Jako aktivní fotbalista bojoval s bolavými koleny. Ty samé problémy ho trápily v kariéře rozhodčí. Kvůli zdravotním lapáliím musel dobrovolně přejít z krajských soutěží do těch okresních.

Michal Janovský, rodák ze Sosnové, by si hlavně přál, aby mohl ve zdraví ještě pár let běhat po hřišti a krotit s píšťalkou v puse 22 fotbalistů. Komu udělil nejcennější žlutou kartu? „Dostal jí František Veselý, fotbalová legenda. Pořád něco mrmlal směrem k asistentovi. Tahle žlutá převyšuje všechny červené,“ zavzpomínal Janovský s úsměvem na rtech.

Michale, jak jste se vůbec stal rozhodčím?
Vedla mě k tomu láska k fotbalu a můj zdravotní stav. Ten už mi nedovoloval hrát fotbal aktivně. Trpěl jsem na kolena, těch úrazů už bylo tolik, že jsem se bál hrát fotbal. Od základní škol jsem znal Lukáše Hyblera, teď už bývalého kolegu. Slovo dalo slovo, zašel jsem na fotbalový svaz, přečetl pár testíků, udělal zkoušky a stal se rozhodčím.

Vyberete nejdůležitější zápas, který jste kdy rozhodoval?
To je těžká otázka. Já přistupuji ke každému zápasu stejně. Ať už je to mistrák, přátelák, nebo pohárový zápas. Nechci podceňovat žádné utkání. Pískal jsem často finále českolipského poháru. To jsou důležité zápasy hlavně pro dané týmy.

Rozhodčí jsou často terčem nadávek, přirovnání a vtipů. Co vás na hřišti nejvíce rozesmálo?
Já bych fanoušky rozdělil do dvou skupin. V té první jde o jednostranné fanoušky, kteří fandí vyloženě jednomu klubu. Cokoliv písknete proti nim, je špatně. Odměnou jsou vám vulgarity. Snažím se takové lidi ignorovat a nepouštět si je do hlavy. Vždycky se to taky nepovede. Pak je tady druhá skupina fanoušků. Umí kritizovat, fandit, ale všechno v rámci fair play. Těch vtipných přirovnání je mraky. Takové lidi mám rád, pobaví to, zasměju se, prakticky to není kritika.

Jaká je podle váš úroveň fotbalu na Českolipsku?
V tuhle dobu je to těžké porovnávat. Už několik let pískám v rámci okresu. Když jsem byl ještě v krajské soutěži, tak si myslím, že úroveň Ústeckého kraje byla řádově vyšší, třeba i o jednu soutěž. Jak je to dnes? Nevím. Myslím si, že úroveň v našem okrese je ale stejná, jako v těch dalších. Najdou se tři, čtyři týmy, které vylítnou a jsou trochu výš, než ostatní. Zbytek týmů mají vyrovnanou výkonnost.

Vzpomenete na nejbláznivější zápas, který jste řídil?
Za mých 25 let pískání jsem zažil hodně bláznivých zápasů. Na ty nepovedené a bláznivé se snažím co nejrychleji zapomenout. Přesto si na jeden pořád pamatuji. Bylo to v Jilemnici, kam přijela Lomnice. Byl to zápas krajského přeboru. Od první minuty to bylo neuvěřitelně vyhecované, byl tam jeden zákrok za druhým, přišlo hodně lidí. Pro mě to byl masakr. Rozdal jsem zhruba 12 žlutých, čtyři červené a navíc nařídil pět pokutových kopů! Bylo to extrém. Přesto jsme po zápase odjížděli v pohodě, nikdo nebyl vyloženě naštvaný, odpískal jsem to se vztyčenou hlavou.

Jako rozhodčí jste na hřišti jistě zažil řadu humorných historek. Podělíte se o nějakou?
Já mám všeobecně horší paměť (smích). Za ty roky toho bylo opravdu hodně. Nejvíce se zasmějeme s kolegy, ale i s hráči, se kterými si po zápase sedneme na pivko a všechno rozebíráme. Na hřišti se snažíte zachovat vážnou tvář. Je pravda, že když se někdo ukopne, nebo netrefí, tak se nejde neusmát. Musíme na hřišti ukázat obě tváře.

K rozhodčím patří žluté a červené karty. Udělil jste nějakou nevšední kartu?
Těch žlutých a červených bylo samozřejmě nespočet. Jako mladý jsem byl hodně přísný, někdy až moc. Dnes už takový nejsem, pískám okresní soutěž, kde to je takové volnější. Striktně nemusíte udělovat takové karty, které byste dal ve vyšší soutěži. V paměti mě ale zůstane jedna žlutá karta, která má pro mě velkou váhu. Udělil jsem jí velké fotbalové legendě Frantovi Veselému. Bylo to v krajské soutěži, kde zkritizoval mého kolegu na čáře. Musel jsem zakročit, jelikož pořád něco mrmlal. Je to vlastně nejvzácnější žlutá, kterou jsem kdy komu dal. Převyšuje to všechny červené.

Zmínil jste, že vás hodně trápilo zranění kolene. Jak jste na tom teď?
Je to problém. Kolikrát si chodím zatrénovat, abych byl v kondici. Jenomže pak začne koleno bolet a není to ono. Nedávno jsem nedopískal jako asistent, natáhl jsem si sval. Do druhého poločasu musel místo mě na čáru laik. Těch zdravotních omezeních bylo víc, někdy mi to je delegáty vyčítáno. Pamatuji si na finále poháru. Skončilo to 7:0, pan delegát mi vyčetl nedostatečný pohyb na hřišti. Tak jsem radši skončil v kraji a šel pískat do okresu.

Na rozhodčí je v této době po kauze Romana Berbra nahlíženo v negativním světle. Váš názor?
Bohužel, není to jenom o Berbrovi. Je tam hodně dalších „mafiánů.“ Uvidíme, jak se to po volbách vyčistí. Neříkám, že si za některé věci nemůžeme sami, ale to špatné světlo vrhají funkcionáři, kteří chtějí zápasy ovlivnit. Samozřejmě jsou mezi námi výjimky, které se nechají ovlivnit. Ani to nemuselo být za peníze, stačilo jim, aby byli pro vedení v dobrém světle. Dostanou třeba šanci postoupit do vyšší soutěže. Byl bych strašně rád, kdyby se tohle už nedělo.

Bavili jsme se o vaší kariéře aktivního fotbalisty. Jaká byla?
Kvůli těm zraněním jsem nikdy nehrál vrcholový fotbal, vždy to bylo v rámci okresu. Hrával jsem za Sokol Zahrádky, Spartu Sosnovou. Tam skončily moje fotbalové kroky, chvilku jsem to ještě kombinoval, pak to nešlo. Nakonec jsem šel s tím kolenem na operaci, teď tam mám umělý kloub. Cítím se líp, můžu pokračovat v pískání. Je mi 48 let, nemám už větší ambice. Hlavně, aby drželo zdraví a já si ještě těch pár zápasů v okrese odpískal.

Prozraďte čtenářům něco ze svého osobního života.
Pocházím ze Sosnové, teď tady bydlím už 30 let. Živím se jako stavbyvedoucí a dispečer dopravy v jedné soukromé firmě. Před sedmi lety jsem si „z nudy“ vybudoval hospůdku. Takže mám po práci a po fotbale kam zajít na pivko.

Hádám, že na start nové sezóny už se hodně těšíte, viďte?
Fotbal mi strašně chybí. Chybí mi pohyb jako takový. Ničím nenahradíte kontakt s klukama na hřišti. Naštěstí se pořádají turnaje, přáteláky, to je dobře. Byl jsem zvědavý, kolik svalové hmoty nabrali kolegové. Já jí tedy nabral docela hodně (smích). Potřebuji to shodit. Věřím, že jsme se covidu nadobro zbavili. Kdyby se to ale vrátilo, tak bych překročil na váze sto kolo. Měl bych pak strach, zda bych byl schopný ještě pískat.