Senior se v poslední době stal vůbec frekventovaným slovem našeho slovníku. S úřední platností nahradilo tradičního důchodce. Možná znělo pejorativně, ale je otázka, zda změna pojmu změnila i postoj k lidem, které pro jejich věk přehlížíme a zatíženi předsudky se je snažíme vtěsnat mezi regály obchodních center. Jako by pro ně už jinde nezbývalo místo.

„Napište o tom, že to tak není, vždyť jsme proboha stále myslící bytosti,“ řekla mi jednou starší sekretářka, která vypomáhala za mladou kolegyni. S aktivní znalostí tří světových jazyků tam rozhodně nezvedala jen telefony.

Vzpomněla jsem si na to právě teď v říjnu. Měsíci, který je seniorům zasvěcen. V praxi probíhá akce tak, že kulturní instituce lákají na seniorské slevy. Z projevu úcty a respektu se dávno vytratil obsah. A tak příběhy tří zajímavých osobností snad zažité klišé představ o důchodcích naruší.

Jak to dělá lékař

„Lidský mozek je nastavený na zhruba sedmdesát let. Je to samozřejmě individuální, ale dá se z toho o kvalitě života v penzi mnohé vyvodit,“ začíná z čistě odborného hlediska první z oslovených známý liberecký ortopéd Leoš Chládek. A pokračuje: „Za posledních dvacet let se díky kvalitní medicíně i rostoucímu životnímu stylu zvýšil průměrný věk o neuvěřitelných šest let. V tomto smyslu se nedivím Kalouskovi, že chce důchodový věk,“ glosuje.

Na stěnách jeho ordinace visí fotografie nejvyšších horských vrcholů, grafiky, pod stolem na skle vzpomínka na horolezce. Prostředí ledacos vypovídá. I o tom, jak a čím člověk žije. „Do soukromé praxe jsem odešel před sedmnácti lety, právě proto, abych nemusel do důchodu. Moje rodina pochází z hospodářství a tam člověk pracoval, dokud to šlo. Důchody, jak je známe dnes, byly zavedeny až po válce, ale jako první s tím přišel už Bismarck,“ dotkne se historie.

O svém věku se bavit nechce. Prý kvůli holkám, směje se, ale nakonec přeci jen prozradí, že on sám onu pomyslnou hranici překročil před třinácti lety. Smlouvu s pojišťovnou má na další čtyři… Kromě své praxe stíhá i další věci. Vysokohorskou turistiku, běžky… Když se dostaneme k horskému kolu, se zájmem se ke mně nakloní: „Už jste zkoušela ten nový singltrek? To je perfektní adrenalin, hlavně pro mou věkovou kategorii,“ pochvaluje si.

Podívám se na stěny s fotkami Himalájí. „Lezete ještě?“ ptám se. „Už ne, občas chodíme na „překližku“.“ Dojde mi, že mluví o umělé stěně, kam chodí s dcerou, studentkou vysoké školy. „S kamarády jezdím do Alp, ale jen na takzvané via ferrata, to jsou speciální cesty pro vysokohorskou turistiku,“ vysvětluje. Zrovna v srpnu jsme se z jedné vrátili. Teda ten sestup z dvou tisíc metrů byl fakt krutý,“ přizná.

„Víte, já vyrostl na skautu, na Sokolu. Dnes Sokol nahradila fitcentra, ale ta už jsou za peníze. Můžete sice dát dítě do oddílu, ale pokud nemá vyložený talent, do roka většinou skončí. Trenéři o něj nemají zájem. Dřív se snažili, aby mohl sportovat každý. Kdyby se dnes vrátila povinná vojenská služba, tak by ani nenaplnili stavy, tak to šlo se zdravotním stavem dolů,“ promluví z něj ortopéd, „A to nemluvím, že vojna kluky učila samostatnosti a také držet pusu a krok. To byla přeci skvělá průprava do manželství,“ odbočí se smíchem od tématu.

Rozhlížím se po ordinaci. „Co byste dělal, kdybyste o práci ze dne na den přišel?“ ptám se. „Musíte si pěstovat koníčky, záliby. To je spolu s udržováním fyzické kondice druhá zásadní věc. Pořád se o tom mluví, ale je to opravdu strašně důležité,“ zdůrazňuje. „A co lidé, kteří jsou workholici a práce je pro ně vším – obživou i koníčkem? Nemohou se bez ní obejít,“ zkouším ho dál. „Podívejte se, workholik může být člověk ve třiceti, čtyřiceti, po padesátce to už je trochu nepatřičné,“ dodává.

„Lidé by se měli naučit žít a hlavně se scházet. Spousta lidí, a jsou mezi nimi i někteří mí kamarádi, skončili s prací, přestali cokoli dělat a dolů šli hrozným sešupem. Víte, když jezdím do Alp, všímám si, jak Němci, hlavně v Bavorsku, chodí každou neděli do kostela a pak jdou pěkně všechno prodebatovat do hospody. Ne že bych byl sám nějak nábožensky založený, ale vidím v tom jistý řád, lidé prostě mají určitou společenskou povinnost. A to je drží. Neskončí jen u seriálu a nákupu v obchodních centrech. Mají důvod se scházet a to je pro pozdní věk strašně důležité. Na důchod je třeba se školit,“ uzavírá. Podívá na hodiny a běží za svými pacienty. A nebo možná za kamarády, zahrát si s nimi na saxofon.

Záda bolí, ale hlavu mám pořád svěží, říká Vladimír Flégl

Celoživotní láskou dnes už osmaosmdesátiletého Vladimíra Flégla jsou jazyky. Začalo to řečtinou a latinou na klasickém gymnáziu. K tomu tehdy povinná němčina. Časem přibyla angličtina, italština, španělština… Učil s nucenou pauzou celý život. A nepřestal s tím ani teď.

Za katedru se absolvent prostějovského gymnázia (stejného, jaké navštěvoval básník Jiří Wolker či akademik Otto Wichterle) poprvé postavil v roce 1949. Bylo to na liberecké průmyslovce. Po čase byl jmenován ředitelem jedenáctiletky, dalších jedenáct let učil na obchodní akademii. Až do roku 1973.

„Nesouhlasil jsem se vstupem spojeneckých vojsk, a tak jsem musel ze školství odejít. Skončil jsem v Metrostavu. Dělal jsem jeřábníka, skladníka… Využil jsem ale ten čas ke studiu španělštiny a když mi po revoluci zavolali z Obchodní akademie v Liberci, dovedl jsem se španělštinou k maturitě ještě celý ročník,“ vzpomíná. Bez náznaku hořkosti, že po pětadvaceti letech za katedrou musel na dalších dvacet let kariéru opustit.
Sedíme v příjemném bytě na Králově Háji. Na stěnách obrazy Jaroslava Klápště, s nímž se pan profesor přátelil.

Původně jsem si s panem profesorem Fléglem přišla povídat o penzi, místo toho se vracíme do let jeho mládí. To se psala léta předválečná a válečná.

Štěpánka jsem viděl takhle zblízka

Na gymnáziu studoval v letech 1935 – 1943. Při vyprávění mi před očima běží scény jak z filmu Škola, základ života. „Do školy se chodilo včetně soboty. A všechno se zvládalo, učení i zájmů bylo hodně, a přesto jsme měli čas na školu, kulečník, sportovali jsme, chodili do divadla, a přesto jsme měli ještě čas být mladí, ani hospodou jsme neopovrhli, všechno se dalo stihnout. Takhle zblízka, jako teď sedíte vy, jsem seděl naproti Zdeňku Štěpánkovi… Víte, kolikrát jsem jako zbrojnoš viděl Dalibora? Se spolužáky jsme se něco nastatovali v olomoucké opeře. Byl to plný život. Nevzpomínám si, že bych někdy slyšel od svých spolužáků to dnešní: Já to nestíhám. Dnes děti nestíhají, protože to ani nedělají!

Původně mířil Vladimír Flégl na medicínu. „Pak mě táta poslal na krátké filmy z lékařského prostředí. Ukazovali tam takové příšernosti z nějaké operace, že se mi udělalo špatně, málem jsem spadl ze židle a tím jsem s medicínou skončil,“ usmívá se.

Do důchodu odešel poprvé v šedesáti letech. To byl rok 1984. „Chtěl jsem mít ještě nějaké uplatnění, člověk měl spoustu představ, jak by mohl být užitečný, ale tyhle představy se bohužel kvůli době ukázaly jako velmi naivní.“ Přesto nezahálel. „Byl jsem zvyklý se pořád hrabat v nějaké literatuře, takže jsem na to měl v penzi víc času. I když jsme museli s manželkou odevzdat pasy, stejně jsme hodně cestovali, projezdili jsme skoro celou republiku. Je mi trochu líto dnešních lidí, kteří znají jen trasu do Chorvatska, a nevědí, kde pramení Vltava .“

Do školy se vrátil až v devadesátých letech. „Oslavil jsem tam dokonce sedmdesátiny, no ale pak mi bylo ze školského úřadu naznačeno, že bych měl přemýšlet o odchodu. Tak jsem v roce 1996 skončil, podruhé.“ Tím ale jeho učitelská kariéra skončila jen zdánlivě. „Časem se ozvali ze soukromé hotelové školy, ale už to nebylo ono. Cítil jsem, že přeci jen už člověk nemá tolik sil, a pak, některé děti dávaly dost jasně najevo, že jim rodiče mohou školu zaplatit, a tak co by se obtěžovaly s nějakou španělštinou…“

Člověk nesmí hlavně ustrnout

Před několika lety měl Vladimír Flégl ošklivý úraz. Do té doby byl podle svých slov ještě bujarý Valach, co chodí po horách. „Teď se sotva dobelhám za roh se smetím,“ ukazuje k oknu. „Rád bych se uzdravil, záda sice bolí, ale lebku mám pořád svěží, tak si přeji, aby mi to vydrželo, i když člověk musí být realista. Přál bych ale všem seniorům, aby byli v svém věku obklopeni ze strany svých dětí, jejich partnerů a nejbližších příbuzných takovou péčí a pozorností, jaké se těším toho času já.“

Ještě chvíli si povídáme o všem možném – lidské povaze, politice, vlivu Číny. Mám pocit, že jsem se ocitla znovu v lavici a pan učitel přednáší. Poutavě, zajímavě, s přehledem. Neotřelé názory jsou výsledkem zralé úvahy, bystrého úsudku a vydaly by na několik stránek.

„Přemýšlím, jakou příšernou rychlostí se žene vývoj techniky, chtěl bych vidět, co budou lidé používat za dvacet let,“ zauvažuje, když se dostaneme k technice. Nikde nevidím počítač a ani mobil. „Kdepak, mně už bohatě stačí televize,“ směje se. „S ničím dalším už na mě nechoďte. Syn si teď pořídil čtečku s internetem, samozřejmě se zajímám, jak to funguje, rád se s tím seznámím, ale používat to už nebudu. To je stejné, jako když přijde můj zeť. Léta pracoval na letišti a já z něj pořád tahám rozumy, ale jen proto, abych se něco dozvěděl, zajímá mě to, člověk nesmí ustrnout,“ uzavírá. Nemyslím, že by mu to hrozilo. Když jsem na návštěvu k němu dorazila, právě si domlouval další hodinu španělštiny…

V práci jsem skončila, ale do pohřbu je ještě daleko

Tahle slova mi řekla dnes už bývalá redaktorka Českého rozhlasu a autorka básnické sbírky Vladimíra Hamalová, když jsem ji potkala před několika dny jako novopečenou penzistku.

Jak na vás působí slova jako penze, důchod, senior?
Teoreticky děsivě, prakticky mám pocit, že jsem stále normální. V každém případě je to jakási konečná etapa životního vývoje – ale i tenhle pojem si každý naplňuje dle své nátury…

Sama jste určitě v řadě pořadů doporučovala skrze odborníky, že se lidé mají na důchod připravovat, chystat si program… Napadalo něco takového vás samotnou?
Myslím si, že je normální počítat s vývojem… Jako se na začátku života učíme mluvit a chodit, dospíváme, přivádíme na svět své potomky, které učíme chodit a mluvit a… A pak nějak spočítáme svou úrodu dozrávajících jablek, sem tam něco doladíme a dokončíme rozdělanou práci, a ještě chvíli se z toho všeho těšíme… Tak já teď ještě dolaďuji a dodělávám vše, co jsem kdy chtěla, a začínám se chvilkami těšit z těch dozrávajících jablek…

Mikrofon je droga, bude vám chybět?
Nebude, CHYBÍ! Vystudovala jsem na fakultě žurnalistiky rozhlasovou specializaci, ale to podstatné v rozhlasácké práci nakonec není ten mikrofon , ale lidi, se kterými a pro které tu práci děláte, ale ten smysluplný obsah se dá přece dělat i v novinách, v knížkách, na přednáškách… a v tomto smyslu jsem určitě ještě neskončila.

V předmluvě své básnické sbírky píšete, že psát budete až v důchodu, ale chce se člověku, když ho nic netlačí? Není to výmluva?
Není to výmluva, jen naivní představa někoho, kdo v „něm“ ještě není. Léta jsem nechápala svého otce, který mi po šedesátce tvrdíval, že nemá čas. Už vím, o čem byla řeč. Podstata je v tom „netlačí“! Důchod je úžasný!!! Je tam svoboda! Vy neděláte věci, které vás tlačí, ale které chcete. Na které nebyl dosud čas, který vám organizoval někdo jiný podle svých představ. Chvíli mi to trvalo, ale teď jsem si začala vyplňovat čas vším, co mne bavilo. Zbytek je otázka volby. Chci-li jít do divadla, musím si vydělat něco navíc, anebo si místo pečeného kuřete uvařit polívku z pytlíku… Takže – netlačí, tlačím se sama.

V rozhovoru jste mi řekla, že kdybyste věděla, co vás potká po padesátce, spěchala byste stáří vstříc rychleji a radostněji. Co vás potkalo?
Ležela jsem před pár léty se zlomenou páteří v korzetu na posteli a koukala do stropu… a pak se učila chodit a fakticky, i když to zní jako klišé, si začala všímat a vážit spousty věcí.
Dodnes lituji každé hodiny svého mladšího života, kterou jsem probrečela pro nějakou blbost či blbce. Prostě jsem si po padesátce dovolila být sama sebou a plnit svůj život i svými představami, nejen představami těch druhých. Znáte to, není na světě člověk ten, co by se zalíbil… Prostě je třeba najít své lidi, profesi, místo a kdo mě nechce, ten si mě nezaslouží .

Když je člověku dvacet a představí si dalších dvacet let, je to obrovský kus života, do kterého vkládá naděje. Ale takhle přeci nazírá člověk na život i v šedesáti. Jak s nimi plánujete naložit?
Neplánuji, počítám s vývojem. Chci jít dál po své cestě. Když mi bude do zpěvu, chci zpívat z plných plic, když budu unavená, sednu si, a když nebudu schopná poskakovat ulicemi, nastoupím na vlak či na tramvaj a prostě se povezu.

Mluvila jste o tatínkovi, čilém muzikantovi. Máte v něm svůj vzor?
Oba mí rodiče jsou i po osmdesátce duševně velmi aktivní, ale takoví byli celý život. U nás se nikdy nesedělo, nekoukalo smutně z okna nebo do TV. Pořád se něco objevovalo, četlo, chodili jsme na procházky, diskutovali o všem možném, jezdili na výlety do přírody, plánovali dovolené. Myslím, že dokud se člověk nezavře sám před sebou, je pořád na co se těšit. Už moje babička ctila každodenní řád drobných povinností a radostí, které jí i nám kolem smysluplně naplňovaly dny. A v tom je možná podstata života.