Kliknutím zvětšíte
Proti Slovácku ani s Jabloncem ještě Ondřej Otepka do utkání nezasáhl, jediný start v nejvyšší soutěži si připsal až v Liberci, kde při porážce Dynama 1:5 odehrál třiadvacet minut. „Ten zápas si budu pamatovat do konce svého života. Tenkrát za Slovan hráli například Brabec, Bakoš, Breznaník, Frýdek, Šural nebo Coufal. Takže pro mě tenkrát jako osmnáctiletého kluka to byl neskutečný zážitek,“ líčí v rozhovoru pro Deník třiadvacetiletý fotbalista, který se vrátil na Moravu, aby v rodném kraji oživil svoji kariéru. Hrát bude v Provodově, kde se hned uvedl hattrickem do sítě Lidečka.
Jak jste se ocitl v Provodově?
S Pepou Rakem jsem byl v kontaktu už minulý rok, kdy jsem plánoval odstěhovat se natrvalo do Zlína. V tu dobu to ale nevyšlo, jelikož mi na stole přistála zajímavá pracovní nabídka. Letos na jaře jsem se ale nadobro rozhodl přestěhovat zpět na Moravu, a protože byl pan Rak takřka jediný, kdo o tom z fotbalového prostředí věděl, dal jsem mu slovo a domluvil se s ním na angažmá v Provodově.
V létě jste zkoušel štěstí v Kroměříži. Mrzí vás, že jste angažmá v Hanácké Slavii nezískal?
Jelikož jsem na jaře odehrál malou porci zápasů ještě za tým Malše Roudné z Českých Budějovic, byl jsem téměř půl sezony bez fotbalu. Po příjezdu do Zlína jsem se přes kontakty dostal k trenérovi Červenkovi z Kroměříže, se kterým jsme se domluvili na tom, že odtrénuji přípravu s týmem a potom se uvidí, co dál. Celou dobu jsem měl nepříjemné řešení ohledně smlouvy s bývalým mužstvem z Českých Budějovic, a protože jsem tam měl ještě platnou na celou příští sezonu, jediná možnost byla, aby mě někdo vykoupil za požadovanou částku, kterou si za mě řekl klub z Roudného. Protože částka byla vysoká, v Kroměříži jsme se rozumně domluvili, že takovou sumu za mě pochopitelně zaplatit nemohou, a tak s klubem z Roudného začal jednat pan Rak z Provodova, který se s nimi nakonec na nějaké rozumné částce domluvil a nyní budu nějaký ten čas působit tam.
Není pro vás krajský přebor málo?
Jakákoliv mužská soutěž je pro mladého fotbalistu obrovská herní zkušenost. Mně momentálně nejde ani tak o to, kde a jakou soutěž budu hrát, čímž v žádném případě nechci nějak shazovat úroveň krajského přeboru, protože už jsem si ho také zahrál a vím, že i tato soutěž má svou kvalitu, ale jde mi spíš o to, kolik toho odehraji. Myslím, že co se zápasového vytížení týče, tak to mi v Provodově chybět nebude. Samozřejmě, že každý kdo má nějaké cíle a sny, chce hrát co nejvýš. To je i můj případ, ale všechno chce svůj čas. Teď se opravdu soustředím na to, kolik toho odehraji, abych se do toho zpátky dostal. Nikde není psáno, že se nemůže třeba půl rok povést a v zimě už mohu být zase někde jinde.
Co si vůbec od angažmá v Provodově slibujete?
Hlavně herní vytíženost, to je asi pro fotbalistu to nejdůležitější. Když jen trénujete, ale nehrajete zápasy, tak je vám to k ničemu. Trénujete přeci proto, abyste se o víkendu mohl při zápase předvést a ukázat co ve vás je. Trochu mě zaskočila informace, že kluci v Provodově netrénují vůbec a připravují se individuálně. Já jsem se zatím s touto zkušeností nepotkal, ale všechno je jednou poprvé a myslím, že mi to problém dělat nebude. Fotbal miluji nade všechno na světě a jsem ochotný udělat vše pro to, abych to v něm ještě někam dotáhl.
Co vůbec říkáte na složení mančaftu, kde hrají prim ex-ligoví borci?
Člověk se vlastně učí celý život, kór ten fotbalový, takže jsem i rád, že mám teď možnost si zahrát a pobrat nějaké rady a zkušenosti od borců, kteří ligu hráli a ví, o čem je řeč. Jinak v kabině je skvělá parta, což je taky plus. Je vidět, že si kluci na hřišti rozumí a právě těmi zkušenostmi si v klidu odehrají to své.
V kariéře jste prošel spousty klubů. Jak vzpomínáte na působení v mládeži Ostravy, v Příbrami nebo v Českých Budějovicích?
Máte pravdu, prošel jsem opravdu spousty mládežnických klubů, ale většinou to bylo dané tím, kde zrovna hrál táta. Třeba v Baníku jsem hrál v nějakých dvanácti letech, takže si na to moc nepamatuji. Ale rád vzpomínám na působení v Dynamu České Budějovice, kde jsme s kluky v dorostenecké lize U19 měli sérii dvaceti neprohraných zápasů v řadě a díky této povedené sezoně jsem i nakoukl do kabiny ligového áčka a potkal se tak s velice zvučnými jmény českého fotbalu, takže na toto působení vzpomínám velice rád.
Kde jste vlastně nyní doma?
Jelikož celá rodina pocházíme z okolí Zlína a celý život jsme cestovali po republice a bydleli zrovna tam, kde táta hrál fotbal, tak jsem se rozhodl vrátit zpět do rodného města a žít zde. Naši i s mladším bráchou žijí v Českých Budějovicích. Nevím sám proč, ale mě osobně sem vždy něco táhlo zpátky. Jednoduše řečeno jsem tu doma.
Jak se vám hraje se jménem Otepka?
Tohle jsem nikdy nějak neřešil. Na hřišti je dvaadvacet borců, kteří jsou odhodlaní vyhrát zápas, a jestli se jmenujete Franta nebo Karel, nikoho nezajímá a určitě vám to ten zápas nevyhraje. Beru to tak, že jsem hráč jako kdokoliv jiný a je už jen na mě, jestli jméno Otepka bude ještě někdy ve fotbalovém světě něco znamenat.
Dal vám někdy někdo pocítit, že jste syn známého fotbalisty, nebo to byla naopak v životě výhoda?
Mohu vám zaručit, že ačkoliv si to někdo může myslet, tak v tom naprosto žádná výhoda není. Trenéři jsou na vás přísnější, jelikož od vás najednou čekají víc. To samé lidé, kteří se na zápas přijdou podívat. Někdy i spoluhráči to brali tak, že jsem Otepka, tak ať ukážu, co ve mně je. Rozhodně nic příjemného to nebylo. Měl sem s tím jednu dobu i potíže, když jsem hrál v Příbrami za dorost. Trenér tam neměl tátu jako fotbalistu zrovna dvakrát v lásce, tudíž jsem to pak za něj na tréninku i v zápasech schytával já. Do utkání jsem kvůli tomu jednu dobu vůbec nenastupoval. S tátou jsme to ale od malička měli nastavené tak, že nějaké prosazování nebo hraní si na to, že jsem syn slavného fotbalisty, a tak bych měl hrát na úkor někoho jiného, nepřipadalo v úvahu. Nikdy jsem to neměl rád, protože až na tom hřišti se ukáže, jestli na to máte, nebo ne. A je opravdu jedno, jestli se jmenujete Franta nebo Pepa.
Co říkáte na otcovu kariéru?
Taťka má za sebou neskutečnou kariéru s neskutečnými zážitky. Několikrát si zahrál Pohár UEFA před vyprodanými stadiony a proti několika skvělým světovým fotbalistům. Když tak ale spolu občas u piva vzpomínáme, nejkrásnější fotbalové chvíle zažil v Ostravě, kde byl dva roky a oba se jim povedly. První sezonu skončili myslím třetí a na domácí zápasy chodilo pokaždé kolem patnácti tisíc diváků. A ve druhé sezoně, jestli se nepletu, na podzim hráli o první místo a divácká kulisa byla fantastická. Jak doma, tak i venku. Já osobně na to vzpomínám asi také nejraději, jelikož jsme s ním ten rok v Ostravě bydleli a domácí zápas jsme nevynechali ani jednou. Jsou to opravdu silné vzpomínky a zážitky, které si člověk zapamatuje do konce svého života.
Jste s tatínkem podobné typy?
Fotbalově jsem toho po něm zdědil hodně. Takové ty dobré věci, jako jsou technika nebo fyzička. Ale pak je tu ta stránka druhá, kdy byl na hřišti trochu víc, než je zdrávo nervák a lump. (smích) To jsem od něj bohužel přebral také, a tak jak on si rád popovídal třeba s rozhodčími, tak si s nimi popovídám také. (úsměv) Samozřejmě ve vypjatých situacích, když o něco jde, se nic nemá přehánět, ale že jsme oba nerváci, to nepopírám. (smích)
Jste v každodenním kontaktu? Bavíte se spolu o fotbale? Radí vám hodně?
Ano, s našimi jsem v kontaktu téměř každý den. Voláme si, jak se máme, co je nového a tak. Asi jako každý, kdo má někoho blízkého tak daleko od sebe. O fotbale se spolu bavíme hlavně o víkendech, kdy se hraje nejvíc zápasů. Dřív jsme na něj i koukali spolu a on mi třeba říkal, co daný hráč udělal špatně, a jak bych to měl pak v zápase udělat správně já. Pokaždé jsem se ho snažil co nejlépe pochopit, protože jsem věděl, o čem mluví. Kdo jiný než on s jeho zkušenostmi by mi mohl dát do fotbalu víc. Vždycky se mi snažili s mamkou se vším pomoct, za což jsem jim neskutečně vděčný.
Mrzí vás, že jste do nedotáhl stejně jako on až do ligy? Byl to vůbec váš sen?
Každý, kdo dělá od malička nějaký sport, doufá v to, že v něm bude nejlepší a bude se ním jednou živit. Já jsem měl od malička sen zahrát si českou ligu a zkusit si, o čem to vlastně je. To se mi díky angažmá v Dynamu České Budějovice povedlo a nakoukl jsem do ní, kdy jsem vlastně odcestoval s prvním týmem na Slovácko, poté jsem byl na lavičce doma s Jabloncem a nakonec jsem si i připsal ligový start v Liberci. Ten zápas si budu pamatovat do konce svého života. Tenkrát za Liberec hráli například Brabec, Bakoš, Breznaník, Frýdek, Šural nebo Coufal. Takže pro mě tenkrát jako osmnáctiletého kluka to byl neskutečný zážitek. Ale pořád jsem mladý kluk, je mi třiadvacet let, takže karty neskládám a jsem ochotný se ještě o místo v nějakém klubu, který hraje vyšší soutěž poprat. Všechno chce svůj čas.
188
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
