Sám přiznává, že jako fotbalista byl poměrně výbušný. Často oponoval rozhodčím, nelíbili se mu jejich výroky. Proto se rozhodl stát se sudím, moc rád vzpomíná na svůj vstup mezi muže v černém.

„Je zvykem, že nováčci se na prvním semináři představí a řeknou o sobě pár slov. Já se stihl jen postavit, říct své jméno a jako rekce se ozvalo: „Jojo, my Tě všichni známe…,“ směje se 28-letý rozhodčí Jan Všetečka, který pochází z České Lípy.

Co vás vůbec vedlo k tomu, abyste se stal rozhodčím?
Jako hráč jsem byl trochuvýbušnější. Často jsem se hádal, stále se mi nelíbila rozhodnutí rozhodčích. Bavil jsem se o tom s kamarády, co pískali, a skočil do toho. Ze začátku jsem byl dost překvapený, ale pískám a jsem za to moc rád.

Dokážete ze všech zápasů, co jste pískal, vybrat ten nejdůležitější, který jste rozhodoval?
Ke každému zápasu, který rozhoduji se snažím přistupovat jako k tomu nejdůležitějšímu, takže je pro mě těžké nějaký označit. Určitě rád vzpomínám na zápas 1.A třídy mezi Lomnicí nad Popelkou a Jívanem Bělá. Zápas se mi povedl a byl jsem pochválen i fanoušky hostujícího týmu, ačkoliv jejich tým prohrál.

Jakou nejvyšší soutěž jste si zapískal?
Momentálně se pohybuji v krajském přeboru, ale zatím nejzajímavější zkušeností bude letní přípravné utkání ligového Slovanu Liberec s družstvem Přepeř. Před výkopem jsem byl nervózní, ale při prvním „fouknutí“ ze mě všechno spadlo a zápas jsem si obrovsky užil.

Sudí bývají terčem nadávek či vtipů, dříve se na sudí křičelo například soudce je mrkev či mlha. Dnes je to jiné… Jaký pokřik na vaši adresu vás nejvíc rozesmál?
S mrkví nebo lopatou se potkáváme stále, ale při utkání jde cokoliv z hlediště mimo mě. Samozřejmě lítají naším směrem i nepublikovatelná slova, ale to je spíše obrazem společnosti a doby ve které žijeme. Já rád komunikuji s hráči, ale jsou to spíše krátké a trefné poznámky, které pobaví v danou chvíli a udržují na obou stranách tu správnou atmosféru.

Jaká je podle vás úroveň fotbalu na Českolipsku?
Úroveň fotbalu na Českolipsku není vůbec špatná. V téměř každém družstvu můžeme najít starší hráče, některé i s ligovou minulostí, kteří zvyšují svými zkušenostmi kvalitu dané soutěže a správným způsobem vychovávají jak mladší hráče, tak i mladé rozhodčí. (smích)

Jaký nejbláznivější zápas jste řídil?
Vzpomínám jen na zápas, kdy jsem začínal v okresním přeboru. Šlo o zápas mezi Dubnicí a Svorem. Dal jsem svou první červenou kartu, po poločasové přestávce jsem si zapomněl v šatně poznámky a ještě za mnou posledních dvacet minut běhal kolega, který hrát za družstvo hostí, protože některá má rozhodnutí viděl jinak. Dnes se tomu rádi zasmějeme.

Určitě jste při utkáních zažil nespočet humorných historek. Podělte se o nějakou zvlášť povedenou.
O jednu jsem se již podělil, ale nejraději vzpomínám na úplný začátek mezi rozhodčími. Je zvykem, že nováčci se na prvním semináři představí a řeknou o sobě pár slov. Já se stihl jen postavit, říct své jméno a jako rekce se ozvalo: „Jojo, my Tě všichni známe…“ (smích)

Máte v paměti nějaké nevšední červené karty, které jste musel udělit?
S žádnou extravagantní červenou kartou jsem se asi nepotkal. Vzpomenu si jen na reakci hráče na Hradecku, kde po udělení červené karty prohlásil: „Stejně mě to už nebavilo a trenér mě nechtěl vystřídat.“

Nemusel jste ze zápasu odstoupit kvůli zranění?
Ne a dělám vše pro to, aby se tak ani nestalo.

Na rozhodčí je v této době po kauze Romana Berbra nahlíženo v negativním světle. Váš názor?
Myslím si, že na rozhodčí bylo a je nahlíženo negativně dlouhodobě. Určitě celá kauza rozhodčím, ale především celému fotbalu, uškodila. Všichni děláme fotbal nejlépe jak umíme, protože ho máme rádi a často tak i na úkor rodin a nejbližších.

Prozradíte, kde jste hrál jako aktivní fotbalista? 
S fotbalem jsem začínal v České Lípě na Lokomotivě, v dorosteneckém věku jsem hrál díky stipendiu v Německu a následně jsem si ujasnil, že chci především studovat. V mužích jsem si zahrál za Nový Bor, Skalici a Rynoltice, kde jsem i skončil s aktivním hraním.

Pojďme ještě k vašemu osobnímu životu…
Narodil jsem se před 28 lety v České Lípě, ale studium mě vedlo přes Drážďany do Prahy a jejího okolí. Pracuji ve firmě zabývající se závlahovými systémy, kde se soustředím na závlahy sportovních ploch, jako jsou například fotbalová hřiště. V podstatě jsem neustále na fotbale. (smích)

Od října se zastavily nižší fotbalové soutěže. Jak moc vám fotbal chybí?
Fotbal mi chybí. Všichni jsme doufali, že se přece jen sezona ještě rozeběhne. Nestalo se tak. Je to věc, kterou musíme přijmout. Na druhou stranu si všichni vážíme času, který můžeme trávit s nejbližšími.

Věříte, že se další ročník odehraje v normálním režimu?
Jsem životní optimista, takže ano!

Jak zvládáte aktuální situaci plnou zákazů, opatření a omezení pohybu?
Pro všechny je samozřejmě poslední rok nestandartní a nepříjemný. Pro mě osobně to má svá plus… Konečně jsme s přítelkyní dokončili inženýrské studium na ČVUT v Praze a můžeme se plně soustředit na věci, které chceme – třeba pískání. Ale na rovinu… Ze všeho nejvíc si přeji, aby se svět opět vrátil do normálu a celá tato doba nás co nejméně poznamenala.