V Čechách jedinečná lesní osada na přijíždějícího dýchne takovou mystikou, že automaticky vůz přibrzdí a po pravé straně od silnice zaparkuje pohledem na legendární restauraci Hájenka. Spustí okénko a uslyší cvrlikání ptáků s ozvěnou lesa. Je definitivně ztracen.

Tady je Hrabalovo

Není divu, že právě tak zkušený pozorovatel života, jakým bezpochyby spisovatel Bohumil Hrabal byl, propadl právě tomuto kouzlu. A sepsal o něm příběh, který dnes zná bezmála celý svět. Slavnosti sněženek, později zfilmované Jiřím Menzelem, jsou poetickým obrazem života v místě, kde se lidé nezvykle sdružovali, vyprávěli si na první pohled banální historky, které však v sobě měli cosi těžko definovatelného. To, čemu dnes říkáme pábení.

V Kersku nenajdete klasické ulice. Pro potřeby určení přesného místa se očíslovaly aleje, které osadu propojují. Tím je také lépe pochopitelná nesmrtelná hláška To zase bude v alejích nablito.

Místo samotné se proměňuje, i když základní prvek chalup vybudovaných v rámci lesního porostu se nemění. Mění se lidé, kteří v Kersku žijí, nebo sem jezdí na chalupy. Samotní místní říkají, že taková pospolitost, jaká tu panovala za Hrabala, je bohužel dávnou minulostí. O lecčems svědčí i poměrně složitý a medializovaný spor o zdejší tenisové kurty. A také fakt, že dřevěná socha svatého Josefa u minerálního pramene v předchozích letech opakovaně přišla o hlavu. Pode některých hlasů se jednalo o pomstu jedné skupiny místních jiným.

Hrad Krakovec.
Deník nabízí sedm tipů na filmová místa ve Středočeském kraji

Ale do problémů současné osady se nebudeme pouštět. Nás zajímají okolnosti natáčení filmu Slavnosti sněženek. A v tomto ohledu asi neexistuje větší odborník, než člověk, který právě o natáčení filmu a osudech místních lidí s tímto příběhem spojených napsal dvě mnohasetstránkové knihy. Bronislav Kuba pochází z Valašska, ale v Kersku žije už tři desítky let. Provozuje místní Lesní ateliér, na jehož zahradě se každoročně na jaře koná setkání spisovatelových příznivců, které se nemůže jmenovat jinak než Hrabalovo Kersko. Letos v květnu se konalo už po třiadvacáté.

Obě knihy z pera Bronislava Kuby nesou název Slavnosti sněženek, ale mají i své podtituly. Ta první vydaná roku 2014 připomíná „lidské osudy a odhalená tajemství v Hrabalově Kersku.“ Ta druhá z roku 2020 nese podtitul Setkání s Bohumilem Hrabalem a jeho dílem. My si pro naše potřeby některé vzpomínky vypůjčíme.

Abychom úvodní dějství o Kersku stylově zakončili, dovolíme si použít slova dalšího spisovatele, který v Kersku napsal většinu svých textů. Byl jím Adolf Branald. Ten na Hrabala a Kersko zavzpomínal takto: „Když jsme se bavili o krásných krajích celého světa nebo když jsme vzpomínali na naše společné cesty třeba po Loiře po francouzských zámcích, tak Bogan přikývl a dodal: No jo, ale Kersko to není. No a teď je v Kersku také hezky, voda teče dál, slunce svítí. No jo, ale Hrabal tady není.“

Hanzlík: Koupit kvalitní věc za plnou cenu umí každý blbec

Nezapomenutelnou postavou ze Slavností sněženek (ale také Postřižin) je herec Jaromír Hanzlík. Shodou okolností i on byl hostem letošního Hrabalova Kerska a nebylo to poprvé. Ve Slavnostech hrál dvě skutečné postavy Hrabalových přátel, které se ve scénáři spojily do jedné. Ve skutečnosti Jiří Fiala, v knize pan Leli, byl ten, který dokázal všem „dobře“ poradit. Stačí si vzpomenout na hlášku Máte štěstí, že jedu zrovna kolem, nebo na výraz Zdeňka Svěráka u rozebraného trabanta a Jaromíra Hanzlíka pelášícího za kamarády honícího kance.

Druhou skutečnou postavou, která se vešla do Hanzlíkovi role, byl Metoděj Prokop, v knize pan Metek. To je onen člověk, který všechno sbíral. No, nekupte to, když je to tak levný! Tato část postavy je herci velmi blízká. „Já jsem vlastně věkem dospěl také do takové fáze. Neříkám, že bych byl sběratelem všeho jako pan Metek. (…) Já strašně rád nakupuju v akcích, ve výprodejích. Protože koupit kvalitní věc za plnou cenu, to umí každý blbec. Ale koupit kvalitní věc s padesáti nebo sedmdesátiprocentní slevou, z toho mám radost, to už je sport,“ řekl herec do vzpomínkové knihy Bronislava Kuby.

Fenomén Hájenka

Vyprávět obsah filmu by bylo nošením dřeva do kerského lesa. Honička partičky kamarádů za divočákem až do školní třídy, následné handrkování dvou mysliveckých spolků, komu vlastně ulovený kňour patří a závěrečná společná hostina na „neutrálním území“ v restauraci Hájenka. To vše proloženo barvitými osudy několika místních postav a svérázným hrabalovským vyprávěním a humorem.

Zmiňme ještě jednu zajímavost. Režisérem Slavností sněženek byl samozřejmě Jiří Menzel. Ve filmu si však zahráli i další dva slavní čeští režiséři. František Vláčil, který za celou dobu závěrečné hostiny v Hájence nepromluvil a jen pil panáky. Byl to ten stařeček s třesoucí se rukou. A pak Jiří Krejčík, který si zahrál pana Karla, nenažrance všech nenažranců, co při uzení sežral několik šišek salámu (Nesmíte se na mě zlobit, já jsem vás varoval).

Málo se také ví, že skutečná hostina se netočila přímo v Hájence, ale v ateliérech v Hostivaři. Hájenka byla zkrátka pro potřeby natáčení malá. Slavná restaurace po rekonstrukci funguje i v současné době. A samozřejmě, že na jídelním lístku nemůže chybět kančí. Jak se šípkovou omáčkou, tak se zelím.