Je chladné, větrné ráno a já si to vykračuji přes rozsáhlý park až k vyhořelé vile. Rozbité okno přímo vyzývá ke vstupu a tak neváhám a spěšně lezu dovnitř. Nemusí mě tu nikdo vidět. Ocitám se v malé místnosti s krbem. Pach spálených věcí je tu i po letech stále patrný. Mířím doleva k zimní zahradě. V oknech mě upoutá rozpraskané sklo. Tohle dokáže jen velký žár, nic jiného. Vytahuji foťák a začínám dokumentovat. Další místnost je, zdá se, úplně prázdná. Podlaha zde téměř chybí a tak přeskakuji po trámech na druhou stranu, když v tom si ve výklenku místnosti všímám zelených kachlových kamen. Stojí tu v té suti jako by se nic nestalo. Tichý pozorovatel toho všeho co se tu odehrálo. Nezměnily se ani trochu od doby před požárem. Jen kolem je to takové smutnější.

V hlavním sále mě na první pohled zaujme bílý krb. V tom nepořádku kolem vypadá, jako by sem ani nepatřil, jak kdyby ho sem někdo přinesl jen proto, aby to tu nevypadalo tak ponuře. Z dobových fotek zjišťuji, že původně měl červenou barvu. V kontrastu s dřevěným obložením zdí to vypadalo úžasně. Teď má ten samý efekt bílá v kontrastu s černým ohořelým dřevem kolem.

Pokračuji po mramorových schodech do prvního patra. Jeden z trámů to už nevydržel a zhroutil se přes celé schodiště přímo na zbytky vyřezávaného dřevěného schodiště. Fotím to málo, co z něj zůstalo a zaměřuji se hlavně na barevné vitráže v oknech. Divím se, že přežily ten žár, když okna v zimní zahradě ne.

První patro už mi nepřipadá tak bezpečné. Navíc fouká velmi silný vítr, který hýbe se zbytky skla i kusy visícího dřeva a celé to tvoří velmi nepříjemnou atmosféru. Obzvláště v místech, kde fotím zbytky druhého patra. Přesto jsem v pokušení vylézt až nahoru a prozkoumat to tam trochu víc, ale podlaze úplně nevěřím. I tak se ale nemůžu ubránit myšlenkám na to, co tam asi je, kam všude bych se dostala a o kolik zajímavých záběrů jsem přišla. Možná tam vylezu jindy, až nasbírám víc odvahy.

Projít zbytek už netrvá moc dlouho a tak jsem za chvíli z domu venku. Jdu prozkoumat ještě zahradní domek, který kdysi býval nejspíš garáží a pak už opouštím areál. Tenhle dům ve mně zanechal obrovský dojem a spoustu pocitů. Není tedy divu, že hned v autě googlim jeho historii.

Je čas na malé historické okénko. Vila vznikla na 19. stol. a nechal si ji postavit C. R., který ve městě založil továrnu na tkalcovské stavy. Jeho pravnuk Peter stále žije a dnes je mu úctyhodných 81 let. Jeho dědeček i otec pokračovali v rodinném podnikání. V roce 1942 se Peter stěhuje do vily i se svojí matkou a otcem. O čtyři roky později prchá rodina před Rusy do Vestfálska. Kvůli dřívější válečné výrobě je továrna klasifikována jako zbrojovka a po vyvlastnění jejich majetku je v roce 1946 rozebrána. 

Podle Petera je ale vyvlastnění nezákonné. Po rozebrání měly být prázdné budovy vráceny původnímu majiteli. S tím ale tehdejší starosta nesouhlasil a nařídil vyvlastnění celého majetku. Byla o tom ale pouze ústní dohoda a o vyvlastnění nebylo nikdy oficiálně požádáno, takže pro saskou zemskou vládu nebylo právně platné. Po znovusjednocení Německa v roce 1990 byla vila několikrát vydražena. V polovině 90. let přebírá vilu od gumárny město a zřizuje zde mateřskou školu.

Po roce 2000 kupuje vily muž ze Sýrie, ale dům je i přesto prázdný. Krátce na to vila poprvé vyhoří. Je zničená střecha a krov. Druhý požár následuje o pár měsíců později a tentokrát je zničené úplně vše. V obou případech byly za viníky označeny děti a jejich nedbalost při manipulaci s ohněm. Vila i přilehlý park jsou památkově chráněné, přesto na jejich záchranu nebyly zatím podniknuty žádné kroky.

Lost in Time – Urbex