VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Primář pediatrie z Lípy: Medicína postupuje příliš rychle

Česká Lípa /ROZHOVOR/ - Jeho primářský pokoj je jako pracovna vědce. Na stole, na okenním parapetu i na zemi má roztažené knihy, domácí i zahraniční odborné časopisy nebo jen nakopírované články z nich.

6.6.2014
SDÍLEJ:

Josef Gut, primáře pediatrie v České Lípě. Foto: Deník/Vít Černý

Pokud by někdo hledal knižně shrnuté veškeré vědomosti o pediatrii a jejích jednotlivých oborech, mohl by začít třeba právě tady. U Josefa Guta, primáře pediatrie v České Lípě.

Když jsem šel za ním, věděl jsem, že si jeho práce všimly i domácí mainstreamové časopisy a zařadily ho mezi nejvěhlasnější pediatry v Česku.

Plánovaný rozhovor se známým lékařem se ale během svého vzniku podstatně měnil. Kromě primáře a pediatra jsem měl najednou před sebou v jednu chvíli i vědce, v další moment filozofa a nakonec i běžného člověka. Toto je tedy Josef Gut v několika formách, ale obsahově vždy poutavě, zajímavě a k zamyšlení.

Pane primáři, někde jsem si přečetl, že jako lékař působíte od roku 1982. Celou dobu tady v České Lípě?

V roce 1982 jsem promoval a nastoupil jsem sem. Původně jsem ale nechtěl, neměl jsem to v plánu. Ale znal jsem Vráťu Hadravu mladšího, spolu jsme dělali sanitáře v Motole a Vráťa říkal, že jeho otec v České Lípě primářuje a potřeboval by nějaké mladé lékaře.

Jeho nabídka mě zaujala a vyrazil jsem sem na výlet z Prahy. Nikdy jsem předtím v Lípě nebyl. Ačkoli už stála nová nemocnice, tak dětské oddělení zůstávalo jako poslední v staré budově pod Holákem, kam jsem se byl podívat. Budova byla stará, ale přívětivá, stejně jako personál a hlavně primář, který na mě udělal velmi dobrý dojem vlídného a vzdělaného člověka.

A odpoledne jsme se vydali s Vratislavem do Pekla na běžky. Zimní pekelská krajina se mně moc líbila. Tak jsme se tenkrát rozhodli jít do Lípy, i když už jsme měli rozjednané místo v Jablonci nad Nisou a v Jindřichově Hradci.

Vědecká kariéra na klinikách mě sice trochu lákala, ale já jsem do Prahy nechtěl. Tenkrát na klinikách mohli stejně skončit v podstatě jenom straníci nebo lidi s protekcí. Takže jsem věděl, že musím odejít mimo Prahu a také jsem věděl, že v Praze bych musel bydlet v paneláku. To byla pro mě dost hrozivá představa. Historickou Prahu, kterou mám křížem krážem prochozenou, mám rád, ale pocházím z vesnice a bylo pro mě těžko představitelné bydlet na sídlišti.

Odkud tedy jste?

Z Litoměřicka. Jsem z malé vesnice. V zásadě vesnický člověk.

Tohle tvrzení je docela legrační v určitém kontextu. Časopis Týden Vás před čtyřmi lety zařadil mezi 10 nejlepších pediatrů v ČR. Přičemž pět lidí z této desítky pocházelo z velkých fakultních nemocnic v Praze, dva byli z Hradce Králové a po jednom z Brna a Olomouce. Vás zařadili hned na třetí místo jako zástupce České Lípy. Dá se pediatrie na téhle vysoké úrovni dělat i tady v Lípě? Přijde mi to, jako kdyby fotbalista chtěl hrát za reprezentaci, ale kopal by jen B třídu v Novém Boru.

Jasně, ale trochu ten příměr kulhá. Když chce dělat člověk takzvanou velkou vědu, dneska už ji nemůže dělat z okresu. To nejde, na to potřebujete podmínky a týmovou práci. Dneska se věci nedělají jako one-man show. Takže po téhle stránce určitě ne, ale jinak tvrdím, že dobrá medicína se dá dělat všude.

Nikdy Vás nelákalo pracovat v nějaké větší fakultní nemocnici, právě i z těch vědeckých důvodů?

Nabídky jsem měl opakovaně, pak už mi byly dávány i s určitou výčitkou. Ale tehdy jsme měli malé děti a pro rodinu by to znamenalo určitý diskomfort. Protože v Praze zázemí nemáme, museli bychom se nastěhovat na nějaké velké sídliště. Zpočátku jsme tady rok bydleli na Špičáku v paneláku a pro mě to bylo neradostné období. Jak už jsem říkal, jsem z malé vesnice.

Svého rozhodnutí nelituji. Zvláště v posledních letech si stále víc uvědomuji, že hektické tempo klinických pracovišť a rivalita mně nevyhovuje. S tím také souvisí to, že ve mně sílí pocit, že medicína jde hodně rychle dopředu, až moc rychle a někdy už jsem skeptický z řady nových věcí. Nevím, jestli je všechno dobře, co děláme. Jestli máme obecně v těch medicínských podmínkách dělat všechno, co umíme.

Můžete uvést nějaké případy z pediatrie? V čem pediatrie tak hodně postoupila?

V čem postoupila nepochybně a mimořádně, to je péče o novorozence a zvláště o nedonošence. Zrovna na stole mám učebnici z roku 1937. V kapitole věnované nedonošeným dětem je napsáno, že děti s porodní váhou méně než 1 kg zpravidla umírají. Ani šance dětí s váhou do 2 kg nabyly valné. Kdežto dneska je to úplně jinak, to se radikálně změnilo. Úmrtnost novorozenců pod 2 kg je velmi malá. Problém v současnosti dělají nedonošenci s extrémně nízkou porodní hmotností.

Já si pamatuji, že v mých začátcích péče o tyto děti byla více méně marná, takže když se tady narodilo dítě před 28. týdnem vývoje, tak jsem ho, možná to bude znít z dnešního pohledu drsně, nechal hlavně v klidu a důstojně umřít. Věděl jsem, že je prakticky nepřeložitelné (nevydrží převoz) do centra a také, že ani tam nemá vlastně velkou šanci. Tehdy se to ještě moc neumělo a ani v centrech neměli dobrou techniku ve srovnání se současným stavem. To se opravdu radikálně změnilo, protože péče o tyto děti je dneska do značné míry vyřešená a umí se o ně pečovat. Bohužel trend posledních let jasně ukazuje, že stále pomalu, ale jistě nedonošených dětí přibývá. Spekuluje se o více příčinách, ale jednou z nich určitě je to, že ženy odsouvají svá těhotenství do vyššího věku.

Kde je dnes hranice životaschopnosti u nedonošených dětí?

Dnes se mluví o hranici životaschopnosti někde kolem 24. či 23. týdne, dokonce 22. týdne, to jinými slovy znamená, že se začíná s „kosmickou" neonatologickou péčí i u těchto nedonošenců. Tak vzniká ale otázka, jestli se má věková hranice stále snižovat. Narážíme na biologické hranice.

I v Evropě jsou země (např. Holandsko), kde jsou dosti zdrženliví. Technicky „plicně, srdečně či střevně" je dnešní technologická medicína umí převést doslova z údolí smrti, ale tyto děti (zjednodušeně) mají ještě také hlavu a v ní mozek a ono to není jednoduché, když se narodí tak příliš brzy a žijí v úplně jiných životních podmínkách.

prim. MUDr. Josef Gut• je mu 57 let
• absolvoval Lékařskou fakultu Karlovy univerzity v Praze
• v českolipské nemocnici pracuje od roku 1982
• žije v Novém Boru, je ženatý, má 2 děti a 2 vnoučata
• koníčky: jízda na kole (to je velký koníček), četba (zejména historicky či filozoficky zaměřené knihy), výlety do přírody
• je členem výboru České pediatrické společnosti, v jejímž čele stál několik let jako místopředseda, je zakladatelem Sdružení pro enurézu, jehož cílem byla osvěta, týkající se nočního pomočování u dětí
• O medicíně: „Mně je opravdu zaměstnání koníčkem, medicína mě baví. Je to úžasný obor, i biologicky je to nesmírně zajímavé a když se do toho člověk vnoří, tak si s tím dost vystačí."
• O tom, co má mimo jiné rád: „V poslední době jsem vůbec nejradši, když je ticho a zároveň nejsem zahlcený podněty z okolí. Čím dál víc to oceňuji a čím dál víc bývám rád sám se sebou."
• O fascinaci přírodou: „Nedávno jsme našli na Bezdězu roháče. Žena si ho vzala do kapsy a on jí utekl. Ale fakt jsme našli roháče. To jsem zíral, normálně, že se dá na Bezdězu chytit roháč."

V perinatologických centrech jim pomocí přístrojů, třeba dýchacích a výživových umí přechodně nahradit základní funkce, ale děloha je děloha. U těchto extrémně nezralých jedinců dlouhodobě přetrvává řada handicapů celé dětství.

Ať chceme být inženýry čehokoliv, dělohu nahradit neumíme, tu složitou a svým způsobem tajemnou komunikaci a souhru mezi těhotnou matkou a jejím nenarozeným miminkem. Dnes probleskují dost znepokojivé zprávy, že mezi těmito příliš brzy narozenými se objevuje v pozdějším věku více autistů a dalších duševních poruch. Z toho nás asi ještě bude bolet hlava, jestli naše současné úsilí bylo správné.

Napadají vás tyto filozofické otázky jen při čtení odborných knih nebo i při vaší praxi?

Lékařská profese a každodenní praxe s pacienty ve mně vyvolává i filozofické otázky po správnosti našeho konání, nejspíše asi jako v leckterém lékaři. To není jen vyčtené filozofování, je to právě denní setkávání s lidskou bolestí a naší omezeností.

Na druhou stranu je potřeba zdůraznit, že pediatrie jako obor je radostná a optimistická. Děti přece přinášejí radost a jas do našeho života.

A tady v České Lípě jste schopni se postarat i o ty mimořádně předčasně narozené děti, o kterých jste mluvil?

Těžce nedonošené se zde rodí jen tehdy, pokud se nepodaří převézt matku před porodem do centra a od nás se očekává, že takového nedonošence stabilizujeme a zajistíme k převozu. Je však třeba vědět, že obecně porození extrémně nezralého nedonošence (pod 25. týden) mimo perinatologická centra velmi výrazně snižuje jeho šance.

My ale už řadu let fungujeme jako tzv. intermediální jednotka, to znamená, že u nás zůstávají děti od 32. týdne a výše. Z perinatologického centra v Ústí nad Labem nám ale často následně vracejí i ty ještě dříve narozené. Po stabilizaci stavu, když už nepotřebují podporu dýchacích přístrojů a když dosáhnou 1400 - 1500 gramů, tak je k nám překládají na „dovykrmení" a „vyzrání". I tato péče je docela náročná. Na novorozeneckém oddělení je tým sester, který s těmito dětmi umí dobře pracovat a současný tým doktorů je také vyškolen v této péči. Ústecké centrum nás považuje za spolehlivého partnera, takže se nám nebojí takové děti svěřit.

Nedávno jsme v novinách připomínali výročí někdejšího primáře pediatrie Karla Vlasáka. Setkal jste se s ním ještě v osmdesátých letech tady na oddělení?

Chodil ještě na občasné služby. Byl už v důchodu. Starší důstojný pán. Měl svůj anglický suchý humor, takový zvláštně pichlavý, ale celkově noblesní pán. On nikdy nesportoval (co pamatuji a co vím z vyprávění), podobně jako Winston Churchill tvrdil, že sport škodí zdraví. Já si nepamatuji, že bych ho viděl udělat rychlý krok. Byl klidný kavárenský typ. Velmi vzdělaný a příjemný lékař, vůči pacientům obětavý a pečlivý. To byly atributy, které mu seděly.

Po primáři Vlasákovi vedl pediatrii primář Hadrava a po něm už vy?

Víceméně jsem musel. Primář Hadrava nám v roce 1991 najednou oznámil, že končí. My jsme ho docela usilovně přemlouvali „to nemyslíte vážně". On ještě nebyl tak starý, bylo mu tehdy šedesát dva roků, myslím. Přemlouvali jsme ho, ale on se nenechal.

Opravdu jsme toho litovali. Já jsem se cítil navíc tenkrát hrozně mladý. Mně bylo třicet čtyři roků. Stal jsem se v té době nejmladším primářem v České republice. Nevěděl jsem, jestli na to mám. Říkali jsme s doktorkou Kocinovou, že na „oddělení máme válečný komunismus", protože jsme se až úzkostně báli, abychom neudělali chybu. Nějak jsme to zvládli, ale nebylo to jednoduché.

Takže jste primářem nějakých 22 nebo 23 let?

Hrůza.

Proč? Mně to připadá úžasný!

Tak to tedy nevím. Už se cítím trochu amortizovaný. To tam klidně napište.

Ale abych skončil optimisticky. Mám rád písničku Demografická Zdeňka Svěráka, kde v refrénu jsou tato slova: „Prosím Vás, mějte nás, do života vnesem jas. Mějte nás za mlada, zlepší se vám nálada. Prosím Vás, mějte, nakrmte je, chraňte je, dejte jim přístřeší, zlobí, ale potěší."

Evropská populace, včetně té naší stárne, takže nám hrozí reálně, že náš kontinent zestárne a stane se, tuším slovy Jana Pavla II., „komfortní čekárnou na smrt".

Autor: Michael Polák

6.6.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Autoveterán. Ilustrační foto.

Českolipskem projede desítka historických vozidel

Pestré složení týmů dopředu určila pravidla. Minimálně jednomu členovi muselo být přes 55 let, mezi sebou nikdo nesměl být v příbuzenském svazku. To mimo jiné vedlo k seznámení blízkých sousedů, kteří se do té doby vůbec neznali.
28

Českolipskou Čtvrtí roku 2017 se stalo Moderní centrum

KRÁTCE: Bogar má už dva tituly mistra světa. Práce v Pihelu mění jízdní řád

Českolipsko - Přinášíme krátké zprávy z celého regionu: zpravodajství z měst i obcí, krimi, kultury a sportu.

Marek Burian přestoupil do Doks. "Seběhlo se to rychle," přiznává hráč

Česká Lípa – Ještě před týdnem v Novém Boru se společně se spoluhráči z českolipského Arsenalu radoval z premiérové výhry v divizní soutěži. Sedm dní nato už ale na stadionu v Semilech oblékl dres Doks.

POZVÁNKA: Vratislavice budou ve čtvrtek patřit módě a Beatě Rajské

Vratislavice n. N. – Na autorskou módní přehlídku poslední kolekce návrhářky Beaty Rajské zvou ve čtvrtek Vratislavice. 

Dobrovolníky z celého kraje letos ocení v České Lípě

Liberecký kraj - Cena pro obyčejné lidi, kteří dělají obyčejné věci. Tak zní charakteristika cen Křesadlo, které každoročně putují šesti vybraným dobrovolníkům z Libereckého kraje. Letošní již sedmý ročník má pod patronátem českolipská pobočka organizace ADRA.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení