Česká republika v minulém roce poznala na vlastní kůži, co znamená, když se k nám přivalí obří migrační vlna. Naštěstí se zbytek Evropské unie zachoval solidárně a dal ukrajinským uprchlíkům možnost se dočasně usadit v jakékoli zemi EU. To Polsku, Česku, Slovensku a dalším zemím, kam hlavní proud žen a dětí prchajících před ruskou agresí zamířil, zásadně pomohlo. Například v Německu je dnes již ukrajinských uprchlíků víc než v Česku. Navíc Evropská unie pomohla i finančně, byť samozřejmě ne tak, že by všechno zaplatila. A Češi se, na rozdíl od syrské uprchlické krize, ve své většině zachovali skvěle. A i oni pomohli vším, čím mohli.
Tato zkušenost nám konečně otevřela v uprchlické otázce oči. Proto bylo Česko mezi zeměmi, které aktivně přispěly k nové dohodě EU o migraci. Dohodě, o níž se Evropská unie marně snažila dlouhé roky.

Ta neobsahuje žádné povinné kvóty. Obsahuje ale povinnou solidaritu. Tedy možnost buď oprávněné žadatele o azyl od zemí na hranici EU převzít, nebo pomoci finančně. To je něco, co prosazovala už bývalá vláda Andreje Babiše. Česku se navíc podařilo v noci na pátek vyjednat výjimku, že dnes, kdy máme na území tolik uprchlíků z Ukrajiny, ani Češi, ani Poláci, ani Baltové nemusí povinné solidární příspěvky platit.
Velmi zásadní je v dohodě rychlé přezkoumání žádostí o azyl v detenčních, tedy uzavřených zařízeních na hranici EU. A v případě negativního výsledku návrat migrantů do země původu. Je samozřejmě otázka, jak to bude v praxi fungovat, ale i to je přesně to, co Česko roky prosazovalo.
Křik opozice a burácení maďarského premiéra Viktora Orbána jsou jen povinným divadlem. Česko dokázalo přispět k uzavření klíčové dohody a evropsky, i díky ukrajinské zkušenosti, dospělo. Je to důvod k hrdosti, nikoli k obavám.