Světově proslulý sklářský výtvarník Jiří Šuhájek vystavuje od tohoto týdne v galerii Jídelna při českolipském Vlastivědném muzeu. Součástí výstavy jsou i dvě „tabla", na kterých Šuhájek po svém zvěčnil všechny své českolipské spolužáky včetně neznámých náhradníků.

Vážně jste namaloval všechny své českolipské spolužáky?

Doufám, že se v tom poznají. A sami. Nechtěl jsem určovat, kdo je kdo, abych náhodou někoho neurazil. Jsou to takové jednotahové kresby. Mimo to jsou na výstavě také moje obrazy, které jsou v mé tvorbě něčím výjimečným, protože se padesát let věnuji hlavně sklu. Nicméně paralelně také maluji a ty obrazy s tím sklem souvisí, jsou jím hodně inspirované.

Dá se říct, že ta českolipská osmá třída byla pro vás zlomová. Tehdy jste se rozhodl, že chcete pracovat se sklem?

To je skoro pohádka o tom, jak jsem ke sklu přišel. Úplnou náhodou. Před školou stál autobus a učitelé nám řekli, ať do něj nasedneme, že jedeme na exkurzi do Nového Boru, Kamenického Šenova a do Chřibské. Já jsem ten den naštěstí nechyběl, přišel jsem do školy včas, nasedl jsem do autobusu a vyrazili jsme. Byli jsme ve sklárnách, v brusírnách, všude možně. Já byl z toho úplně paf, v životě jsem to neviděl. Můj svět do té doby, to byla jen Česká Lípa, ping-pong, atletika a basketbal. A sklo? To bylo daleko. Díky té exkurzi jsem to ale viděl, navíc nám řekli, že v Kamenickém Šenově se znovu otevírá uměleckoprůmyslová škola, která byla do roku 1957 asi tři roky zavřená. Takže všechno to do sebe až zázračně zapadalo – já jsem zrovna končil osmiletku a navíc se po letech otevírala škola, o které jsem najednou věděl, že by mě to bavilo. Navíc se nás do Šenova nehlásilo moc a jestli si to dobře pamatuji, tak nás tam tehdy vzali všechny, co jsme se hlásili.

Kromě Lípy a Šenova jste studoval v Praze i Londýně. Kde jste dneska vlastně doma?

Doma jsem v Praze. Bydlím v Podolí a ateliér mám na Žižkově. Když ale zrovna realizuji nějaký projekt, něco připravuji, tak to vždycky vzniká jinde než v Praze. Většinou na Valašsku nebo někde jinde, kde je možnost pracovat se sklem.

A na Českolipsko už za sklem nejezdíte?

Bohužel ne. V Crystalexu už dneska jede hlavně automatika, takže ruční zpracování skla tam je už pasé. Ale na druhou stranu byl jsem tu na posledním sympoziu, kde jsem připravil zlatého Samuraje, který je teď k vidění i na výstavě v České Lípě, a to jsem dělal u Petra Novotného v Ajetu. A na letošním sympoziu bych měl být opět v Ajetu.
Dneska už je to všechno mnohem složitější než dřív. Když jsem v sedmdesátých letech dělal v Ústavu oděvní a bytové kultury, tak všechny realizace vznikaly na různých místech, například v Poděbradech, v Chlumu u Třeboně, Karlových Varech či Novém Boru. To už teď nejde.
Věnuju se teď proto také více malbě. To je věc, která není tak náročná. Děje se v ateliéru jen za přítomnosti autora a obrazu. Kdežto u skla se musí jednat s vedením firmy, musí se jednat s jednotlivými skláři, s jejich mistry, musí se jednat s vedoucími, musí se jednat s vrátnými, musí se toho prostě dost podniknout, než se vůbec začne. A když už je hotovo, tak tam zase musí být dozor, aby se to správně obrousilo a tak dále, takže to je náročnější věc než malba.

A proč jste vlastně nezůstal na Českolipsku po absolvování šenovské školy? V té době to tu v oblasti skla mohlo být docela terno.

Já jsem dostal umístěnku do Karlových Varů. Sám jsem tam nechtěl. Měl jsem představu, že budu dál bydlet v Lípě a dojíždět do Boru, kde bych se podílel na vývoji ve sklářské výrobě. Tak jsem se ptal ředitele školy, proč mě dali až do Varů, tak daleko. A ředitel mi na to řekl, že mě tam dali, protože jsem největší, a že kdyby tam poslali někoho malého, že by ho skláři hodili na lopatu a šoupli do pece. Takhle mi to vysvětlil, na to se nedalo nic říct. Tak jsem jel do Varů a nakonec jsem zjistil, že to bylo nejlepší možné umístění, jaké jsem mohl dostat. Karlovy Vary – filmové festivaly, neopakovatelná atmosféra, mohl jsem tam dělat atletiku i basket, všechno tam bylo na mezinárodní úrovni a firma Moser, kam jsem dostal umístěnku, byla slavnou sklárnou, výjimečnou. V tom jsem měl velké štěstí a odtamtud jsem udělal zkoušky na Vysokou školu umělecko-průmyslovou.

V Lípě by měl mít letos výstavu i Ivo Rozsypal. Na škole v Šenově jste spolu byli ve stejném ročníku?

Byli jsme stejný ročník, ale Rozsypal přišel na školu později. Byl to Brňák, kterého na školu vzali dodatečně až po několika měsících ještě společně s naším spolužákem Holubem z Prahy. Oni dva už měli nějaké zkoušky za sebou, takže nemuseli chodit na ruštinu nebo na češtinu, zatímco my ostní jsme byli chudáci, protože jsme se to všechno museli učit. Oni v Šenově také bydleli na intru, zatímco já jsem každý den dojížděl z Lípy ze zastávky, která bývala tady před klášterem, kde mám dneska výstavu. Takže takový vyložený Šenovák jsem nebyl, nikdy jsem tam po večerech nepařil, většinou jsem po škole jel domů do Lípy a dorazil zase až druhý den ráno.

Sledoval jste v poslední době, jaké byly tlaky na šenovskou školu? Aby se sloučila se školou v Novém Boru, což by fakticky znamenalo konec nejstarší sklářské školy?

Já se na to dívám trochu jinak, i když to není nic platné. Já si myslím, že nejen šenovská škola, ale i ty další školy v Železném Brodě nebo Valašském Meziříčí, ale i pražská Umprumka, že by se měly stát mezinárodními školami, víc se otevřít světu a zahraničním studentům To se dávno mělo uskutečnit.
Nový Bor jako město se také dávno mohl stát mezinárodním centrem skla, nejenom tím lokálním. Strašná věc je, že v Novém Boru nevzniklo velké reprezentativní muzeum skla, které by mělo evropskou úroveň, tak jak jsem to viděl například ve Švédsku nebo Norsku. U nás jsme tu příležitost promrhali. Sklo bývalo výjimečným materiálem a skvělým exportním artiklem. A platilo to pro lustry, stejně jako pro bižuterii, užitné sklo nebo i umělecké sklo. To už dnes ale neplatí.

Takže cestu pro školu v Šenově vidíte v tom, že tam budou studovat zahraniční studenti?

Určitě. Proč by polovina všech žáků nemohla být například z Japonska, USA a dalších zemí Evropy? Když je to jen lokální, tak se to pak těžko obhajuje. Já totiž na jednu stranu chápu, že když se tady zavíraly sklárny a byla hospodářská recese, že někdo dostal nápad, že ty školy sloučí. Protože na co tolik škol, když ten průmysl upadá. Nicméně jako absolvent šenovské školy si myslím, že tohle není dobrý nápad. Nejstarší sklářská škola v Evropě by zavřená být neměla, spíš by měla být zavřená ta novoborská škola. (Snad mi za to Boráci nedají do držky). Každopádně ten liberecký radní pro školství, Radek Cikl, to byl vyloženě těžký nepřítel Šenova, který chtěl tu školu zrušit za každou cenu. Já bych chtěl vědět, jak vypadá. Nikdy jsem ho neviděl a doufám, že ho ještě někdy potkám, budu se na něj moct podívat a říct mu: Ty rušičko!

A zahraniční studenti proto, že by si to studium zaplatili?

Nejenom to. Pro zahraniční studenty není školné takový problém. Ale druhá věc je, že ty školy by se měly otevřít i různým mezinárodním výstavám a soutěžím. Díkybohu, že se v Novém Boru zase tolik myslí na mezimárodní sklářská sympozia, i když už asi nikdy nedosáhnou takové velikosti jako v osmdesátých letech. Já si myslím, že to otevření se mezinárodní spolupráci nejsou nereálné věci a že by se za tím mělo tvrdě jít.
Mezinárodní spolupráce sklářských škol sice možná dneska do určité míry funguje, ale je neviditelná, to je ten problém.

Autor: Michael Polák