Jak se mě hlavou honily myšlenky na tuhé zimy let 1954 a 1955, když jsem byl na vojně, ale i na zimu 1955/56. Vzpomněl jsem si na zimu 1947/1948. Leden 1948 jsem prožil v Doksech na Továrním vrchu. Navštěvoval jsem poslední, 9. třídu, základní školy (JUK) a spěl k důležitému bodu životní dráhy a rozhodnutí jak dál. To je, pro ani ne patnáctiletého človíčka, docela svízelná situace.
Leden roku 1948 byl bez sněhu a téměř bez mrazu. Na Továrním vrchu, tehdy ještě bez novostaveb, jsme obsadili louku o ploše asi 1 hektar. Pro upřesnění uvádím, že na té louce vyrostl v letech 1953/1954 čtyřbytový, dvoupodlažní bytový dům. A tak jsme v odpoledních hodinách na louce hráli „okénka“, což byla tehdejší klukovská kratochvíle pro 3 – 5 hráčů. Každý z nás měl svoji malou branku, zvanou okénko. Každý z té party se snažil dokopat míč do některé z branek protihráčů.
Po lednu přišel únor a byla z toho zima jako řemen. Začalo mrznout až ke 20 stupňům Celsia a sníh přišel také. Míč jsme uschovali a vytáhli jsme brusle, většinou „šlejfky“, protože „kudly“ byly zřídka a také byly podstatně dražší. Vyřádili jsme se na Čepelském rybníku s hokejkami, jakož i s provokováním holek, které nacvičovaly „holubičky“. Ten rok došlo i na dlouhé bruslařské trasy do Starých Splavů a zpět.
I taková mohla být v Doksech zima před jedenasedmdesáti roky a ne, že to za našich časů nebývalo.
Jaromír Štrumfa, Česká Lípa
