VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Každý člověk prožívá smutek zcela odlišně

Liberecký kraj - Neexistuje jednotně platný způsob jak „správně truchlit", ani jak se vypořádat se smrtí člena rodiny. Psycholožka Hana Heindorferová v rozhovoru pro Deník říká: Každý člověk prožívá smutek zcela odlišně

2.11.2014 1
SDÍLEJ:

Ilustrační. Hřbitov. Dušičky. Svíčka.Foto: Deník/Pavel Sonnek

Proč ubývá pohřbů a jaké následky si můžeme nést, když se nerozloučíme s umírajícím? Je lepší hospicová péče nebo pohodlí domova? Jak vysvětlit dětem, že babička zemřela? O tom jsme si povídali s psycholožkou Hanou Heindorferovou z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Liberci.

Mgr. Hana Heindorferová
pracuje jako psycholog, manželský a rodinný poradce, psycholog pro náhradní rodinnou péči, skupinový psychoterapeut
- od roku 2008 působí v Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Liberec na Králově Háji, zároveň působí i v Domově pro osoby se zdravotním postižením v Horním Maxově
- vystudovala psychologii na Filosofické fakultě UP Olomouc

Jak moc může smrt narušit fungování rodiny?

Záleží na tom, jaké vztahy mezi sebou mají její členové. Také záleží na tom, jestli šlo o náhlou smrt, nebo je umírání delší a rodina se na to nějakým způsobem může připravit. Úplně obecně se to nedá říct, záleží na okolnostech.

V poslední době se zdá, že rodiny mají problém se o umírajícího člověka postarat. LDNky jsou plné lidé, o které rodiny nejeví zájem nebo se o ně nemohou postarat.

Myslím si, že se dá říct, že jde o obecný trend, který se dá vysledovat. Samozřejmě je to opět ovlivněno více faktory. Smrt je v naší společnosti z části tabuizovaná, současná společnost se orientuje na život, zdraví, sex-appeal, kariéru a podobné hodnoty. Umírání, smrt a bolest se mezi ně moc nehodí.

Stane se, že k vám do poradny přijdou lidé, kteří řeší dilema, jak se o umírajícího postarat, jestli ho dát do hospice nebo jestli se o něj postarat doma?

Hospic je podle mě ještě dobrá varianta, zajišťují tam odbornou péči. Řekla bych, že více přichází lidé, kteří se sami nezvládnou vyrovnat se smrtí blízkého člověka.

Při rozhodování, jak se postarat o dlouhodobě nemocného nebo umírajícího, se lidé obrací spíše na lékaře, který je schopen popsat zdravotní komplikace, které mohou přijít, nebo míru zátěže, s jakou se budou muset vypořádat.

Chodí lidé do poradny s pocitem lítosti? Litují, že se nestihli řádně rozloučit nebo že neudělali vše co mohli?

Rozhodně. Lítost se ale objevuje i v jiných případech terapeutické práce, kdy se nemusí jednat o smrt, ale například o vztah klienta s rodiči.

Mají nevyřešené vztahy, samota nebo opuštění vliv i na psychiku umírajícího? Existuje něco jako terapie pro umírající?

Hospic určitě poskytuje podobnou službu, o které mluvíte. Pracovníci jsou proškoleni, jejich práce má velký psychologický rozměr, navíc pracují s celými rodinami. Jeden z hlavních cílů hospicové péče je zajistit „dobrý" odchod ze světa. Dobře se umírá člověku, který má urovnané vztahy s vlastní rodinou. Smrt je braná jako součást života.

Existuje dnes nějaká alternativa posledního pomazání, které dříve sloužilo jako rozhřešení umírajícího a smíření se smrtí?

Poslední pomazání je specifické a funguje pouze pro věřící. V centru zájmu by měl být vždy ten umírající, jehož snaha je vztahy urovnat a dovyřešit. Často s touto prosbou přichází pozůstalí. V Hospici se pak používají podobné terapeutické techniky jako používáme my, jejichž cílem je konečné vyrovnání.

Je lepší pro pozůstalé se „vybrečet", emočně prožít ztrátu někoho blízkého, než pocity držet v sobě a zachovat chladnou tvář?

Z mého pohledu je rozhodně dobré projít si smutkem, který má několik fází. Když se z různých důvodů snaží lidé smutku vyhnout, tak nastává velké nebezpečí, že se ta emoce ztráty a smutku somatizuje a vznikne onemocnění.

Někdy se stává, že okolí nemá pochopení a moc trpělivosti pro truchlícího a jeho nálady doprovázející prožívání smutku. To pak může na toho člověka vytvořit nepříjemný tlak a on začne užívat medikaci a považuje situaci za vyřešenou. Léky fungující na chemické bázi nemusí znamenat, že si člověk vyčistí duši od ztráty a přijme novou realitu. Smutek neznamená nic jiného, než že se snažíme vyrovnat se životní ztrátou. Každý člověk prožívá smutek odlišně.

V minulosti byla smrt spojena s rituálem pohřbívání, v současné době podle nejnovějších čísel se skoro polovina úmrtí objede bez pohřbu. Hraje rituál nějakou roli při vyrovnávání se se smrtí a ztrátou?

Obecně ubývá hodně rituálů z našich životů. Já si myslím, že rituály slouží jako společensky vyzkoušená pomoc při prožívání důležitých emočních přechodů. Podle mě ani není dobře, když se děti neberou na pohřby.

To je zajímavý úkaz. Řada rodičů smrt před dětmi „schovává".

Děti se dají vychovávat i s tím, že jsou se smrtí konfrontovány a je to pro ně těžké. Když budou rodiče ochotní si s dětmi o tom promluvit a vydržet jejich smutek, tak to může vyústit v to, že z těchto dětí vyrostou zdraví dospělí jedinci.

Mají argumenty jako nejsou na to dost velcí, nechci je traumatizovat, nepochopili by to nějaké faktické opodstatnění při psychologickém vývoji dětí?

Z mého pohledu opravdu ne. Děti jsou stejně neustále konfrontovány s nějakými ztrátami a dospělí je ani nemusí vnímat. Pokud je rodiče drží jen v pozitivním světě, tak nemohou být připraveny na vstup do reálného světa. Samozřejmě, že je potřeba děti na nemoc, smrt, pohřeb připravit. Rodiče musí být připraveni odpovídat na otázky, které budou děti klást.

Děti spíše přijmou od rodičů odpověď já nevím než to, že se budeme tvářit, jakože babička neumřela.

Podle vyjádření pohřebních služeb se provádí až o 50 procent smutečních obřadů méně, přitom z jiných výzkumů vyplývá, že to není z finančních důvodů. Proč si myslíte, že pozůstalí opouštějí formální rozloučení se zemřelým?

Rituál pomáhá tomu, že se celá ta událost uzavře. Pohřeb má podobu určitého rozloučení. Existuje spousta dobrých filmů, které vypráví o různých typech rituálů. Někdo si přeje být rozprášen na konkrétním místě, lidé pak putují s popelem na místo určení, kdy ta samotná cesta představuje rituál, kdy dojde k určitému rozloučení. Nemyslím si, že ten rituál musí být institucionalizovaný, že existuje jen jeden správný způsob. Strach z rozloučení může být pro lidi, kteří odmítají pohřeb, příliš velký a oni ještě nejsou připravení tu kapitolu uzavřít.

Strach narůstá v případě, že vztahy v rodině nejsou příliš dobré. Když umře někomu milovaný člověk, tak to smutnění lze snést. Zatímco když jsou tam vztahové deficity, tak lidé prožívají kromě smutku spoustu dalších emocí, které se na smutek nabalují.

Někdy se lidé musí kromě smutku vypořádat i s výčitkami, například proto, že rodiče dali do hospice, nedokázali se sami postarat.

Záleží na tom, do jaké míry jsou ti lidé zralí a schopni dělat rozhodování. Výčitky nemusí přijít, pokud zdravě zvážím své schopnosti a podle toho se rozhodnu.

Výčitky pak mohou přerůst i v hanbu, kterou dotyční cítí před ostatními.

Řekla bych, že to je pak výsledek určitého tlaku. Ve společnosti převládá názor, že když se o mě jako dítě moje matka starala, zavazuje mě to k tom, abych se já postarala o ni. Tohle uvažování jde ale proti proudu času. Je určitě dobré pomoct člověku do míry, do které jsem schopna, ale nemělo by to přesáhnout hranice. Řeka života teče určitým směrem, to co mi dali moji rodiče, jsem morálně zavázána jim odevzdat, ale především mám povinnost vůči mým dětem.

Vyžaduje tohle jednání oběť? Často se stává, že lidé pociťují nutnost přinést oběť. Zemře jeden z manželů a ten druhý už odevzdaně dožívá, nemá už žádně očekávání, nebo onemocní stará maminka a její dcera obětuje svůj život, aby se o ni postarala.

Pokud je to rozhodnutí s plným vědomím, tak je to pro mě v pořádku. Devastační to může být, pokud si to na mě nárokuje někdo jiný a „dotlačí" mě do toho. Věty typu: doufám, že se o mě postaráš, až já nebudu moct, nebo měla by ses o ní postarat, když tě vychovala, mohou člověka zatížit stejně, jako tlak například širší rodiny.

Jak vnímáte kulturu vzpomínání na zemřelé, chození na hřbitovy, pečování o hrob, Dušičky?

Myslím si, že to má určitý ozdravný efekt. Pohřby mají několik fází. Po první fázi smutného rozloučení, přichází smuteční hostina, kdy se sejde rodina, pozůstalí, přátelé a vzpomínají na zemřelého. Druhá fáze má úplně jinou atmosféru a objevují se tam jiné emoce.

Vzpomínání je očistné, navíc nás udržuje v kontaktu se zemřelým.

Někteří lidé se na smrt aktivně připravují, mají vybraný hrob, napsané parte, připravený list s adresami, vybrané oblečení do rakve.

Řekla bych, že je to nad míru zodpovědný přístup. Působí to trochu komicky a nezvykle, ale pokud se na to podíváte, jako že člověk zachází se svým životem i na jeho konci takto zodpovědně, tak mi to připadá jako velice laskavý přístup k pozůstalým.

Proč myslíte, že dochází k odmítání pohřbu? Spousta uren s popelem zůstává v krematoriích a nikdo si je nevyzvedne, počet pohřbů klesá, mladí lidé nechodí na hřbitovy. Má toto chování nějaké psychologické příčiny?

Je to hodně složitá otázka. možná to souvisí se změnou morálních hodnot, kdy se povinnost změnila na zodpovědnost. Dříve bylo spoustu věcí prostě daných, neexistovala alternativa, v dnešní době u mnoha věcí odpadl tlak na to, aby se to dělalo podle určitých pravidel nebo aby se to vůbec udělalo. Když nejsou pozůstalí zralí udělat rozhodnutí, nikdo jiný ho za ně neudělá.

Ve zpovědích umírajících v hospicu se často objevuje to, že je nejhorší umírat sám. Většina lidí si přeje, aby s nimi byl při umírání někdo z rodiny, někdo blízký. Obecně jsou ve společnosti preferovány jiné hodnoty, než je například empatie. Emoce spojené s umíráním jsou tak silné, že si někteří lidé zkrátka neumí poradit. To může být jedním z důvodů, proč se vyhýbají pohřbům.

Autor: Petr Vodseďálek

2.11.2014 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Fontána byla vrcholem Hasičských slavností.
5

FOTO, VIDEO: Hasičská fontána v novém hávu nadchla stovky diváků

Hostující Čížek (v bílém) se snaží zastavit akci Ladry.
10

Kladno si veze od Ploučnice všechny body

Stádo ovcí na Frýdlantsku napadli vlci

Jindřichovice pod Smrkem – Letos v dubnu na Frýdlantsku vlci napadli stádo ovcí a jednoho berana. Za oběť jim padly čtyři dospělé ovce a třicet dva jehňat. 

Největší marmeládovou soutěž ve střední Evropě ohrožuje letošní neúroda ovoce

Kunratice – Zatímco v jiných letech už pořadatelé tradiční Kunratické Jamparády pečlivě evidovali na 30 vzorků, letos jich zatím do malé obce na Frýdlantsku, která proslula výrobou marmelád, přišly dosud pouhé dva.

Hranice kraje u Oken má novou silnici

Českolipsko - Po moderní, bezpečné a širší silnici se nově jezdí u Oken na Českolipsku. Skončila kompletní rekonstrukce úseku krajské silnice II/273 která vede z obce Okna dál do Středočeského kraje.

Futsalisté jsou v plné přípravě

Česká Lípa - Prvoligoví futsalisti FC Démoni Česká Lípa se pilně připravují na novou sezonu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení