Jiří Štěpánek si utkání užil, pochvaloval si fakt, že ho protihráči šetřili. Také ale slíbil, že to byl opravdu poslední ostrý zápas. „Byl jsem docela utahaný, určitě to byl poslední zápas, hrát by měli mladší,“ usmál se Jiří Štěpánek (ročník 1951), který se narodil v českolipské Dubici.
Situace, která nakonec vedla k tomu, že v neděli nastoupil za Skalici B, je hodně kuriózní. Údajně za to mohl článek, který vyšel právě v Deníku. „Chodím na tréninky béčko Skalice. Kluci mě několikrát přemlouvali, abych šel ještě hrát. Já to ale odmítl,“ přiznal Štěpánek.
Fotogalerie: Ve Skalici u České Lípy skládali hold spoluhráči Jiřímu Štěpánkovi
To, že nastoupí do ostré bitvy nejnižší okresní soutěže, se dozvěděl vlastně náhodou. „Den před zápasem jsem byl na fotbale v Bukovanech a tam mi říkali – Jirko, četli jsme v novinách, že zítra budeš hrát? Takže když se to rozmázlo v novinách, už jsem to nemohl odmítnout,“ zasmál se.
Samotný zápas si Štěpánek užil. „Hoši se mě ujali, dali mi kapitánskou pásku. Za stavu 2:0 mně poslali na penaltu, kterou jsem proměnil. Snažili jsme se to kopnout do šibenice, míč tam skončil. Ale brankář se našponoval a ještě si na to sáhl,“ zakroutil hlavou.
Celý duel nakonec nabídl osm branek. Hosté to za stavu 0:3 nezabalili, snížili na rozdíl jediné branky, tři body, ale zůstaly ve Skalici. „Sobotka mě překvapila. Hlavně v záloze, kde jsem se pohyboval, hráli její hráči velmi dobře. My jsme měli výhodu, že nám pomohli dva kluci z Áčka. Je pravda, že jsme zahodili hodně šancí. Ale jak už jsem řekl, soupeř nehrál špatný fotbal, je pro mě překvapení, že jsou v soutěži poslední,“ zamyslel se.
„Chtěl bych je ale pochválit, jak se ke mně na hřišti chovali. Rozhodně po mně nešli a neříkali něco jako – co tady děláš, ty dědku. Naopak, chovali se korektně. Dokonce mě hodně lidí poznalo, já bohužel nemám paměť na tváře,“ řekl s úsměvem.
Pro Štěpánka to byl návrat zhruba po sedmi letech. „Je to tak, to jsem hrál naposledy mistrovský zápas za Skalici B.?Další už neplánuju. Mám dvakrát operované koleno, takže si ho chráním. Kolikrát se bojím i na tréninku, že si tu urvu. Takže do toho nemůžu chodit naplno,“ konstatoval.
Rodák z Dubice hrával za českolipskou Vagónku, Nový Bor a nebo Domažlice. „V Lípě a Boru jsem prožil nejlepší fotbalové roky života. V Domažlicích jsem hrával, jelikož jsem tam byl na vojně. Pak jsem se vrátil do Lípy, kde se hrál krajský přebor. Byli jsme tehdy amatéři a najednou to dotáhli do druhé ligy. Jezdili jsme do Plzně, do Budějovic nebo do Olomouce. Když jsme přijeli na Moravu, jenom jsme koukali, jaké tam mají podmínky. Byli to vyloženě profíci. My jsme trénovali jenom odpoledne. Měli jsme ale vůli a dobrou partu,“ zapátral v paměti.
A právě vůle a chuť něco dokázat chybí současné a mladší fotbalové generaci. „Já si myslím, že máme hodně talentovaných fotbalistů. Chybí jim ale píle se zlepšovat. Radši budou hrát někde okresní přebor, než aby více dřeli, více trénovali a kopali třeba divizi. Taky se mi moc nelíbí, že se někde na krajské úrovni hraje za peníze,“ přidal svůj pohled na věc.
Amatérský fotbal uvadá, řada týmů bojuje s hráčským kádrem. Fotbalisté stárnou, mladší už nemají ke sportu takový vztah. „Já si pamatuju, že když mě dal trenér na lavičku, tak jsem se kousl a na tréninku makal ještě víc. Teď to mladí mají vlastně obráceně. Je to pak těžké,“ pokrčil rameny.
Časově Štěpánek nelení, i v 72 letech vede aktivní život a rozhodně se nenudí. „Bydlíme ve Svojkově, máme barák, okolo to je hromada lítání. Navíc podnikám, takže o víkendu ani není moc času, chodit koukat na nějaké fotbalové zápasy. Dcera nám začala studovat v Praze, s manželkou jsme se rozhodli, že tam s ní ze začátku také budeme. Takže se budeme střídat – já dva dny, manželka dva dny. Času je pak málo,“ rozhodil rukama.
„Těší mě, že Českou Lípu trénuje Pavel Hradiský, toho jsem zažil v Novém Boru, když se tam hrála divize. Myslím si, že tam dobře pracují s mládeží,“ podotkl.
Štěpánek se pochlubil, že i jeho dcera propadla fotbalu. „Hrála v Mladé Boleslavi, a dokonce i první ligu v Liberci. Jak už jsem říkal, jde studovat do Prahy, takže bude bez tréninků. V České Lípě vznikl nápad, že by tady vznikl dívčí tým na úrovni okresu. Ale zatím z toho nic nebylo. Pro nás to samozřejmě bylo také náročné. Třikrát týdně jsme jí vozili na trénink do Liberce, o víkendu zápas. Mám z toho ale radost, že je v tomhle prostě po tátovi,“ pyšně pravil.
Na závěr 72letý sportovní matador zavzpomínal na své fotbalové zážitky. A hlavně na tehdejší dobu, která byla samozřejmě jiná. „Myslím si, že tehdy byla ta parta v týmu prostě lepší. Vážili jsme si jeden druhého, na hřišti jsme se podporovali. Hráli jsme na doraz, nikdo si nedovolil něco odfláknout. Pokud se tak stalo, ostatní ho seřvali. Víte, konečně jsem sehnal knížku Dukla mezi mrakodrapy. Dám to dceři, může si přečíst opravdu zajímavý příběh. V Dukle hráli kluci z vesnice, které si tam klub vytáhl na vojnu. V Americe vyhrávali, změřili síly proti Pelému. Proč? Dali tomu všechno, měli fyzičku a bojovnost. Bez toho to tehdy nešlo,“ uzavřel vše Jiří Štěpánek.
Načítám výsledky ...
Načítám tabulku ...
