Starý Bernštejn, tyčící se nad městečkem Dubá na 480 metrů vysokém Berkovském vrchu, působí už odnepaměti na duše tisíců romantických poutníků jako magnet. Sám jsem kolem něj šlapal nebo jel nesčetněkrát, mohu to potvrdit. Stejně jako to, že střelka buzoly na jeho vrcholové hradní skále přesycené železem se točí jako zběsilá.

Ale jen jednomu poutníkovi, vodákovi, výsadkáři a trampovi v jedné osobě se Bernštejn stal doslova životní láskou a osudem. Jeho příběh je o tom, že když člověk něco opravdu chce, tak není žádných překážek, které by mu odolaly.

„Hrad Bernštejn mi totálně ovlivnil život. Jsem svobodný, protože kvůli hradu ode mne všechny ženy utekly. Měly mě za blázna,“ říká o sobě otevřeně 66letý tramp Miloš Novák, který si už skoro 40 let může za svým jménem oprávněně psát „z Bernštejna“. Stojíme na střeše zbytků hradní věže. Je odtud nádherný panoramatický rozhled na velkou část Čech.

Pionýrské roky

Vše začalo 7. října 1971. „Šel jsem kolem na normálním vandru a hned, jak jsem Bernštejn poprvé spatřil, když jsem vylezl z lesa, zamiloval jsem se do něj. Prostě jsem okamžitě, od první chvíle, cítil, že k sobě nějak patříme. Ještě ten samý den jsem běžel za starostou, že bych ten hrad chtěl získat do pronájmu. Nevyhodil mě. Kupodivu, vzhledem k tomu, co tady tehdy bylo za dobu,“ vzpomíná tramp a bývalý příslušník elitního (a svým odporem proti sovětským okupantům v srpnu 1968 dnes už legendárního) 7. speciálního výsadkového pluku Miloš Novák na první setkání se svou celoživotní láskou. A přesně podle přísloví: Štěstí přeje připraveným, se na Nováka usmála fortuna.

„Za tři týdny mi starosta napsal, že obec s mým návrhem souhlasí, protože pozemek, jako teda kopec je sice její, ale hrad je státní a na jeho opravu nemá finance. Doslova mi řekl: „Co mám s vámi dělat. Buďto vám ten hrad dáme, nebo to tady celé spadne. S tím papírem jsem pak zajel do České Lípy,“ vypráví mi už ve svém loveckém sále v hradní věži s původní klenbou a lavicemi Novák.

Jenže u českolipských byrokratů už začaly potíže. „Nevím proč, ale nabízeli mi, abych si vybral nějaký jiný historický objekt. Třeba věž zámku v Lemberku. Já ale chtěl pořád dokola jen Bernštejn, i když to byla v té době jen ruina, navíc daleko od všech cest, lidí, elektřiny a dokonce i vody,“ pokračuje Novák ve svém těžko uvěřitelném příběhu o tom, že silná lidská vůle a láska dokáže nejen hory přenášet, ale zlomit i úředníky s razítkem. Na základě pokynu úředníků sice vypracoval projekt, co by s hradem chtěl dělat, ale i tak musel čekat ještě 18 měsíců, než se mohl se svým tehdejším kamarádem Josefem Přerovským dát do práce. „Nebýt Pepy Přerovského, tvrdého dítěte žižkovské ulice, který se ke mně připojil poté, co jsem se ho zeptal, zda má kam jezdit v zimě na vandry, určitě bych dnes s hradem nebyl tam, kde jsem teď,“ přiznává Miloš Novák.

I tak byly podle něj první tři roky pěkně tvrdé, doslova pionýrské. Vše potřebné se například muselo tahat nahoru na hrad na zádech. (Protože dodnes na Bernštejně není elektřina, bylo třeba vynosit nahoru doslova tuny materiálu nutné na jeho opravu a třeba metráky malty musel Novák míchat hezky „růčo“.) Oba šílenci začali zároveň s odkrýváním věky sesutých zbytků Bernštejnu pracovat na opravě obou středověkých přístupových cest na hrad.
I když sepsání první smlouvy se státními úředníky nebylo pro Nováka jednoduchou záležitostí, netrvalo dlouho a už byla na světě smlouva druhá. „Chtěl jsem ji na sto let, ale to prý nejde. Takže jsem hradním pánem jen na devadesát let. To by mohlo stačit, třetí smlouva už asi nebude zapotřebí,“ směje se Novák. Se svými kamarády dosud do opravy Bernštejna a jeho podhradí investoval podle svého hrubého odhadu kolem půl miliónu korun. „Plus desítky tisíc hodin galejí,“ dodává hradní pán.

Zavraždění mniši

Všechny nálezy učiněné na hradě, v hradní studni i v sesuvem zasypaném zbytku přízemí hradního donjonu Novák samozřejmě odevzdal na příslušné úřady. Patřil mezi ně například vzácný typ tzv. mluvícího kachle, na kterém jsou výjevy z bible, nebo několik středověkých šipek z kuší, což svědčí o bouřlivé minulosti Bernštejna, plné krve a zabíjení.

Podle Nováka se na hradě silně mordovalo i v 17. století, za třicetileté války. To už byl studený a nepohodlný hrad opuštěný, páni si namísto něj postavili dole na kraji Dubé velký zámek, tzv. Nový Bernštejn. Na hradě zůstávalo jen několik mnichů, kterým spartánské podmínky moc nevadily. Ani zdi opevnění je však neochránily před Švédy, kteří táhli kolem. „Několikrát sem za mnou nahoru přijeli kamarádi nebo kamarádky, kteří se tu necítili dobře. Pes jedné kámošky dokonce odmítal jít do věže, i když venku padaly trakaře,“ vypráví tajemně Novák v šeru rytířského sálu, zatímco za okny padá na kraj dlouhá podzimní noc.

Všechny tyto povídačky prý potvrdila návštěva biotronika. „Byl tady několik hodin, něco si měřil a na podlaze nechával nějaké značky. Když skončil, vytvořily ty značky na podlaze obrysy dvou hlavami k sobě ležících postav. Dost možná, že to byli právě ti Švédy povraždění mniši,“ říká Novák.
Ale mrtví patří k hradu Bernštejn – bohužel – i dnes. Za těch zhruba čtyřicet let zažil hradní pán dvakrát ty nejsmutnější okamžiky, když tady našel nehybné tělo… „Když jsem tady začínal, zabil se tu pádem z hradeb jeden muž, bylo mu tehdy už 72 let. Poměrně nedávno se tady zřítilo teprve jednadvacetileté děvče, uklouzla jí noha, když lezla po hradní skále pro nějakou kytku. Poranila si páteř, v nemocnici pak na následky svého zranění zemřela,“ připomíná si nerad Novák traumatické zážitky.

Nebezpečná voda

Sám ovšem měl také na hradě několikrát namále. Asi nejblíže smrti byl, když se zrovna v tu dobu, kdy si dopřával po práci zasloužené pivko ve vrchovanské hospodě, zřítila část podmáčené hradní skály, pod kterou ještě pár minut předtím kopal. I když žijeme v mírném pásmu, příroda i u nás občas dokáže ukázat svoji sílu. A o tom, že se podnebí v posledních letech opravdu mění, svědčí fakt, že Novák za dobu, co „vládne“ na Bernštejně, zažil jen tři skutečné přívalové deště, a to shodou okolností během několika posledních let.„Ten poslední, v srpnu, už strop věže nevydržel a do palácové místnosti pod ním dost zateklo,“ povzdechne si hradní pán.

Bouře a poryvy

Silných bouří s tisícovkami blesků, pravidelně dopadajících na hrad, ale zažil Miloš Novák nepočítaně. Vrcholem bylo, když do věže, ve které zrovna seděl u kamen, uhodilo během pouhých dvaceti minut sedm blesků.

„Když to praští těsně vedle vás, nejdříve to zasyčí, zapraská, a pak se teprve ozve strašná rána,“ popisuje hradní pán. „Jednou vletěl blesk do věže oknem, naštěstí zrovna v době, kdy jsem tam nebyl. Úplně ho roztavil,“ sype ze sebe další a další „bleskové“ informace. Miloš Novák na hradě ale také zažil mnoho velmi silných větrů, vichřic a orkánů. Asi nejhorší to bylo v roce 2000.

„Stál jsem tehdy na věži jako osamocený kapitán na můstku lodi nebo jako námořník ve strážním koši a jen se mohl dívat, jak se přes celý obzor na mě žene obrovská masa černých mraků. A pak to začalo, stěží jsem stačil po prvním nárazu vichru zmizet do věže. Vichřice byla tak silná, že celý hrad pod jejími nárazy vibroval,“ tvrdí Novák, pracující na Státní plavební správě, a zdůrazňuje, že za celý svůj život nic podobného nezažil.
„Pak jsem někde četl, že rychlost orkánu dosahovala v nárazech přes 220 kilometrů za hodinu,“ dodává.

Celý článek můžete číst v jarním vydání časopisu VÉČKO.

Autor: Petr Blahuš