Pomáhala hlavně dětem. Marie Riegrová-Palacká pro ně zařídila školky i fond

Citlivé dítě

Jako malá nechodila Márinka do školy. Byla vychovávána matkou a domácími učiteli, kteří chválili rychlé pokroky a svědomitost své žákyně. „Vyvinuje se v rozhodný charakter,“ psala o ní matka Palackému, „je silnější než já, ale má přece jedno dědictví po mně: příliš mnoho citu“.

A tento cit vystupňovaný až k přecitlivělosti ji doprovázel celým životem. Bohužel po matce zdědila i těžkou srdeční vadu.

Člověk je zrozen ke vzájemné pomoci

Její matka byla velmi často nemocná a Márinka tak přebírala od útlého dětství nejen péči o matku, ale i o domácnost. František Palacký vždy, jakmile to bylo možné, posílal svou churavou manželku, která špatně snášela chladná období v Čechách, na jih.

A tak Márinka už jako pětileté děvčátko vstoupila do věčného města Říma a v 11 letech poprvé strávila s matkou zimu na francouzské Riviéře v Nice. Tam dokonce chodila do francouzské školy a francouzština se stala jejím druhým jazykem.

Láska s Riegrem

Sňatek s Františkem Ladislavem Riegrem (18. srpna 1853) vnesl do jejího života nový živel. Marie Palacká se provdala z lásky za muže o patnáct let staršího, pohledného doktora práv, vyučeného mlynáře ze Semil, ale také člověka s nejistou budoucností. Rakouské úřady mu daly jasně najevo, že víc než vědcem je politikem, který chce zrovnoprávnit český a německý jazyk a uznat Korunu českou, což se jim nehodilo do krámu.

Postupně se manželům narodily tři děti. Všechny Marie Riegrová nejen vychovávala, ale než začaly chodit do školy, sama je učila. V roce 1860 přibyl do rodiny ovdovělý František Palacký.

Jeho vnučka Marie vzpomíná: „Nejen, že jsme věděli, že je dědeček první osobou v domě, že by sebemenší nepozornost k dědečkovi byla nejtěžším proviněním, ale on byl pro nás vskutku kýmsi posvátným a nedotknutelným.“

Jak děti Marie Riegrové-Palacké dorůstaly, začala se postupně stále více věnovat veřejné práci a této aktivity ve prospěch chudých žen, dětí a jejich vzdělání se nikdy nevzdala. František Ladislav Rieger svou ženu v tomto snažení všemožně podporoval: „Kdo chce být blahobytníkem, musí se stát egoistou, rodina však, která slouží národu, toho hesla nezná.“

Marie Riegrová vždy sledovala zásadu, že nejúčinnějším prostředkem proti bídě je předcházet jí tím, že se chudým poskytne možnost práce a výdělku.

První dívčí škola

Její starší dceři Márince bylo jedenáct, synu Bohuslavovi osm a Libušce pět let, když do salonu Riegrových a předtím Palackých svolala poradu. Coby jednatelka spolku sv. Ludmily chtěla po mužových přátelích radu, jak to zařídit, aby mohla účinně pomáhat chudým dívkám.

Nechtěla jen rozdávat chleba jako lidumilka Anna Náprstková nebo pár grošů jako ženské spolky. Ráda by je něco praktického naučila, aby nezůstaly méně placenými služkami či nosičkami těžkých puten s vodou. Výsledkem sešlosti byla škola pro třinácti až čtrnáctileté dívky. V ní se učily hlavně šít, malovat na sklo, dřevo a porcelán, připravovat obrázky pro tisk nebo leštit drahé kovy.

Hana Hindráková o Africe: Jste-li běloch, očekává se, že budete pomáhat

V této první dívčí průmyslové škole ve střední Evropě, obdivuhodném díle sociální svépomoci, se sice nevyučovaly všeobecně vzdělávací předměty, nicméně byl položen základ dívčího učení nad povinnou školní docházku.

Jejím odchodem ze spolku sv. Ludmily sice škola zanikla, nicméně ji v roce 1884 opět oživila, tentokrát pod patronátem pražské obce. Opět jí pomocnou ruku podal choť, pravidelně volený také do pražské městské rady. Druhé semínko pokračovací školy vykvetlo do podoby Vyšší dívčí školy pro ženská povolání, takzvané Rodinky.

Dcera z rodu Palackých měla za to, že pokud se má český národ opět zařadit do kulturní Evropy, musí se všichni jeho členové zdravě vyvíjet. Nebyla to jejich vina, že se někteří narodili do bídných a neutěšených poměrů.

Zatímco její manžel, poslanec rakouského a českého parlamentu, v okázalých budovách vytvářel dějiny české státnosti, ona se v nenápadných šatech, až jí po Praze říkali „šedivá paní“, pohybovala v méně oslnivých stavbách: „To jsme nalezli do všelikých dír špinavých… Nadýchaly se nečistého vzduchu… Co jsme viděly bídy, co slz a utrpení… Maminka umí dobře s těmi lidmi mluvit a zacházet,“ vzpomínala dcera Márinka.

Prosadila mateřské školy

Marie Riegrová riskovala vlastní zdraví, jen aby zmírnila sociální nerovnost a vychovala následovnice. Brzy poznala, že ani při největším vypětí sil nestačí pomoct všem. Snažila se proto pomáhat především nejpotřebnějším obětem sociální bídy – dětem. Ty žily v naprosto nevyhovujících podmínkách bez dostatečné hygieny a výživy.

Většina dětí měla již v předškolním věku opožděný duševní a tělesný vývoj, způsobený podvýživou, nedostatkem spánku a těžkou prací. Bylo obvyklé, že i malé děti v předškolním věku měly na starost například nošení vody z městských kašen. Tato situace vyplývala především z neutěšené situace těhotných žen, kojících matek a matek bez živitele.

Nebylo lehké přesvědčit Městskou radu v Praze, aby přijala koncepci předškolní výchovy, kterou vypracovala žena. Nakonec se to podařilo. A tak se stalo, že paní z MacNevenova paláce, jak se říkalo Palackého domu, se přičinila o vznik první české opatrovny u sv. Jakuba v lednu 1869.

Pražský magistrát přikývl na její návrh, aby o české děti, jejichž matky pracovaly i šestnáct hodin denně, pečovaly ženy, na rozdíl od německých opatroven s mužskými vychovateli. Chtěla, „aby také naše pohlaví mělo šťastnou příležitost dokázati svou lásku a svou obětavost pro blaho třídy dělnické, a to ve věci, jež tak těsně se dotýká srdce ženy a matky.“

Martin M. Šimečka: Civilizace, která se vynuceně honí za výkonem, není zdravá

Podle jejího návrhu instituce přijala název „škola mateřská“ podle Komenského. Určena byla pro dvou až pětileté děti. Zanedlouho dosáhla škola takové obliby, že již v dubnu měla 313 dětí, přičemž bylo možno přijmout jen polovinu z nich. Vzniklo nové povolání: pěstounky mateřských škol. Nakonec se Marie dočkala toho, že v roce 1890 bylo jen v Praze šestnáct školek a opatroven.

Místo oslav fond pro děti

Paní a dívky si rozdělily nad školami, kuchyněmi a šatstvem dozor, šily prádlo a šaty, sbíraly příspěvky. Předsedkyně Výboru pro městské mateřské školy a opatrovny Marie Riegrová šla příkladem:

„Honím se tu jako blázen. Denně v opatrovně, denně v průmyslové škole, tu sbírat, tu umlouvat, tu návštěvy dělat. Až se večer nemohu hnout a až mne plíce bolí od mluvení.“ Ale těšila se: „Zítra povedu dvě hraběnky do opatrovny.“

V červnu roku 1883 navrhla pražskému primátoru doktoru Černému, aby byl místo oslav narození očekávaného potomka korunního prince Rudolfa zřízen fond pro podporu chudých novorozenců a jejich matek. Městská rada návrh přijala a svěřila jí správu fondu. Za svého života tak přispěla víc než půldruhému tisíci chudých rodiček.

Ten samý rok také zahájila kroky k vybudování péče o chudé děti mezi prvním a třetím rokem. A o rok později byly otevřeny první české jesle. Na sklonku jejího života jich bylo jen v Praze sedm.

Marie Riegrová si shromáždila bohatý materiál o chudinské péči, který pak zpracovala ve studiích a článcích, jež jsou prvními pracemi z oboru sociální práce v Čechách.

Léčba prací

Rieger zdědil po rodičích mlýn v Semilech, z jehož prodeje pořídil statek v Malči na Chotěbořsku. Na Malči vystřídaly péči o chudinu a školství starosti o hospodářství. A při tom všem ještě Riegrová dokázala zastávat rodinné povinnosti.

Zní téměř neuvěřitelně, že dcera Palackého, paní prvního muže v národě a velkostatkářka sama šila pro celou rodinu všechno prádlo, muži i otci košile, sama ušila výbavy svým dcerám a vedle toho každoročně zhotovila sto padesát až dvě stě šatiček pro chudé děti v opatrovnách.

Jak v Praze, tak v Malči měla stále napilno: „Vezu si do Malče mnoho práce k šití, vezu si mnoho nití, látek otci na košili, Libušce na košilky, Bohouškovi na kaťata… K tomu musím Libušce připravit garderobu letní a musím všechno prádlo chatrné dát do pořádku…“

Aukce obrazů pro dobrou věc. Malovala i dívka s amputovanou rukou

V posledních letech života ji nejvíce trápilo, že jí zdravotní stav již nedovoluje zastat všechny povinnosti a práce, které si ukládala. Její nemoc se po smrti Palackého velmi zhoršila, trpěla tělesně i duševně, ale skrývala své bolesti i před rodinou, odmítala lékařskou pomoc a léčila se prací. Nakonec umírá 29. března 1891 v 56 letech.

Dcera Františka Palackého, Otce národa, a manželka Františka Ladislava Riegra, Vůdce národa, mohla žít v luxusu a nicnedělání. Nic jí však nebylo vzdálenější. Pod vlivem křesťanské a vlastenecké výchovy stále myslela víc na druhé než na sebe.

Na její památku časopis Světozor napsal: „Celý život její byl zasvěcen péči o nuzné matky a jejich dítky, o zmírnění hlodavé nouze, jež drala se do tmavých vlhkých příbytků strádajících ubožákův, o odvrácení zoufalství, jež k lóžím jejich se plížilo, o zamezení vzniku hříchu, jež jako příšerný stín věsí se na paty bledé bídy.“