Tajemstvím opředení záškodníci se školili v Doksech

Nebylo se čemu divit, německý Wehrmacht začal prohrávat a říši docházely síly. Po vylodění v západní Evropě v červnu 1944 nastal dlouhý ústup na všech frontách. V roce 1944 začala řadu věrných nacistů trápit myšlenka co se stane, až se fronta přiblíží na domácí půdu. Ke konci roku 1944 se ona myšlenka stala skutečností.

Situaci měli zachránit Werwolfové. Šlo o polovojenskou záškodnickou složku po vzoru sovětských partyzánů. Vybraní jedinci měli absolvovat speciální diverzní kurz a pak čekat. Čekat na to, až se převalí fronta a pak začít konat s podporou německého obyvatelstva. Tato část historie 2. světové války se nevyhnula ani Českolipsku.

Hotel s pohnutou historií

„Jestliže bychom v dubnu 1945 procházeli po silnici mezi Starými Splavy a Doksy, jistě bychom si všimli většího objektu na břehu Máchova jezera. Kdybychom se zastavili, okamžitě bychom se dostali do hledáčku hlídky místní policie nebo německé domobrany, Volkssturmu,“ přiblížil tehdejší okolí dnešního letoviska Radek Andonov s tím, že objekt dnes slouží jako hotel a stojí nedaleko trati ve směru na Českou Lípu.

Dneska se hotel jmenuje Port, ale místními obyvateli se mu říkalo politická. „Původně šlo objekt z třicátých let, který sloužil sociálním demokratům, později se za okupace z něj stalo školicí středisko oddílů SA a ke konci války objekt sloužil oficiálně k výcviku Volkssturmu,“ doplňuje Andonov a pokračuje: „Od února 1945 však do okolí Doks přijíždějí zamračení muži, kteří mají za úkol absolvovat speciální záškodnický kurz, poté se vrátit do místa bydliště, čekat na přechod fronty a pak začít záškodnickou válku.“

Kursisté se vzájemně neznali, byli ze všech částí tehdejších Sudet a měli vytvořit záškodnické skupiny. Tak se rodili Werwolfové. Na území tehdejšího protektorátu a Sudet fungovalo devatenáct takových středisek.

V poválečných dokumentech bezpečnostních orgánů je průběh takového kurzu v Doksech zaznamenán, a tak dnes víme, že výcvik měli na starost poddůstojníci a důstojníci zbraní SS - Waffen SS.

Odcházejí ve velkém spěchu

„Nešlo o žádné týlové ulejváky bez zkušeností, ale o odborníky s bojovými zkušenostmi z Balkánu a Sovětského svazu. Se zkušenostmi z bojů proti partyzánům a teď měli takové partyzány sami vytvářet pro konečné vítězství říše,“ prozradil Radek Andonov.

Účastníci kursu prodělali výcvik v maskování, manipulaci se zbraněmi a výbušninami. Na nedaleké trati se cvičili v likvidování hlídek a v pokládání trhaviny. Na břehu Máchova jezera měl stát vrak sovětského tanku, do kterého kursisté stříleli pancéřovými pěstmi, známými také jako protitanková střela - Panzerfaust.

Kurz byl zaměřený i na teoretické znalosti po vzoru partyzánů ze Sovětského svazu a k tomu jim sloužila i tajná příručka Werwolfů s názvem Kleinkrieg. Ta se stala předpisem pro vedení boje v týlu nepřítele. Kolik takových Werwolfů prošlo školicím střediskem v Doksech, není bohužel známo.

Na začátku května 1945 došlo k dočasnému přerušení kurzů a účastníci se měli odebrat domů. Po příchodu sovětských vojáků byl objekt opuštěný, na zemi se dle svědka povalovaly zbytky uniforem SS, písemné dokumenty, části výstroje a dokonce výzbroje.

Osamocení bojovníci

„Ještě dodnes se nacházejí v okolí v pískovci vyryté runové znaky a zřejmě iniciály kursistů,“ dodal Andonov. Co se stalo s Werwolfy? Na to odpovídá opět Radek Andonov: „Jedna šestice takových dobrodruhů prodělává 7. května 1945 svůj křest krví na silnici směrem do Liberce. Skupina míří z Karlových Varů do Liberce a pak dále do Krkonoš, náhle ji zastaví hlídka německého polního četnictva. Jsou podezřelí, neboť jedou směrem, odkud každý utíká. Než se hlídka vzpamatuje, tak místo vysvětlení přichází smrt od vlastních. Cesta vstříc nepříteli je volná a to za každou cenu!“

Nedlouho po příchodu Rudé armády a československých bezpečnostních orgánů nastal odsun místního německého obyvatelstva ze Sudet. Werwolfové zůstali osamocení, došlo k pár incidentům, výstřelům, ale i k osobním prohrám a udáním. Záškodnické skupině chyběla základna a motivace k boji. Malá válka tak nevzplanula v takové míře, jak se očekávalo.

Tomáš Mařas