Na občanských obřadech jsem se podílel v letech 1990 2002. Svateb jsem odsloužil cca 1200, zlatých několik desítek a dětí jsem vítal stovky.
Svatební obřad je úřední úkon, který musí proběhnout podle znění příslušného zákona, který bývá tu a tam doplňován. Zlatá svatba má funkci připomínky, ale tematicky je pro vykonávacího zastupitele velice vděčná. Pamatoval jsem si kupříkladu rychlé válečné sňatky, kdy sloužily také k odkladům nástupu na tzv. totální nasazení do denně bombardovaného „rajchu“. Tato připomínka téměř vždy vyvolala emotivní reakce přítomných svatebčanů.
Podobně mívalo emotivní rozměr i vítání dětí, které bylo a je v podstatě vynálezem poválečné doby. V 90. letech, když jsem se na těchto obřadech podílel, si účastníci pořizovali videozáznam. Dokonce býval přítomen muž nebo žena, kteří záznam za úplatu provedli.
2. ledna 2020 jsem se dostavil k úřední přepážce a dáma, která za ní seděla, mně po úvodním vzájemném pozdravu sdělila, že o Vánocích přehrávali rodinné videozáznamy a že mne poznala právě na vítání dětí, mezi nimiž byl její syn. Za uplynulých asi 25 roků jsem byl k poznání, což mne velice potěšilo. Velice se jí zamlouvalo moje pojetí obřadu. Vítání dětí je obřad, který má u mnoha lidí silný citový náboj, a jak je patrné, i dlouho vydrží. Rodiče, zejména maminky a babičky, to velice prožívají. Za padesát roků jsem v České Lípě poznal tisíce lidí v různých souvislostech, které si v rozhovorech připomínáme. Právě v tom je hodnota vysokého věku, vzdor tomu, že stáří trpí různými neduhy. Také proto jsem vděčen za každý den, když se probudím.
Jaromír Štrumfa
