Kliknutím zvětšíteVánoční svátky. Kdyby si člověk našel fotografie všech Štědrých dnů i Silvestra, kdy je na světě, seřadil je za sebou a vzpomínal, možná by se o sobě dozvěděl všechno. Ožila by před ním jeho dětská přání, vztahy v rodině, možná by si vzpomněl i na to, co si přál a nedostal. Já třeba na jedné fotografii spatřila prázdný talíř - moje maminka totiž vždy na slavnostní stůl prostřela pro jednu osobu navíc. Říkala, že je to pro pocestného, kdyby k nám na Štědrý den náhodou zavítal. Jenže nikdy nepřišel a já byla zklamaná.
O vánočních svátcích se fotografujeme. O Vánočních svátcích se zastavujeme. Ale hlavně - o Vánočních svátcích jsme sváteční. Co to znamená? Hezké šaty, slavnostní stůl, dobré jídlo, všichni blízcí spolu, Rybova mše a ještě cosi nedefinovatelného. Věřící, nevěřící, všichni jsme v očekávání čehosi zázračného. Velkého.
A dějí se i malé zázraky, třeba že na chvíli všichni odloží telefon. Na chvíli se staneme věřícími úplně všichni. Nedávno zesnulý Sváťa Karásek říkal, že ateista neexistuje. Možná i to se odráží na našich svátečních fotografiích - naše víra, že Ježíšek existuje, že zase přijde, že nás má rád. Možná právě tohle v nás zůstává navždy jakožto naděje.
Nedávno se kdesi rozpoutala diskuse, zda dětem říkat pravdu o tom, kdo nosí dárky. Zda jim vzít Ježíška. Jsem zásadně proti tomu, aby se dětem neříkala pravda, ale na Vánoce lžu jako když tiskne. Někdy je iluze důležitější než pravda a úplně nejdůležitější je radost.
Letos jsem měla to štěstí, že jsem mohla Štědrý večer trávit se všemi svými třemi vnoučaty. Vidět dva starší z nich, jak se radují, že přijde Ježíšek, slyšet to nadšení, tu obrovskou radost, že jim Ježíšek opravdu přinesl všechno, o co mu napsali - to je zase zázrak pro mě. Stejně jako společné zpívání koled a to, že se jinak rozlítaná rodina jednou sejde v hojném počtu a usedne k jednomu stolu.
Ještě se vrátím ke slovu sváteční. Dřív lidé měli více svátků, častěji se slavnostně oblékali, zpívali, modlili , častěji se zastavovali. Nám zůstaly Vánoce. Bylo by hezké uchovat si ten sváteční pocit déle. Vzít si ho sebou i do nového roku, nebýt pořád tak zoufale všední, civilní, možná by nebylo od věci hýčkat v sobě iluzi, hřát v sobě Ježíška, vědět, že neustále dostáváme dary a že je důležité je také dávat, že dávání je jedna z nejhezčích věcí v životě vůbec a že to není o penězích, že někdy je darem se na někoho hezky usmát. Tahle doba není jednoduchá, ale ve srovnání s jinými nelehkými časy v historii to pořád ještě jde a za to jsem já osobně vděčná.
Autorka je spisovatelka
Také já letos prostřela na náš sváteční stůl pro jednoho navíc a také já svému vnoučkovi na otázku pro koho že je ten talíř, odpověděla, že pro náhodného pocestného. Jenže tentokrát pocestný skutečně přišel. Konečně jsem se dočkala. Protože přizvat někoho ke svému stolu je možná řešením všech krizí. Inu, očkovaný nebyl. Přesto byl vítán a celé to bylo… prostě sváteční.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
