„Když jsem odešel z domova do školy v Teplicích, fungoval jsem dva roky jako slušňák: učil jsem se, nechodil po hospodách a většinu volného času prokecal s kamarádem. Docházel jsem v té době do Jednoty bratrské… takže jsem nejspíš něco hledal. Našel jsem ovšem něco úplně jiného.

Ve třeťáku přišel kamarád a přinesl pervitin. Vzal jsem si vyloženě ze zvědavosti a nabralo to dost velké obrátky. Později jsem vyzkoušel, co bylo k mání a když nebylo nic, tak aspoň alkohol a to požehnaně. Od maturity mě vyrazili. Vrátil jsem se domů, ale hned zase odešel a žil různě s kamarády, po klubech, v hudební zkušebně a kde se dalo.

Profetovali směnu v práci

Perník jsme jezdili kupovat do Prahy. Dokonce jsem v tý době pracoval ve fabrice na výrobu autosedaček. Pamatuju si, že v jednom období nás bylo na směně osm, co jsme brali. Fakt, profetovanej provoz. Pak mě brácha prásknul, že beru a mě vyrazili.

Byl jsem jak urvanej vagón. Vyluxoval jsem svoje bankovní konto do dna, teda ne sám, ale s kamarády, zhruba třicet tisíc, profetoval jsem horské kolo, počítač… Jednou jsem se vrátil do zkušebny, kde jsme bydleli a všechny moje věci byly pryč, nějakej dobrák. Neměl jsem ani náhradní slipy. Trička, která jsem dostal z Londýna a moc mně na nich záleželo, jsem pak viděl na nějakejch lidech v baru.

Tenkrát jsem si řekl, že to přestává být zajímavé. Že mám holý zadek, kecám rodičům, kteří jsou hodní a tak… Ale ke konci s braním to mělo ještě daleko.

Perníkový lásky za nic nestojí

Seznámil jsem se v jednom baru s holkou, která tam dělala servírku. I když jsem si vždycky říkal, že perníkový lásky za moc nestojí, začal jsem s ní chodit. Naďa měla svůj byt a ten byl fakt dobře provařenej. Pořád tam spávalo šest až deset lidí a zajímali se o ně policajti.

V tom bytě jsem prožil nejhnusnější okamžiky svého života. Válel jsem se celé dny ve slipech, vedl hnusný řeči, nevycházel z domu a jednou jsem se chtěl dokonce podřezat. Tenkrát jsem si řekl, že už takhle fakt dál nemůžu. Proč? Protože už mně šlo o holej život.

Nadě se moc nechtělo přestat, tak jsem to postavil tak, že buď já nebo drogy a spolu jsme to dotáhli do konce. Neberu už víc než pět let.

Po kolenou hledal perník

A když se ohlížím zpátky? Vidím dost dobrech zážitků… ale také, jak píchám drogu holce na záchodě a ona pak odpadá… Pořád se schovávám jak divoké zvíře, abych si mohl dát. Nemyslím na nic jiného než na drogu. Lezu po kolenou v obýváku a snažím se z kousků vaty dostat aspoň trošku perníku. Vidím provařenej byt, který se mně neskutečně hnusil a to i potom, kdy tam už dávno nikdo z party nebydlel, pořád jsem ty lidi viděl…“

ČTĚTE také příběh Moniky: Pak zůstaly dlouho sny

Honza se připravuje na rekvalifikační kurz a rád by šel pracovat do Irska. Trochu se obává, aby svůj plán dotáhl do konce. Protože kromě toho, že přestal brát drogy, se mu málokdy podaří dotáhnout věci do konce. Zkrátka jakási „nedokončenost“ je pro něj charakteristická.

A kde hledá neobvyklé a vzrušující zážitky? „Jeden z nejkrásnějších zážitků byl ten, když jsem pracoval na vinicích ve Španělsku. Když si člověk po celodenní dřině sedne, opře se, slunce hřeje, dáte si cigáro a hledíte do kraje… neznám nic krásnějšího. Kromě mé holky.“

Magda Jogheeová