Vydejte se do Kristiánova za památkou sklářů

Píše se rok 1775 a nedaleko Bedřichova začíná budoucí sklářský magnát Johann Leopold Riedel zakládat sklářskou osadu. Po Nové Louce už druhou v samém srdci Jizerských hor.

Zanedlouho tu vyroste nejen sklárna, ale i mlýn, pila a dva domky pro skláře. Na počest osvíceného majitele panství, hraběte Christiana Philippa Clam-Gallase, který mu místo pronajal, nese osada jméno Christhiansthal, česky Kristiánov.

Klenoty Jizerských hor

Tak popisuje vznik dnes již zaniklé sklářské osady ve své knížce Klenoty Jizerských hor – Kristiánov a Nová Louka s podtitulem Historie a současnost sklářských osad historik Petr Nový. V roce 2007 ji ve spolupráci s Muzeem skla a bižuterie, provozovatelem zdejšího památníku, vydalo nakladatelství Romana Karpaše.

Do Kristiánova si zakladatel zdejší huti přivedl své skláře z nedalekého Antonínova a Karlova. Ti poprvé roztopili zdejší sklářskou pec na Tři krále roku 1776. Říkalo se jí Nová huť,, aby se odlišila od „Staré huti“ na Nové Louce, kterou tu o dvacet let dříve vybudoval a následně ji pronajal rodině Riedelů další sklářský podnikatel – Johann Josef Kittel.

Bylo by ovšem chybou myslet si, že provoz huti a obchod s jejími produkty byl záležitostí nějakých zapadlých horalů. „Právě z Nové Louky sem zamířil například Riedlův zcestovalý bratranec Johann Christoph, který dlouhá léta před tím pobýval v Miláně a až do své smrti, v roce 1812, se jako hutní písař fakticky staral o provoz sklárny. Je možné, že experimentování s výrobou polotovarů pro skleněnou bižuterii se na Kristiánově dělo právě jeho zásluhou,“ vysvětluje Nový.

Co se v Kristiánově vyrábělo?

O zdejší produkci byl zájem. Zboží putovalo k obchodníkům a rafinérům ze Smržovky, Kokonína, Vrkoslavic, Rýnovic, Lučan, Zásady, Jablonce, ale i Hodkovic. Přijížděli sem také zákazníci z České Lípy, Práchně, Kamenického Šenova či Varnsdorfu hlavně pro poháry a číše z dutého skla, zájem byl také o lékárenské lahvičky, módní flakonky, skleněné zátky a kropenky.

Vyráběly se tu také lustrové ověsky, žádaným zbožím byly podle historika také třeba nádobky na čichací sůl. Později se tu začalo vyrábět barevné sklo. Z rubínových či modrých sklářských tyčí se sekaly perle a doložena je i výroba mačkaných perlí a skleněných imitací drahých kamenů.Produkci zajišťovalo kolem deseti lidí. „Osm sklářů a několik učedníků, celkem dvanáct lidí, nejčastěji původem z Prácheňska,“ vysvětluje v knize Petr Nový.

Naděje, které do budoucnosti nové huti Riedelové vkládali, však brzy nato přerušila válka. Konkrétně spor o bavorské dědictví. „Do Jizerských hor vpadli Prusové a rabovali sklárny. Kristiánovu se ale naštěstí vyhnuly. Riedel tehdy ubytoval na Kristiánově mnoho uprchlíků z okolí Liberce,“ popisuje rok 1778 Petr Nový ve své knize.

Zlé časy a vesnice pašeráků

Po smrti zakladatele Kristiánova v roce 1800 přišly do hor zlé časy. Francouzské války znemožnily obchod se sklem, panovala velká drahota a přímo hrozivý byl úbytek hodnoty peněz. Do hor přišla nejen drahota, ale i hlad. Lidé se podle historika Nového živili směsí jílu a trávy zalitou horkou vodou, kterou si vylepšovali masem z mršin. Rozbujelo se také pašování a podle historických dokumentů nesla sklářská osada přízvisko „vesnice pašeráků“.

Přešla léta, hubená i tučnější. Faktem je, že počátkem 19. století byla činnost sklárny dokonce dvakrát pozastavena. Důvodem byl mimo jiné nedostatek surovin a vysoká cena dřeva. „Není divu, že další z dynastie Riedelů nechal svého syna, vnuka zakladatele Leopolda, raději v Chrastavě u Liberce vyučit hodinářem ,“ konstatuje Nový v poutavé publikaci.

Nastává rozmach kristiánovské huti

Přesto tu byla v roce 1854 uvedena do provozu druhá pec a modernizace pokračovala. „V roce 1858 se v huti kromě dvou pecí skrývala před zraky milovníků přírody předehřívací a chladící pec, šest pecí temperovacích, zařízení na drcení křemene s dvaceti čtyřmi železnými kladivy poháněnými vodní turbínou,“ dokládá zápis obchodní živnostenské komory v Liberci z druhé poloviny 19. století. Pracovalo tu přes padesát lidí. A další rozvoj na sebe nenechal dlouho čekat. „V šedesátých letech 19. století zachvátila Jizerské hory „knoflíková horečka“ a v Kristiánově vyrostla třetí pec.

Podnikání utěšeně narůstalo, lidí přibývalo a v roce 1848 byla na Kristiánově založena dokonce i škola, o jejíž vznik se za vydatné pomoci hraběte Clam-Gallase zasloužili právě Riedelové. V roce 1869 žilo podle historika Nového v Kristiánově, Nové Louce a u Blatného potoka 110 obyvatel. Objemem výroby konkurovala kristiánovská huť slavným hutím jmenovce Josefa Riedela na Jizerce a v Kořenově.

Konec huti v Kristiánově

Konec prosperující sklárně přinesly dva požáry. Ten první v roce 1886 ještě zvládli hasiči z Josefova Dolu. Druhý, který vypukl o rok později, 7. srpna 1887, se však již dobrovolné sbory z Janova, Rýnovic, Horního a Dolního Maxova snažily uhasit marně. Zevrubně o konci sklárny v plamenech tehdy informoval i „liberecký“ Reichenberger Zeitung.

Poté, co shořela sklárna, Riedelové ještě padesát let poskytovali své sídlo, panský dům, zdarma k zotavování chudých a nemocných dětí z Liberce a Prahy. Sami přesídlili do Rýnovic, dnešní části Jablonce. V roce 1890 prodali Riedelové usedlost Clam-Gallasům. I poté ale sloužil Kristiánov k rekreačním pobytům pro nemocné děti.

Šlechu nahradili turisté

Po rozpadu monarchie se usedlost stala, v rámci vyvlastňování šlechtických sídel, majetkem československého státu. Poslední prázdninový pobyt dětí se tu konal v roce 1933. Pak začal kristiánovský panský dům sloužit turistům jako ubytovna. Odkaz Riedelů v podobě charitativních pobytů pro potřebné děti realizoval hrabě Clam-Gallas na svém zámku v Černousích u Frýdlantu.

V roce 1938 zabrala Kristiánov československá armáda. Vyrostly tu tři kasárenské budovy. Úplná zkáza Kristiánova přišla po mnichovské dohodě, kdy vojáci museli pozice opustit a ze strategických důvodů panské sídlo raději podpálili.

K obnově panského domu už nikdy nedošlo a jedinou památkou na někdejší sklářskou osadu tak zůstala bývalá hospoda Liščí bouda. Od roku 1964 slouží jako Památník sklářství v Jizerských horách v režii Muzea skla bižuterii. O její další zvelebování se snažili a snaží jedinci a sponzoři.

Dávno zapomenutou historii se snaží kromě zmíněné publikace Petra Nového, z níž se svolením autora tento článek čerpá, připomenout i Mariánská pout, která se právě na místě v minulosti prosperující sklárny každoročně počátkem září pořádá . „Mše se původně sloužila na lesním hřbitově, od druhého ročníku se pravidelně koná na místě bývalého pánského domu,“ připomíná Petr Nový. V sobotu, 3. září se na ni můžete vydat už po jednadvacáté.