Je tomu už skoro deset let, co jsem začal být součástí amatérského fotbalového světa. Po krátké hokejové kariéře stačilo v sedmnácti letech v podstatě jediné – jít u nás na vesnici kolem fotbalového hřiště. V předchozích třech dílech jsem vám přiblížil víceméně pozitivní zážitky z dosavadní kariéry – cestu do základní sestavy, góly i občasnou výpomoc mezi tyčemi. Mám ale i jednu noční můru, která mě nechce pustit.

Tou noční můrou jsou penalty. Doposud jsem kopal čtyři. Výsledek? Nula gólů. Jo, tohle zatím opravdu není moje parketa. Možná jsem jediný na světě s takhle brilantní úspěšností.

Na všechny čtyři jsem se přihlásil dobrovolně, všechny jsem kopal doma. A bohužel si na všechny pamatuji. Co se týče první, v zápase mi to tehdy sedlo, na pětku jsem si věřil. Výsledek? S úmyslem narvat to doprostřed pod břevno jsem málem překopl i síť nad brankou. Nechtěným bonusem byl fakt, že jsem nedal jako jediný, bod navrch tak putoval k soupeři.

Po čase přišla další možnost jít na penaltu. Jasně, půjdu! Na nekompromisní pumelici jsem si nechal zajít chuť, cíl byl trefit míč technicky na pravou tyč. Jenže ten šel o kus vedle. Následovala ztráta dalších bodů, společně se mnou selhali ještě dva spoluhráči.

Zimní turnaj - Sokol Prackovice (žlutí) : Spartak Boletice (modří), 1.2. 2020 v Neštěmicích. Jan Pechánek - brankář Prackovic.
Vyklepáno z trenýrek: Brankáři a padavky? Ani náhodou! Musí vydržet všechno

Asi před třemi lety přišel na řadu pokus číslo tři. Nejjednodušší je skrýt se někde za sloupem a pozorovat, jak kluci bojují o bonusový bod. Navíc -  nějakou tu vtipnou hlášku na mojí adresu už jsem díky dvěma neúspěchům slyšel, i proto jsem to chtěl zlomit.

První plus bylo, že jsem trefil kasu, což byl vzhledem k předchozím penaltám úspěch, který měla vyšperkovat mexická vlna patnácti diváků. Jenže byla to taková šmudla, že ji brankář chytil. Neslavně tak skončila i třetí desítka. Zraněný spoluhráč ji ke všemu natáčel z tribuny, zřejmě už tušil, jak vše dopadne.

Zatím poslední penaltu jsem kopal minulý rok. Patnáct minut před koncem se mi povedlo vyrovnat na 4:4, šlo se na pětky. Nebylo co řešit, gól mě napumpoval neskutečným způsobem. Už jsem měl něco za sebou, při tréninku mi nějaká rána zapadla do šibenice. Jenže já tentokrát netrefil ani branku. A ano, i tento nezdar je natočený na videu. Moje bilance je tedy jasná a k smíchu – čtyři penalty, nula gólů. Přezdívka kopyto je tak v tomto ohledu zcela na místě.

Hra na mně za těch skoro deset let nikdy nestála, na place bylo vždy mnoho lepších hráčů. Jsem ale srdcař a buldok, který špatnou techniku a neumění nahrazuje poctivým přístupem a bojovností. Nikdo nemá větší účast na trénincích a zápasech než já. A penalty? Půjdu i na pátou, třeba hned v dalším zápase, když bude možnost. Nevzdám to! Nejjednodušší totiž je opravdu na tu penaltu nejít. To odmítám. Já ten gól z puntíku dám. Času na to mám ještě dost. Vždyť je nedávají i superhvězdy…

Fotbalista Jan Pechánek.
Vyklepáno z trenýrek: Devět sezon, pět fíků. Ale mám je! A nezapomenu