„Pokud tam mají fofry, neznamená to, že je musím mít i já,“ mává Antonín Spáčil směrem k jedinému moravskoslezskému krematoriu (u něhož už ostatně nestojí k navýšení kapacity na těla dva chladicí vozy, nýbrž jen jediný). Pohřbů do země je nyní podle něj jen okolo dvaceti procent, zbytek se provádí žehem.

„Ale více roboty za poslední dobu máme,“ přiznává jednatřicetiletý člen ostravské dynastie hrobníků. Založené v osmdesátých letech minulého století dědou Oldou. Pokračovatelem je jeho syn Pavel a dalším následovníkem právě vnuk Antonín – vystudovaný inženýr, kterého baví už třináct let práce venku, nikoliv v kanceláři.

„Táta ale s kopáním hrobů přestal. Kvůli zdraví,“ popisuje Anotnín s tím, že v branži se pohybuje ještě strýc Karel i bratranec Zdeněk. Mimochodem, každý z jiné příbuzenské větve. Společně se starají o více než deset hřbitovů v Ostravě a okolí, zejména na Frýdecko-Místecku. Je to obor, kde peníze byly a budou, upřesňuje.

„Teď pomáhám i já, máme kvůli koronaviru zavřený podnik,“ ozývá se z čerstvého výkopu volání Antonínova o osm let staršího bratra Tomáše. V hloubení se sourozenci Spáčilovi střídají tak co dvacet minut. Vystačí si pouze s rýči a lopatami, odhazují třicet centimetrů hnědé hlíny a dalších sto dvacet pokračují v písčitém jílu.

Ústřední hřbitov ve Slezské Ostravě patří k pracovištím zdejší hrobnické dynastie.Ústřední hřbitov ve Slezské Ostravě patří k pracovištím zdejší hrobnické dynastie.Zdroj: Deník/Radek Luksza

„Tenhle chystám na dnešek, nebožtíka povezou na Slezskou až z kostela v Pržně,“ předvádí Antonín jiný hrob vykopaný ve druhém březnovém týdnu. Vykládá ho černou látkou (je to důstojnější, než holá díra do země), chystá hranoly pod rakev, pásy ke spouštění a kbelík zelených snítek (pozůstalí je vhazují dovnitř hrobu).

Nebožtíky, ty Antonín – pomineme-li občasné exhumace – běžně nevídává. „Natož, abych se dozvěděl, jestli zemřeli v souvislosti s koronavirem,“ líčí. Nad úvahami o pohřbívání obětí čínské nákazy v igelitových pytlích vrtí hlavou. Člověk prý nemusí být hrobníkem z povolání, aby mu došlo, že se plasty špatně rozkládají…

„Dneska chtějí do země nejčastěji věřící,“ říká hrobník ke klientele. Která za vyhloubení hřbitovní správě platí obvykle okolo šesti tisíc korun. Mnoho čerstvých pomníků na Slezské nese romská jména; tradiční církevní obřady jsou totiž pro tuto komunitu tak důležité, že se v ní skládají na poslední rozloučení i těm nemajetným.

„Jeden den děláš v tričku, druhý v kulichu,“ podotýká pak Antonín k počasí. Nejhorší bývají to podzimní, lijáky a chladno, schovat se není kam. Sníh vadí méně, a když je ho spousta, půda nepromrzá na kámen. Cyklus výkop – obřad – zához každopádně pokračuje pro hrobníky po celý rok. Víkendy ani svátky nevyjímaje.

Hrobníci? Mistr sportu i herec!

Oldřich Lexa
(1933 – 2010) z Ostravy má za sebou nejen kariéru profesionálního vzpěrače a mnohonásobného československého mistra, reprezentanta a rekordmana. Je také zakladatelem zdejší hrobnické dynastie, kopáním hrobů si totiž přivydělává k důchodu, jenž mu tehdy vládnoucí komunisté přiznávají bídný. Kvůli nákaze importované z jiné stále komunistické země se naopak minulý rok rekvalifikuje na hrobníka umělec

Tomáš Novotný
(36) nominovaný dvakrát na cenu Thálie. Když se kvůli covidu v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě nemůže hrát, poohlíží se prostě po jiném uplatnění. Až bizarní je, že nyní šestatřicetiletý herec svého času vystupuje v roli Umrlce v inscenaci Kytice na scéně Semafor.