„Dospělo to až do takové situace, že většina lidí dnes už ani úplně přesně neví, co všechno platí a co ne. Z takových chyb pak vzniká ve společnosti frustrace a lidé nevěří tomu, že to celé dává nějaký smysl,“ řekl Půta.

Zdroj: DeníkNedávno jste byl nominovaný jako zástupce STAN do Ústředního krizového štábu? Co si od toho slibujete? Myslíte si, že to pomůže zlepšit například komunikaci mezi vládou a kraji?
Nemyslím si, že jeden jediný zástupce, ať už kohokoliv, může v Ústředním krizovém štábu něco výrazně zlepšit. Snažím se však upozorňovat na věci, které nefungují. Například minulý týden jsem stejně jako někteří další kolegové upozorňoval na to, že není správné, aby se naplánovaný start antigenního testování, který měl být původně v pátek 18. prosince a všichni se na něj připravovali, změnil v rozhovoru s premiérem na středu šestnáctého. Zdůrazňoval jsem fakt, že v lidech, kteří s testováním pracují, tedy především ve zdravotnících v nemocnicích, taková náhlá změna vzbudí velkou nedůvěru k fungování krizových opatření. Věřím, že podobné poznatky a z nich vyplývající připomínky směřované k těm, kteří tato opatření vymýšlí a vznesené člověkem, který je musí zavádět v kraji, mohou přispět k tomu, aby se některé chyby neopakovaly.

Krajský krizový štáb kritizoval často nepřipravenost nebo nekoncepčnost vládních nařízení. Naposledy testování pedagogů nebo hromadné testování populace. Co byl největší problém těchto nařízení?
Podle mého názoru je největší problém těchto nařízení v tom, že nejprve se vyhlašují a až potom je někdo zpracuje do písemné podoby. A občas z toho vyplynou takové nelogičnosti, jako že se třeba nesmí prodávat káva z okénka nebo že jsou otevřené obchody, ale zároveň je zákaz vycházení a lidé smí chodit jen pro potraviny. Problém spočívá v překotnosti zavádění a schvalování různých změn. Dospělo to až do takové situace, že většina lidí dnes už ani úplně přesně neví, co všechno platí a co ne. Z takových chyb pak vzniká ve společnosti frustrace a lidé nevěří tomu, že to celé dává nějaký smysl. Jen pro příklad: půl roku jsme byli přesvědčováni, že nemohou být otevřené malé obchody, v nichž se neprodávají potraviny, a najednou se to celé v systému PES změnilo a otevřené zůstaly. Jakkoliv si myslím, že je to správně, protože obchod s jedním zaměstnancem a malou prodejní plochou, do kterého se vejde akorát jeden zákazník, je rozhodně bezpečnější než velký hypermarket našlapaný lidmi.

Je standardní postup, že Ministerstvo vnitra nebo zdravotnictví pošle instrukce a pak teprve dojde k jednání a vysvětlování se samosprávou?
To, že se vydají instrukce a nařídí se jejich provedení, je součást nouzového stavu. Někdo musí zavelet. To, že by se měly nejprve projednat s těmi, kteří je mají uvést do praxe, bych však považoval za naprosto normální, protože pokud se vyhlásí něco, co pak nikdo nemůže zařídit, je to špatně. Viz plošné antigenní testování pro všechny: první den se otestovalo patnáct tisíc lidí, což je důkaz, že o tom nikdo nepřemýšlel. Když máme informaci o tom, že ve špičkových pražských nemocnicích se provede 24 testů za hodinu na jednom odběrovém místě, tak ať si každý přepočítá, kolik je zapotřebí odběrových míst na otestování deseti milionů obyvatel této země. Myslím, že zopakovat si matematiku z prvního stupně základní školy by občas při zavádění podobných opatření neškodilo.

Ilustrační foto.Zdroj: DeníkJak během pandemie zafungoval krizový plán kraje?
Vzhledem k rozhodovacím pravomocem a prostředkům, které máme k dispozici, zafungoval dobře. Především na jaře se ukázalo, že jsme byli zdárně schopni mimořádně velkého stupně improvizace a chci ocenit přístup Krajské hygienické stanice (KHS) Libereckého kraje pod vedením pana ředitele Valenty. Myslím, že kdyby řídil zvládnutí celé této krize na celostátní úrovni, určitě by to nebylo horší, než to je.

Je nějaká oblast, kdy vám připadalo, že stát nechal Liberecký kraj na holičkách?
Dlouhodobě kritizuji nerovnováhu, které nastala mezi kraji, v nichž má stát přímo řízená zdravotnická zařízení, tedy fakultní nemocnice, a regiony, v nichž nejsou. Fakultní nemocnice jsou financovány úplně jiným způsobem než krajské. Vzniká také nepoměr v rychlosti, s níž jsme schopni řešit aktuální potřeby a problémy, protože máme omezené personální kapacity. Dokumentovat to lze na již zmiňovaných antigenních testech, které pro nás představují jen navalování další práce na pořád stejné lidi.

Podle ředitele KHS v Liberci Vladimíra Valenty se dlouho dařilo v kraji držet pandemii na uzdě. I nyní se v některých měřených parametrech pohybujeme pod celorepublikovým průměrem. Myslíte si, že to je způsobeno bezvadnou komunikací a prací všech dotčených orgánů nebo v tom hrálo roli nějaké jiné specifikum kraje?
Nejsem si jistý, zda se jedná o nějaké vyložené specifikum. Důležité je, že máme dobrého ředitele krajské hygienické stanice a schopné lidi v krizovém štábu, kteří se o věcech napřed radí, než je začnou provádět. Neřídíme to tady vrchnostensky, ale diskutujeme. Vážím si ale i spolupráce mezi nemocnicemi, jejich ředitelé jsou ve vzájemném kontaktu mezi sebou i s námi. Komunikujeme také se starosty, protože řadu opatření musí provádět ve svých městech a obcích oni.

Jak vidíte začátek nového roku z hlediska potřebné péče pro covid pacienty v nemocnicích kraje? Bude potřeba nějakým zásadním způsobem změnit dosavadní přístup?
Nový rok bude ve znamení vakcíny proti covidu. Vím, že slovo vakcína nemá část lidí ráda, otestoval jsem si to na sociálních sítích, ale rád bych uvedl, že jakmile bude lék k dispozici a dostane se řada na mou skupinu obyvatel, očkovat se nechám. Obavu z vakcinace považuji za srozumitelnou, ale ne racionální. Vidím v tom stejnou analogii, jako by lidé chodili k lékaři, on jim předepisoval léky a oni zkoumali, jestli to, co je napsané ve složení, v těch lécích opravdu je. Žijeme ve světě, kde je rozumné některá rozhodování přenechat větším odborníkům, než jsme my sami. Bez zvýšení kolektivní imunity se budeme pořád dokola potácet mezi neustálými uvolněními a lockdowny. Chtěl bych na tomto místě poděkovat také těm, kteří se starají o pacienty v nemocnicích a o seniory v domovech důchodců a jsem přesvědčen, že proočkování nejvíce ohrožené skupiny populace, jíž jsou právě zdravotníci a další lidé, kteří působí v první linii, je prvním krokem k tomu, abychom se začali vracet do normálu.