Ze svého dětství si pamatuji jednu jazykovou kuriozitu. Naši sousedé se jmenovali Pavla Bobková a Alfred Stelzig. Frau Bobek mluvila lámanou češtinou a rodiče o ní říkali, že je Němka jak poleno. Pocházela z Vesce, který v té době ještě nebyl městskou čtvrtí, a netajila se ani svým německým původem, ani prvním českým manželem. Čechem byl i v pořadí druhý choť Alfred Stelzig. Chodil do české školy, pocházel z Dětřichova a s legendárním odbojným kovářem z Raspenavy ho pojilo jen Frýdlantsko.

Pan Freitag, pan Pátek a pan Moudrý

Právě Liberecko, Jablonecko a vlastně celá oblast českého pohraničí je plná podobných paradoxů. Když jsem se například ptala na typické jméno právě na matrice Městského úřadu ve Frýdlantě v naději, že uslyším o Stelzigovi, nebo alespoň o Schulzovi či Preislerovi, bylo mi řečeno, že nejčastěji vyskytovaná příjmení jsou Novotný, Bari, David, Novák, Černý, Tomáš, Havel a Balog, v tomto pořadí. „A co německá jména“, nechtěla jsem se nechat odbýt. „Moc jich tu zrovna není, chodí sem ale jeden pán, když potřebujeme přečíst něco ze švabachu, je to Němec ale jmenuje se pan Moudrý,“ podělila se o jeden takový příklad příjemná paní matrikářka.

Mnohá „echt“ česká jména jsou ale právě v oblasti bývalých Sudet důsledkem poválečného počeštění. Jak říká Jiří Miler, starosta z Českého Dubu, z mnohých Freitagů se po válce přes noc stali Pátkové.

„U mě to bylo něco podobného. Když jsem se ptal tatínka, proč se nepíšeme německy, jak se naše jméno běžně uvádí, řekl mi, že jeho babička se za Rakouska – Uherska psala běžně s přehlasovaným u a dvěma l. Když ale těsně po válce dostal svou první občanku, na matrice se ho ani neptali a napsali ho tam rovnou česky. Tak se snad u nás jmenuje už jen autor Krtečka,“ podělil se o vlastní zkušenost starosta města, kde se to jinak hemží Bulíři, Tvrzníky, Sluky, Kolomazníky a především pak nositeli typicky českodubského příjmení jména Pavlů.

Pan Šourek patří do Zásady

Další českou enklávou v dříve převážně německém pohraničí je Zásada na Jablonecku. Po generace tam nesou lidé jména Pavlata, Belda, Boudík, Havel, Kopal, Marek a Šourek. „To byl dokonce zakladatel zdejší kaple sv. Prokopa,“ řekli mi místní. Nositelé jména Šourek, které podle odborníků na onomastiku, tedy nauky o vlastních jménech, označuje šourajícího se člověka, podle jiného výkladu pak měšec či váček, hojně žijí a žili i v nedalekých Plavech. Alespoň tamní hřbitov je plný náhrobků s tímto pěkným českým příjmením.

Jinak se ovšem oblast Tanvaldska, Jablonecka i samotného Liberce hemží příjmením Preissler, a to v nejrůznějších variantách. (Preisler, Preysler, Preizler, Preussler, Preusler, Praisler, Prajsler, Prajzler či podobně.). „Jméno vychází z nářečního středohornoněmeckého podstatného jména brise, které označovalo šňůrku k ozdobě šatů. Příjmení se tedy mohlo vztahovat k člověku, který takové ozdobné šňůrky vyráběl nebo si jimi zdobil oděv,“ říká Pavel Štěpán z Ústavu pro jazyk český ČAV.

Podle něj se u těchto typů příjmení vyskytují nejrůznější varianty velmi často. Jejich vznik přitom nemusí být vždy výsledkem působení češtiny. „Důležitou roli zde často sehrávají i německá nářečí. Ke změnám mohlo docházet prakticky kdykoli. Pokud jde ale o počešťování, na Liberecku, kde žili převážně Němci, o něm v minulosti moc uvažovat nemůžeme,“ dodává odborník.

O příjmeních typických pro Liberecko podle něho obecně mnoho říci nelze. „Je samozřejmé, že vzhledem k většinovému podílu německého obyvatelstva tu byla značná část příjmení německého původu, uvažovat by bylo možné i o příjmeních ovlivněných zdejším hornoněmeckým nářečím. Po odsunu německého obyvatelstva se ale situace velmi výrazně proměnila a pokud tedy do roku 1945 nějaká specifika existovala, v pozdější době o nich už mluvit vůbec nemůžeme,“ vysvětlil Pavel Štěpán z Ústavu pro jazyk český ČAV. Přesto tu ale existují jména, jež se zde vyskytují častěji než v jiných oblastech země. Například Hujer, jehož tak proslavili pánové Svěrák a Smoljak v kultovním Marečku, podejte mi pero.

Podle autorky publikace Naše příjmení, Doubravy Moldanové z UJEP v Ústí nad Labem, jde o příjmení německého původu, pocházející z německé nářeční podoby obecného jména Häuer , tedy horník. Na Liberecku se vyskytovalo už v 17. století. Tento výklad je podle Moldanové pravděpodobnější než moravský základ slova hujer, které znamená část střeva či tlačenku.

A jaký je současný žebříček nejčastějších příjmení na Liberecku? Příliš se neliší od republikového průměru, jemuž vévodí Nováci a Novotní. Jméno v minulosti označovalo nové osadníky, ale také například i ševce, jež se specializovali výlučně na šití nové obuvi.

V současnosti vedou tato dvě příjmení prim i v Liberci. Za nimi se do první desítky řadí Svoboda, Černý, Horák, Procházka, Dvořák, Kučera, Beneš, Havelka a Štěpánek. Na rozdíl od zbytku republiky chybí na špici Hájek, Jelínek, Pokorný či Němec. Zato německá jména se tu logicky vyskytují často. Z nich podle další významné odbornice na příjmení a dokonce soudní znalkyně v tomto oboru Miroslavy Knappové patří k nejčastěji vyskytovaným Müller, Šulc, Neumann, Šmíd, Šír, Richter, Hampl, Lank, Hofman, Knobloch a Mayer. Na Českolipsku vedou Šulc, Kraus, Richter, Kaiser či Volf. V Ústí jsou mezi prvními třemi nejužívanějšími jmény německého původu zase Richter, Fišer a Šmíd.