Zavíral jsem se doma a občas vyběhl do města. Naši se mně snažili pomoct, ale já jsem o to nestál. Měl jsem halucinace a paranoidní přeludy. Stávalo se mně, měl jsem dojem, že po mně lezou hadi…To už mně nějak došlo, že jsem v háji. Jednoho dne mi hlas našeptal, ať projdu zavřenými balkonovými dveřmi. Prošel jsem.

Tenkrát jsem si řekl. Proboha, co ještě bude dál? Skočím z věžáku jako kamarád Honza nebo se oběsím jako Pavel? Musím z toho šíleného vlaku vystoupit!“

Našel smysl

Následovala léčení na psychiatrii a křesťanská komunita, kde se léčili lidé se závislostmi. Po návratu z komunity začal pracovat a byl přesvědčen, že se k drogám nevrátí. Za pár měsíců přestal brát léky na schizofrenii a vrátil se k alkoholu a marihuaně. „Většina lidí si myslí, že když začne jen chlastat, má vyhráno. Alkohol je přece všeobecně oblíbený a tolerovaný.“

Po návratu z litoměřické psychiatrie se dal k baptistické církvi. Uvěřil v Boha. „Jsem přesvědčen, že jediné, co mně pomohlo, je víra. Teď se nebojím ničeho. Připadám si silný. Bůh je pro mě nejvyšší a nejstálejší hodnotou,“ říká.

Petr se rekvalifikoval na foukače vánočních ozdob a odstěhoval se ze severních Čech. Je přesvědčen, že se k drogám, kterých se několik let nedotkl, nikdy nevrátí. Žije obyčejným životem, kterým dříve tak trochu pohrdal – našel si bydlení, chodí do práce a hrozně se těší, že jednou bude mít manželku a děti.

Magda Jogheeová