Jenže teď jsme rozděleni. Situace je mnohem horší než na jaře. Skutečně hrozí, že zdravotnictví vyčerpá své možnosti. Skutečně hrozí, že lidé nedostanou patřičnou péči a někteří umřou bez pomoci. Ke všemu v pátek premiér Babiš hodil chyby své vlády na občany. Přehrada není už jen mezi „rouškaři“ a „antirouškaři“, ale i mezi „hodnou vládou“ a „zlým lidem“.

Jenže virus vážně můžeme porazit jen společně. Je to jako strategická bojovka na počítači. Virus má pravidla, podle kterých se musí chovat. Namůže je překročit. Neskáče na dálku, nečíhá v křoví. Přeskakuje s člověka na člověka jen tehdy, když jsou blízko u sebe a nejsou chráněni. Stačí, aby protivníci viru, lidé, byli dost protřelí a ostražití. Nemůže na ně. Jenže využije každou sebemenší chybu.

Pokud mu lidé sami nahrávají, vyhraje zcela jistě. Lidi to bude stát spoustu životů. Zde podobnost s počítačovou hrou končí: Tady na zemi nikdo žádný druhý natož třetí nemáme.

Ti, kdo se nechtějí smířit s omezením osobních svobod, a je jich dost, asi třetina, ohrožují druhé. Sami to tak necítí a budou do nekonečna argumentovat, že pravda je na jejich straně. Zkušenosti ze zemí vyspělejších než je Česko, ani fakta je nepřesvědčí.

Vláda se teď musí zmátořit a vynutit dodržování pravidel. Na jaře to takřka nebylo nutné. Lidé to chtěli společně zvládnout sami od sebe. Jenže tuhle důvěru vládní politici neuváženými a protichůdnými rozhodnutími promrhali.

Teď musí kabinet v zájmu země své chyby napravit. Musí, je to jeho povinnost. Musí dávat i drastické pokuty těm, kdo nedodržují pravidla. Musí s lidmi hovořit klidně, jasně a jednomyslně, ne pořád mudrovat co by, kdyby.

Musí představit jasný plán pro nejhorší případ.

Musí posílit zdravotnictví, povolat armádu a požádat o pomoc sousední země, které teď mají volné kapacity intenzivní péče. Platí to zejména o Německu.
Vládní politici a jejich štáby se teď nesmějí věnovat se ničemu jinému, než tomu, aby odvrátili zkázu. Vláda teď musí sloužit lidem, ne na ně svádět své chyby.