Kolem naší země byl – alespoň většinou – relativně klid. Nepřemýšleli jsme o nebezpečných nemocech, nezažili nikdy žádnou pandemii a nebyli na něco podobného připraveni. A najednou přišel koronavirus, se kterým si nedokážeme ani neumíme poradit.

Miniaturní nepřítel, jenž nejen ohrožuje naše zdraví, ale také komplikuje rodinný život a nedovolí mnohým vykonávat jejich práci. Bojíme se, trápíme i vztekáme. Často se mluví hlavně o fyzických následcích covidu-19. Avšak izolace, opuštěnost, stres ze ztráty zaměstnání přinášejí zejména psychické problémy. Nejsou jizvy na duši nakonec horší než ty fyzické?

Co nám covid vzal, co nám covid dal.Zdroj: Deník

Na jaře jsme my všichni situaci zvládali lépe. Možná i proto, že se kolem nás probouzela příroda, ráno jsme vstávali do světla a slunka, mohli jsme trávit čas venku, na zahradách, dvorcích nebo alespoň na balkonech a terasách. Navíc jsme se masivně zapojovali do šití roušek i pomoci potřebným.

Jenže v létě jsme rychle podlehli šálivému pocitu, že epidemii máme definitivně za sebou. A najednou nastal krutý střet s realitou. Deprese, propady, úzkosti. Konavirus, který měl svět údajně zpomalit a naučit nás všechny být víc spolu, lidské životy naopak ochromil. Cítíme se najednou osaměleji, sedíme u svých notebooků, televizorů, opuštěni a zahlceni katastrofickými zprávami.

První i druhá vlna lidi psychicky semlely

Za poslední rok jsem dělala několik různých rozhovorů se známými osobnostmi. Překvapilo mě, kolik z nich mi vyprávělo, jak je první i druhá covidová vlna psychicky semlely. Většina z nich sice nemusela řešit akutní existenční problémy, přesto se ani jim nevyhnul smutek, některým dokonce diagnostikované úzkosti a deprese.

„Původně jsem věřila, že koncem června vše zlé skončí. Jenže pak jsem prošla obdobím, kdy mi bylo smutno a úzko, i jsem plakala. Teď jsem ve fázi, kdy si přeji, ať už to všechno, proboha, skončí,“ svěřovala se mi před časem zpěvačka Hana Zagorová a dodávala: „Víte, je mi líto ztracených životů, a to i obrazně. Covidová omezení snášejí špatně mladí – nemůžou vyrazit do světa, mají pocit, že jim někdo jejich život vzal. Já mám přitom pocit, že mi někdo bere čas. Že celé naší generaci bere čas. Z toho je mi pořád smutno a úzko.“

Médii v létě proběhla i otevřená zpověď herečky Jitky Sedláčkové, která přiznávala, že koronavirová opatření nesla velice těžce a nucené nicnedělání tak trochu zdravotně odnesla. Upřímně popisovala, jak se zavřela na chalupě a postupem času začala absolutně odstřihávat od reality, četla všechny zprávy na internetu a neuměla si vybírat, co je pro ni dobré a co ne. Bolel ji žaludek, špatně spala, a když se rozhodla vyrazit do nákupního centra, při pohledu na lidi ji zachvátila panika a utekla. Už tenkrát mě překvapilo, kolik lidí pocity Jitky Sedláčkové zlehčovalo. Zpětně si ovšem uvědomuji, že i já jsem v létě věřila, že covidové jaro bylo epizodou, kterou není potřeba brát nijak fatálně. 

Za vším hledej pohádky

Někteří lidé už na jaře získali falešný pocit, že pandemii přemůžou a „přemyslí“. Že na ni svým intelektem zkrátka vyzrají. Většina z nás se totiž nedokáže oprostit od černobílého vidění světa, které má svůj prapůvod už v archetypálních pohádkách, jež nám rodiče před spaním četli. Vidíme ostrou hranici mezi dobrem a zlem, mezi správným a nesprávným viděním. Takže se buď koronaviru extrémně bojíme, nebo ho bagatelizujeme, roušky velebíme, nebo je rovnou ocejchujeme jako „náhubky“ a poukazujeme na jejich (údajnou) škodlivost. 

Vidím to i u své rodiny a přátel – každý má na koronavirovou pandemii vyhraněný názor, každý by současnou situaci řešil zcela jinak. O podobných tématech se proto se svými blízkými raději do hloubky nebavím, abychom se zbytečně a trapně nehádali. Z nevyslovených pocitů ale vznikají jen další traumata, křivdy a bolesti.

Někteří se ovšem konfliktům nevyhýbají, jejich vyhrocený způsob vidění s sebou přináší i děsivé úzkosti. Tedy verbální vztek či agresi potlačovanou a uzavřenou v sobě. Mnozí lidé nechápou, jak to, že jejich okolí vidí a vnímá situaci jinak, až obsedantně se trápí a místo komunikace z očí do očí doslova visí na sociálních sítích, neboť potřebují pojmenovat jasného viníka situace.

Frustrovaní jsou ve výsledku všichni

Vědět, kdo za tím (rozuměj za celým spiknutím) stojí. Takže jedni sledují grafy a křivky úmrtí, druzí jim jejich názory s až autistickou rozkoší vyvracejí. Frustrovaní jsou ovšem ve výsledku všichni. V takové chvíli se v obou táborech objevují samozvaní „spasitelé“ a nešťastní lidé se za nimi táhnou jako vosy na med.

Mladý český vědec Jakub Tomek působí v Oxfordu v oblasti výpočetní biologie a fyziologie. Zapojil se například do projektu Social Coder, který propojuje programátory-dobrovolníky s charitativními organizacemi, pracoval i pro Lékaře bez hranic, vyvíjí rovněž programy na předpověď spotřeby léků a zdravotnického materiálu.

Na svém facebooku před časem rozpoutal polemiku ohledně referování o koronavirové pandemii: „Důvěryhodný člověk se v téhle oblasti pozná především podle toho, že se netváří, že je to jasné. Na názor má právo každý, ale hodně mi vadilo, když se lékaři, co problematice moc nerozumějí, zaštiťovali svým statusem lékařů a silně zneužívali důvěru veřejnosti. Ti lidé mnohdy šířili totální dezinformace a věci, co odporovaly vědeckému konsensu.“

Kvůli práci z domova trávím u počítače skoro deset hodin denně. Napadlo mě, že i já teď možná věnuji příliš času čtení různých článků, statusů a názorů. Že je zbytečné mít v záložkách uloženou webovou stránku ministerstva zdravotnictví o koronaviru, každý den začínat jejich statistikou, poslouchat několik aktuálních zpravodajských relací. Uvědomila jsem si, jak také automaticky přeceňuji intelekt „mluvčích“, jak věřím lidem „s titulem“, jak nedokážu odlišit varování od senzacechtivého strašení. A jak se poté zcela zbytečně a dlouho trápím. Jak se nad jednotlivými tvrzeními rozčiluju, jak vše do úmoru řeším.

To mi ostatně potvrdil i Jakub Tomek: „V Oxfordu je teoreticky vysoká koncentrace inteligence, ale ti lidé taky věří absurditám nebo totálně podléhají kognitivnímu zkreslení, masovému (stádnímu) jednání. Mám dojem, že jde možná o absenci určité zvědavosti – že lidé si tolik zvykli, že věci jsou dané (a aspoň ve škole do jisté míry jednoduché), že ztratili respekt k tomu, co nevíme, a že i oni toho možná dost nevědí. Což jsem si říkal i dřív, jak je možné, že dnes existuje takové množství hlupáků?! Ale oni tu asi byli vždy, jen bez internetu zůstali zavřeni v hospodách… Anebo možná ne, a opravdu probíhá nějaká změna.“ 

Zkušenosti jsou nepřenosné

Psychická trápení vznikají i z obyčejného neporozumění. V našem západním světě totiž vyrostly celé generace lidí, kteří se – ať už z politických, či hmotných důvodů – nedokážou a nechtějí omezovat.

Právě u nich vzniká frustrace z pocitu, že jim stát a společnost něco přikazují. Jde pro ně o úplně novou, neobvyklou situaci – jsou zvyklí na svá práva, ale o povinnostech k ostatním možná příliš nepřemýšleli. Starší osamělí lidé, žijící v domovech důchodců, zase často nechápou, že se někdo stresuje například nemožností cestovat.

Jenže právě teď, víc než kdy jindy, bychom měli přestat vnímat vše „přes sebe“, přes svůj individuální pocit a osud. Pokusit se chápat, že jinak pociťuje situaci člověk, který pracuje ve zdravotnictví a vidí následky covidu každý den na vlastní oči, jinak zase člověk, který kupříkladu v okrese Žďár nad Sázavou čeká s celou rodinou už týden na test a nerozumí tomu, proč jeho obvodní lékař ordinuje pouze dopoledne a on si kvůli tomu musí zaplatit test jako samoplátce, navíc v sedmdesát kilometrů vzdáleném Brně.

Nebo ještě jinak – někdo svoji práci vykonává z domova, má úspory a přinucený home office ho příliš netrápí. Dokonce se svým přátelům okatě chlubí, kolik času má teď na svoji rodinu a své záliby. Jasně, rady typu – „věnujte se svým koníčkům, vezměte auto a vyrazte někam do přírody nebo si domů objednávejte jídlo z lokálních autentických restaurací, ať je podpoříte“ – jsou v takovém konkrétním případě možná logické. Ale pokud naopak tušíte, že vaši přátelé nemají peníze a jejich tři děti se přetahují s maminkou o jeden jediný společný počítač, aby vyhověly distanční výuce, nechte si, prosím, podobné rady raději pro sebe.

Zkušenosti jsou totiž absolutně nepřenosné a každý vidí většinou jen tu svou jedinou pravdu. Mladý a zdravý člověk zákonitě netrpí strachem z covidu, a tak nechápe vyděšenost a úzkostlivost starší generace. Bagatelizuje vztah ke smrti, protože naše společnost stáří a smrt až příliš okatě vytěsňuje.

Spokojí se proto s odpovědí, že mrtvými jsou většinou muži a ženy, kteří by nakonec zemřeli stejně. Nedokáže si pod jmény zemřelých představit konkrétní lidi s jejich osudy, například korpulentní paní Marušku, které bylo sedmdesát a která tak milovala svá vnoučata i pečení sladkostí, že měla už několik let cukrovku. Kdyby na ni ale ve výtahu neprskla malá holčička bez roušky, mohla tu paní Maruška být klidně i dalších deset let a napéct cukroví i na letošní Vánoce…

Že přeháním? Tak tedy zcela osobně. Působím v divadle jako dramaturgyně a hlavní náplní mé práce je mimo jiné i příprava jednotlivých titulů, to jest zkoušení inscenace. Poslední premiéru jsem ovšem měla přesně před rokem. Od té doby jsem zažila různá období – kdy se v divadle nezkoušelo vůbec, kdy se zkoušelo s rouškami a za velmi komplikovaných okolností, když v podstatě každý týden byl někdo z kolegů v karanténě, podstupoval testy a izoloval se do doby, než byl pro své okolí stoprocentně bezpečný.

Pocit zmaru

V určité fázi jsme pak definitivně zkoušet přestali. Většinu premiér jsme zrušili, uvidíme, zda se nám podaří rozjet zkoušení alespoň na jaře.

Vím, že nedokážu vysvětlit lidem mimo divadlo, jakou strašnou bezmoc právě teď zažívám. A taky logicky chápu, že mnozí jsou na tom výrazně hůř – a stěžovat si například kamarádovi, který na jaře otevřel kavárnu a do zařízení a přestavby vložil své úspory, by bylo nesmírně hloupé.

Rozumově si také mohu několikrát denně opakovat, že pokud by některá divadla zanikla a část z nás přišla definitivně o práci, dokážu se živit i něčím jiným, že umím psát, učit děti. Ale frustrace a tíha, pocit určitého nenaplnění, smutek z toho, že konkrétně ve své profesi světlo na konci tunelu nevidím, protože je příliš malé a vzdálené, zkrátka nezmizí.

Na jaře jsem se podobný pocit zmaru snažila zaplašit alespoň částečnou dobrovolnickou činností, pomocí při výrobě roušek, roznáškou. Mnozí z mých kolegů takto pomáhají doteď, dokonce pracují v nemocnicích, hospicích a léčebnách. Děsivé je, že u některých z nich (snad právě proto, že nebyli na danou situaci úplně psychicky připraveni) se míra deprese ještě prohloubila.

Už Starý zákon v knize Job vyvrací představu, že nemoc je boží odpovědí na konkrétní lidský hřích. Job přece nic neprovedl, přesto si prožil strašné věci, prošel nemocemi, navíc musel neustále poslouchat „dobře míněné“ rady přátel, kteří se mu snažili vše vysvětlit. Neptejme se tedy, prosím, proč právě nám se toto děje. Tahle otázka totiž nemá žádnou logickou odpověď. 

Odstřihněme se od počítače a nehledejme rady na internetu u lidí, kteří se snaží pouze zviditelnit. Nepomohou nám. Pokud potřebujeme skutečnou pomoc, obraťme se raději na psychology, terapeuty, duchovní.

A jestli nás ochromují výčitky, že jiní trpí – v nemocnicích, léčebnách či hospicích – a my nejsme dostatečně fyzicky ani psychicky uzpůsobeni k tomu, abychom jim pomohli, netrapme se. Dobrovolnictví, které má smysl a potěší, může mít totiž mnoho podob.

Já například jsem založila na jedné nejmenované sociální síti profil své rodné obce. A teď na něj vkládám fotky i s historickými komentáři a každý den s uspokojením sleduji, kolik lidí tuhle malou nenápadnou vesničku na Vysočině chodí spolu se mnou virtuálně navštěvovat.

Vidíte, takže jsem se vlastně od toho počítače úplně neodstřihla…

Izolace a osamělost může zejména seniorům zkrátit život stejně jako nemoc, říká kněz Marek Orko Vácha

Už před nějakým časem vydal katolický kněz a biolog Marek Orko Vácha další knihu svých esejů, tentokrát pod lehce provokativním titulem Selfíčka. Píše v ní mimo jiné i o sociálních sítích nebo o lidech žijících záměrně osaměle, tzv. single. V úvodu se zabývá též Facebookem, kde je podle něj „každý natolik soustředěn na svou vlastní osobu, svou postavu, svou masku, svoje šaty, své zážitky, své tak vybuchlé ego, že na vnímání čehokoli kolem nezbývá energie“. Tentokrát jsme se ale bavili o tak trochu jiné osamělosti…

Pane doktore, dá se odpovědět na otázku, jak se covid-19 podepíše na naší duši? Respektive, dokážete na ni odpovědět zejména jako duchovní?
Šrámy na duši budou, to je jisté. Mladým říkám, zkuste tu dobu prožít tak, abyste si, až se za deset let ohlédnete a budete vzpomínat, řekli, že jste udělali všechno, co bylo ve vašich silách. A měli čisté svědomí. V době mnoha různých nejistot, když vítr odvane písek, ukazují se skály, ukazuje se, kdo je kvalitní člověk, kdo dokáže své kolegy podržet, povzbudit nebo potěšit. Hodně mladých jsou pevné charaktery.

Změnily se starosti a problémy lidí, se kterými za vámi v současné době chodí? Souvisí tedy jejich návštěvy zejména se strachy a úzkostmi z koronaviru, proměnila se i podstata jejich zpovědi?
Hodně se to změnilo. Přibylo dlouhých mailů i dlouhých telefonátů. Kupodivu mnohem víc teď telefonují kamarádi schizofrenici, jako by se ta úzkost přenášela podprahově i na ně, ale nevím, nejsem psycholog. Ale telefonují hodně. Pak senioři, kteří jsou sami a chtějí si jen popovídat.

Pak ti, co jsou v úzkosti o svůj život a bojí se, že onemocní, lidé všech věkových kategorií. O svátosti smíření z podstaty věci nemohu mluvit, obecně tam ale výrazný rozdíl oproti nepandemickým dobám nevidím. Zpovědi jsou jen někdy delší, z výše uvedených důvodů.

Často se mluví hlavně o fyzickém zdraví – avšak izolace, opuštěnost, stres ze ztráty zaměstnání přinášejí přece další psychické problémy. Pro spoustu věřících lidí byla církev a kostel útočištěm, kde ho ale hledají teď?
Spirituální rozměr máme v sobě všichni, a i když se materialismus posledních sto, sto padesát let nás snaží přesvědčit, že neexistuje nic duchovního nad námi ani v nás, spirituální prostor v sobě zkrátka máme. Jung říká hezky, zván či nezván, Bůh je přítomen.

Díky psychosomatické medicíně a jistě i dalším vlivům si nyní uvědomujeme, že jedním rozměrem je fyzické zdraví těla, ale že izolace a osamělost může (zejména seniorům) zkrátit život stejně jako nemoc. Podobně jako ztráta smyslu, proč dál žít. Může tak vzniknout paradoxní situace: na jedné straně špičková medicína a vyspělé technologie, na druhé straně úzkostný pacient, který už nevidí důvod, proč se nechat léčit. 

Přesto – před časem jste řekl: „Věřím, že současná pandemie je šancí ukázat, co v nás stále je.“ Pořád si za tím stojíte?
Věřím tomu stále víc. Snad nejsem moc naivní. Myslím, že jako celek, jako národ, jsme obstáli. Nehodnotím vládu, hodnotím dolních deset milionů. Mediky, skauty, maminky, sestřičky, lékaře, učitele, novináře a spoustu dalších profesí. A tatínky. V globálu se mladá generace zvládala postarat o tu seniorskou a úspěšně suplovala všude tam, kde stát selhal. Spousta dobré vůle je v nás. 

Biolog, teolog, kněz a pedagog Marek Orko Vácha se narodil roku 1966 v Brně. Jeho víru formovalo členství ve skautském oddíle, kde dostal přezdívku Orko. Vystudoval molekulární biologii a genetiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Posléze absolvoval v Olomouci a v Bruselu studium teologie, šest měsíců žil v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Je přednostou Ústavu etiky a humanitních studií na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Jako farář působí ve farnosti Lechovice u Znojma a mše svaté slouží rovněž v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Publikuje v řadě odborných i populárních periodik, zabývá se tématy evoluční biologie a biologie lékařské i environmentální.