Kliknutím zvětšíte
Ke svým 19. narozeninám dostal dárek v podobě prvního ligového startu. To byl podzim 2014. Fotbalový svět byl v tu dobu pro něj hodně růžový. Absolvoval zimní přípravu a vypadalo vše dobře. „Růžově to vypadat mohlo, ale ještě to neznamená, že když nakouknu do kádru áčka, že se fotbalem budu živit. Navíc jsem tam byl i ve špatnou chvíli, kdy byl Slovan na sestupu a trenéři dají hrát radši zkušenější hráče,“ říká Kaiser.
Máte za sebou slušnou porci 70 zápasů za juniorku, v týmu byl i Lukáš Pokorný, nechtělo to zkusit aspoň II. ligu?
V druhé lize jsme byli s Dydim (Daniel Dydowicz) na zkoušku ve Varnsdorfu, kde to koučoval trenér Skuhravý. Po 14 dnech nás poslal zpět do juniorky, kde si nás pak zavolal pan Nezmar (mě, vysloužilého veterána Tomáše Polívku a Dydiho) a řekl nám, že s námi nepočítají, že si máme buď najít jiné angažmá nebo ať jdem hrát do Mostu, který tehdy hrál třetí ligu, ale měl prý ambice na druhou. Za rok hrál divizi a dnes je tuším v kraji. Já si našel angažmá v Dobrovici, třetí liga kousek od Liberce. Jenže Slovan mě tam nepustil, chtěl, abychom šli do Mostu. Tam jsme nešli a zůstali v juniorce, kde jsme leštili lavičku.
Proč jste utekl do Rakouska? Jak tam bylo a co tam bylo?
Štvalo mě, že nehrajeme v juniorce, a tak jsem zavolal agentovi, ať mi něco sežene. Sehnal mi 4. rakouskou ligu. Doma jsem nic neřekl, sbalil se a odjel do rakouského Linze. Tam jsem přijel na trénink, kde jsem se motal jak hrušky. Přespal jsem na hotelu a další den jsme měli zápas, kde se mělo rozhodnout, jestli mě berou. Vyhráli jsme, dal jsem gól, a tak mě vzali. Nabídli mi byt a celkem i dobrý peníze, tak jsem si řekl, proč ne. Sekl jsem se školou půl roku před maturitou a odjel tam.
Když jsem tam byl poprvé na zápase, ještě jsem nevěděl, do čeho jdu. Byt jsem neviděl. Přijel jsem tam tedy už nastálo a viděl ten byt. Byl přímo u hřiště, jedna místnost. Vše bylo zaprášený, matrace nebyla, televize sice byla, ale ta se zapla, jak se jí chtělo. Vedle mě bydleli dva maďarští hráči, se kterými jsem měl společný záchod, ale ten byl spojený zřejmě s televizi, protože splachoval taky, jak se mu chtělo. Maďaři neuměli ani anglicky, takže jsme se domlouvali jako opice, no sranda. Prostě jsem viděl, že jsem udělal hloupost. Ale už jsem musel zůstat, protože jsem podepsal smlouvu na půl roku. Přišel první trénink. Šli jsme na trávu, spíš pořádný drniště. Jsem si myslel, že jdu hrát basket místo fotbalu. Pak jsem si říkal – ty vole, běhám tady někde na vesnici v Rakousku, nemám ani školu, no ty vole, já jsem vůl.
V tu dobu jsem neměl ani auto, takže když jsem chtěl navštívit kamarády v Liberci, musel jsem jet vlakem 14 hodin. Jednou si pamatuju, že jsem dotrénoval a fakt nevěděl, co dělat, tak jsem se sbalil a jel do Liberce 14 hodin vlakem do Hutě, zapařili jsme a pak jsem ráno jel vlakem dalších 14 hodin, abych stihl trénink v 18 hodin. Tam se trénovalo třikrát týdně v 6 večer. Na jednu stranu to může vypadat hezky. Mladej kluk, hraje fotbal v Rakousku, pohoda. Jenže zase taková sranda to není. Koukněte třeba na Rajtorala a Bystroně. Každej si klepe na čelo, proč si vzali život – bohatý a úspěšný fotbalisti. Asi to není úplně tak skvělý, jak se to zdá, co myslíte?
Byl to pro mě pád. Ve Slovanu jste přišel na trénink, všecko nachystaný, po tréninku sauna, vířivka, pohoda – jazz. Tady nebylo nic. Já vůbec nevím, proč jsem tam vlastně šel. Když jste sportovec, tak v sobě máte to, že něco prostě musíte dokázat, že musíte uspět, dát gól. Když neuspěte, přichází selhání, zklamání. Úplně si pamatuju na moji třídu, když jsme měli stužkovák. Všichni se bavili, popíjeli, ale já nemohl, měl jsem další den první trénink za áčko. Bylo to takový zvláštní. Kdybych byl nějakej top hráč, oukej, ale abych hrál 2. – 3. ligu, to radši budu dělat něco jiného.
Ale zpět k tomu Rakousku. Byl jsem tam dvakrát v sestavě kola, dal jsem i tři góly. Ale prostě dotrénovalo se, dohrál se zápas, šel jsem na pokoj a nic. Byl jsem tam i párkrát na diskotéce s hráči, ale když neumíte jazyk, jste mimo. Jako anglicky se domluvíte, ale to si možná pokecáte odkud jste, co děláte atd. atd. Já se tam prostě necítil dobře. Určitě je to fajn zkušenost, zahraničí ať si to každej mladej zkusí, ale já vím na 100 %, že bych v cizině žít nechtěl. Kouknout se na rok třeba někam, to ano, ale ne žít. Něco mi to dalo, podíval jsem se, jak to vypadá v Rakousku, našetřil si na auto, uvědomil si pár věcí, dospěl jsem. A hlavně jsem si řekl, že se musím vrátit do školy a prostě ji dodělat. Vrátil jsem se a odmaturoval.
Bude vám dvaadvacet. Tedy věkem ještě junior. Proč jste tedy nezůstal v juniorce a nečekal na svoji šanci? Po tom Pergu byl ještě Turnov.
Poslední fotbalová štace byla v Turnově. To se seběhlo tak, že když jsem skončil v juniorce, ozval se mi trenér Petřík, jestli nechci do Turnova. Řekl jsem mu, že popřemýšlím, ale nakonec jsem odjel do Rakouska. Jednou když jsem v Rakousku seděl v pizzerii a věděl, že tam zůstat nechci, proto jsem napsal právě Petrasovi, jestli by mě nevzal od léta do Turnova. Souhlasil a řekl, že pokud budu fungovat, tak zájem pořád má. Nastoupil jsem tedy od léta do Turnova. V přípravě jsem hrál skvěle, měl jsem zase tu chuť, po tom Rakousku. Hráli jsme proti Jablonci juniorce, vymetl jsem šibenici, prostě zase mě začal fotbal bavit. Jenže uběhla příprava, byly zase tři tréninky týdně a já tam úplně zapadl. Hrál jsem průměrně, někdy i podprůměrně. Očekávali ale ode mě, že jsem dřív hrál za Liberec, že budu bombarďák atd. Nebyl jsem, zapadl jsem. Myslím, že kterýkoliv ligový hráč by šel hrát do divize, tak tam dřív nebo později zapadne a vyčnívat nebude. Prostě jsem zase ztratil tu chuť.
V Turnově to bylo mezi ligou a okresem. Divize je prostě něco mezi. No a když hrajete proti Kratonohám a nedáte ani gól, mate chuť s fotbalem skončit. A já to udělal. Ať si každý myslí co chce. Mám práci, k tomu ještě brigádu a jsem v pohodě. Ať si každý klepe na čelo, že jsem v 21 skončil. Je to jejich věc. Pořád je to jen fotbal a v životě se dějou horší věci. Představte si, že jsem hrál 15 let fotbal a rok jsem si nekopl do balonu. Nejsem na tom závislej, a to je dobrý. Spousta fotbalistů by to nezvládlo. Patnáct let něco dělám, pic a najednou konec.. Já to beru takhle. Fotbal byl moje manželka a nyní přišel rozvod po 15 letech. Neříkám, že mi to někdy nechybí, ale už se vracet nechci. Nějak jsem dospěl a fotbal mi nepřijde jako nějaký smysl. Ale nějaký zážitky mi fotbal určitě dal a vzpomínat na to budu. Třeba někdy změním názor a nějakej ten kraj si kopnu, ale kdo ví. Teď ale rozhodne ne.
Říkáte, že máte práci, kde tedy děláte?
Dělám plavčíka v aquaparku. Přijďte se vykoupat. Ale doufám, že umíte plavat, do vody se mi skákat nechce. K tomu mám ještě brigádu. S prací jsem spokojený, kde vás dnes jako mladého člověka zaměstnají. Možná někde v krámku nebo ve fabrice. Je tam jeden kolega, který tam dělá 13 let, jmenuje se Radek Kipor. To je pravá legenda, to je něco jako Tomáš Janů ve Slovanu. Vždy, když projde nějaká pěkná baba říká: Lukáši, kdybys hrál ligu, tak ji máš, ale jsi obyčejnej plavčík, ta by tě nechtěla.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
