„Může to být třeba dvacet let nazpět, co jsme si s kamarády říkali, že bychom tady chtěli jednou dohrávat na starý kolena. Čas už se asi naplnil,“ usmívá se Věchet v rozhovoru pro Českolipský deník.

Kdy a kde jste s fotbalem začínal?
První fotbalové krůčky jsem začal dělat asi ve čtyřech letech s kamarády za barákem a od pěti let jsem už byl registrovaný člen v FK Stráž pod Ralskem. Ve dvanácti letech jsem přestoupil do České Lípy, v patnácti jsem poté pokračoval z Lípy do Slovanu Liberec, kde jsem vydržel do třiadvaceti let.

Jaké máte vzpomínky na své začátky?
Konkrétní vzpomínky na úplné začátky moc nemám, ale celkově mě na této době bavila nefalšovaná radost a zápal do hry.

Kde všude jste se na hřišti pohyboval?
Vždy jsem hrál útočníka. Akorát v období, kdy jsem působil ve Slovanu Liberec B mě trenéři střídali i na pozici krajního záložníka.

Jak důležitá byla pro vás, zejména v začátcích, podpora rodiny?
Podpora rodiny je jeden z nejdůležitějších aspektů v rozvoji mladého hráče. Znám spousty případů talentovaných mladých fotbalistů, kteří však neměli to štěstí v podobě podporující rodiny a dřív nebo později začali vyhledávat jinou zábavu než sport. Já jsem v tomto ohledu maximálně spokojený a vděčný svým rodičům za to, co vše pro mě udělali.

Byl pro vás přesun do seniorského fotbalu náročný?
Přesun do seniorského fotbalu byl plynulý a myslím, že jsem ho zvládl v pohodě. V libereckých dorostech jsem střílel spousty gólů, tak si mě začali trenéři vytahovat do třetiligové rezervy již v sedmnácti letech. Vše bylo tvrdší a rychlejší, ale rychle jsem se s tím srovnal.

Vzpomínáte si na váš první zápas mezi muži?
Bylo to právě v sedmnácti letech za libereckou rezervu na Městském stadionu proti Prachaticím. Naskočil jsem do zápasu jako střídající hráč a dokonce jednou skóroval. Vyhráli jsme asi 3:1, ale nejsem si úplně jistý. V útoku jsem nastoupil vedle Jana Holendy, který poté udělal nádhernou kariéru.

Kterými kluby jste v dospělém fotbale prošel?
Slovanem Liberec, Nový Bor, Arsenal Česká Lípa, Jablonné v Podještědí, Stráž pod Ralskem, Doksy, SG Crostwitz a nyní TJ Dubnice.

Kde se vám líbilo nejvíce a proč?
V každém týmu jsem zažil hezké i horší chvilky, avšak jeden se zcela vymyká a to SG Crostwitz. Odtud mám pouze skvělé zážitky. Tady absolutně není co vytknout. Super zázemí, super parta, super fanoušci, postupová sezona, v saském poháru jsme došli poměrně daleko, zde nás vyřadilo až Zwickau, v té době působící ve třetí bundeslize. To bylo na vesnici pozdvižení (úsměv). Nechci se nikoho dotknout, ale mentalita lidí v zahraničí je na míle vzdálená české povaze. Bohužel, to jsou mé zkušenosti a můj názor.

Hrál jste i za Slovan Liberec, jak se vám tam dařilo?
V mladším i starším dorostu jsem byl vždy nejlepší střelec, po přechodu k dospělým samozřejmě branky začaly ubývat. Ale své jsem si vždycky uhrál a víceméně jsem s pravidelností k zápasům nastupoval. Ať už jako útočník nebo záložník. Měl jsem také to štěstí, že si mě tehdejší trenér „A“ týmu Vítězslav Lavička pozval dva roky po sobě na zimní soustředění. To byl vlastně vrchol mé kariéry. Odehrál jsem i několik přátelských utkání, poznal, jak funguje profesionální fotbal na nejvyšší úrovni. Bohužel mistrovské utkání v první lize se mi odehrát nikdy nepoštěstilo. Áčko bylo v té době opravdu nadupané, o čemž svědčil zisk titulu mistra ligy. Jsem rád, že jsem si mohl se všemi borci zahrát. S rezervou jsme slavili postup do třetí ligy.

Co vás vedlo k odchodu do Německa?
Úplná náhoda. Jednou jsem se v Liberci potkal s bývalým spoluhráčem z České Lípy Pavlem Runtem, který v té době trénoval právě SGC. Slovo dalo slovo a za chvíli byl přestup hotový. Vždy mě lákalo zkusit si fotbal i za hranicemi, poznat jinou mentalitu lidí, jiné zvyky, přiučit se jazyk.

Jak vás přijali spoluhráči v novém týmu?
Naprosto bez problému. V kabině nás bylo pět Čechů, takže s aklimatizací nebyl žádný problém. Všichni byli velice přátelští. Pomohlo mi také to, že jsem hned začal střílet góly.

Jaká byla kvalita soutěže, do které jste přišel?
Kvalita byla nižší, než Krajský přebor, ze kterého jsem přestupoval do SGC. Poté co jsme hned v první sezoně postoupili do Kreis Ober ligy, se obě soutěže daly srovnat a zdály se mi plus mínus stejné.

Nebyl problém s Němčinou?
Základy jsem měl ze střední školy, ale na plynulé vykecávání to nebylo (smích). Co jsem potřeboval, to jsem si jednoduchými frázemi řekl. Navíc trenér byl Čech, takže skrz domluvu žádný problém nebyl.

Na zápasy a tréninky jste dojížděl, nebo jste tam někde bydlel?
Dojížděli jsme jedním autem v pěti lidech. Dvakrát týdně na trénink, o víkendu zápas. Cesta do SGC měla sto kilometrů. Je pravda, že času Německo zabralo dost.

Jak se vám v Německu dařilo?
Mně osobně skvěle. První sezonu jsem byl nejlepší střelec soutěže, ale co je důležitější, hlavně se postoupilo do vyšší soutěže, která se v SGC nikdy nehrála. Druhá sezona pro nás byla těžká, ale nakonec jsme s přehledem hráli střed tabulky. Třetí sezonu jsme hráli také kolem středu tabulky, ale bohužel jsem se rozhodl v zimní přestávce pro návrat do Čech z časových a rodinných důvodů. Po dvou letech jsem se opět vrátil, ale bohužel jsme toho kvůli covidu moc neodehráli, což mě přimělo opět k návratu domu.

Liší se v něčem německý a český fotbal?
Český fotbal je zaměřen více takticky a je techničtější, německý je spíše silový, ale ve finále se hraje s jedním balonem na dvě brány (úsměv).

Před sezónou jste se rozhodl pro přestup do Dubnice.
Vlastně ani nevím proč, ale od malička jsem se v Dubnici cítil dobře, byl jsem tam na nespočtu utkání jako divák a vždy jsem se tam cítil fajn. Může to být třeba dvacet let nazpět, co jsme si s kámošema říkali, že bychom chtěli jednou dohrávat na starý kolena, tak už se čas asi naplnil (úsměv). Je hrozné, jak fotbalový život letí. Každopádně s těmito lidmi se teď opravdu v jedné kabině sházím, což je super. To pro mě hrálo obrovskou roli.

Jakou roli ve vašem působení v Dubnici sehrál váš otec, trenér?
Pro mě je to další z plusů, proč jsem se rozhodl pro Dubnici, navíc je v týmu i můj bratr. Člověk nikdy neví, kolikrát se mu ještě poštěstí, být takhle společně s rodinou i na hřišti. I když neříkám, že vždy je to jen růžové (úsměv).

Jak hodnotíte probíhající sezónu?
Zatím jsem maximálně spokojený. Až na jedno utkání, které soupeř zremizoval v 90. minutě, jsme všech ostatních šest vyhráli a držíme se na první příčce tabulky. Bohužel nám covid vystavil na nějakou dobu stopku. Z celé situace jsem totálně znechucen. Chápu, že musí proběhnout nějaká opatření, ale může mi někdo vysvětlit, proč má fotbal na čerstvém vzduchu stopku? No, raději už budu mlčet.

Jaké jsou vaše osobní a týmové cíle?
Jako každý rok chci vyhrát nejlepšího střelce a jako každý rok chci postoupit (úsměv). Tým máme kvalitní, vycházíme z dobré nálady v kabině, chytli jsme začátek soutěže. Na okresní soutěž máme široký mančaft, konkurence je zajímavá. Škoda, že člověk neví, co s námi bude dál a veškerá snaha může přijít na zmar.

Bojujete o pozici nejlepšího střelce okresního přeboru s Danielem Kýčkem z Jestřebí. Znáte se osobně?
Ano, známe se osobně. Dokonce jsme spolu chvíli působili společně v Doksech.

Myslíte, že budete nejlepším střelcem soutěže?
Věřím v to a udělám pro to maximum. Každopádně „Kýčus“ je velice silný soupeř a celkově nám bude Jestřebí dělat veliké problémy. Jeden z nás to určitě vyhraje. Já bych bral náš postup a on ať si nechá střelce (úsměv).