Valící se vlny zoufalých lidí, kteří prchají před bombami, zkázou nebo hladem, mají mnoho rozměrů. První je ryze praktický. Readmisní dohody říkají, že lidé s nepovoleným pobytem na území členských států EU se mají vracet do zemí, odkud pocházejí. Jsou totiž ilegálními běženci, nechceme je tu a jejich osud nás nezajímá. Řečeno zcela natvrdo.

Martin Komárek
Češi fandí Ukrajině. Víc, než se zdá

Angela Merkelová se v roce 2015 nemohla dívat na to, jak nelidsky trpí na budapešťském nádraží, a tak otevřela náruč a pozvala je do Německa. Ten příběh všichni známe. Když se nyní zvedla uprchlická vlna Syřanů, česká vláda řekla ne a zavedla na hranicích se Slovenskem kontroly. Ve čtvrteční debatě Deníku premiér Petr Fiala potvrdil, že opatření zafungovalo, převaděči zpozorněli a sousední státy se začaly chovat tak, jak jim pravidla migrační a azylové politiky přikazují.

Dokonce prozradil, že turecký prezident Erdogan v zájmu vylepšení vztahů s Unií zřejmě migrační stavidla opět zavře, a to bez dodatečných podmínek. Syřany si v Evropě nepřejeme, byť před brutálním režimem jich uprchlo šest milionů a v tureckých táborech stále živoří čtyři z nich. Ukrajinské válečné běžence jsme naopak vítali. Jsou to Slované a žijí v nedaleké zemi. Není to příliš spravedlivé, ale taková je realita. Řešení migrační krize přitom nelze najít v Bruselu, Praze či Berlíně, ale v zemích, jejichž vládci Asad a Putin jsou zodpovědní za mizérii desítek milionů lidských bytostí.

Kateřina Perknerová
S korupcí na věčné časy

Klíčovou roli může v obou případech sehrát právě Turecko, jehož prezident ovšem též není etalon demokracie. Celkově jde o složitý a dlouhodobý proces. Teď hned můžeme udělat aspoň to, že na čas slevíme ze svých nároků na komfort. Kvůli sobě, ale i lidem, kteří jsou na tom stonásobně hůř než poslední z Čechů.